Štěpán Ripka: Má stát podporovat, anebo rušit sociální ubytovny?
Na pondělní debatě, které se zúčastnili zástupci veřejné správy, neziskových
organizací, aktivisté a odborníci, představil náměstek ministra pro místní
rozvoj Miroslav Kalous (ODS) současné plány svého resortu v oblasti sociálního
bydlení. Cílem ministerstva je podle něj vyhovět poptávce lidí, kteří na
ubytovně potřebují bydlet a „pomoci mámám s dětmi, aby se nedostaly na ulici“.
Prostředkem pak má být státní podpora výstavby a provozu ubytoven, kde by „mámy
s dětmi“ měly podle současných plánů ministerstva bydlet pod dohledem dozorců a
kamer, s omezenými návštěvními hodinami, vměstnány v prostoru, který neodpovídá
požadavkům na standardní bydlení.
„Chceme pouze hasit požár“
MMR argumentuje, že pouze hasí požár způsobený ekonomickou krizí a snaží se
pomáhat lidem ohroženým bezdomovstvím. Krize však pobyt čím dál většího počtu
lidí na ubytovnách nezpůsobuje. Důvodem je na jedné straně nastavení státních
dávek na bydlení, které jdou rovnou do kapes podnikatelů s chudobou.
Zastropování těchto dávek však dnešní problémy nevyřeší, protože již nyní se
poplatky na některých ubytovnách skládají z části oficiální (pokryté dávkami na
bydlení) a částky neoficiální (další tisíce, které jsou ubytovaní nuceni platit
z prostředků, které mají na živobytí). Vedle toho stát nečiní žádné kroky proti
diskriminaci na bytovém trhu a proti vytěsňování Romů z měst do znevýhodněných
regionů. Stát také dává volnou ruku advokátně-vymáhací lobby, která je
zodpovědná za předlužování chudých. Proto se ubytovny plní.
I kdyby ministerstvo požár hasit chtělo, podporou a výstavbou ubytoven do něj
bude pouze přilévat olej. Výzkumy totiž dokazují, že čím více se postaví
ubytoven, tím více se objeví lidí bez domova. Ministerstvo však na argumenty
nehledí a trvá na připravovaném dotačním programu. Podívejme se nyní na
očekávatelné důsledky takového programu blíže. Poslouží nám k tomu práce
německého sociologa bydlení Busch-Geertsema a švédské profesorky sociální práce
Ingrid Sahlin, z jejichž dlouhodobých výzkumů vychází, že jediným fungujícím
řešením bezdomovství je organizované zajištění běžného bydlení s dostatečnou
právní jistotou nájmu, na něž navazuje podpora, kterou si uživatelé sami
vyžádali.
Pět mýtů o ubytovnách
1. mýtus:
Ubytovny jsou vhodné jako přechodné řešení krizové situace v bydlení,
ale výzkum ukazuje jednoznačné pravidlo, že ubytování není skoro nikdy
přechodné. Lidé zůstávají na ubytovnách vždy daleko déle, než se původně
plánovalo.
2. mýtus:
Ubytovny poskytují fyzické přístřeší pro osoby bez domova, ale studie
Ingrid Sahlinové ze Švédska ukazují, že čím více nestandardního ubytování se
postaví pro bezdomovce, tím více se lidí, kteří zde budou nuceni žít (podle
evropské typologie ETHOS jsou lidé nucení k dlouhodobému pobytu na ubytovnách
bezdomovci). Tento sekundární trh ubytoven totiž odsaje poptávku a majitelé
standardních bytů nesleví ze svých požadavků na nájemníky; jejich byty zůstanou
prázdné.
3. mýtus:
Ubytovny jsou dobrou přípravou na bydlení pro osoby, které bydlet
neumějí, ale ubytovna funguje jako totální instituce: místo toho, aby se její
obyvatelé soustředili na to, jak vycházet s běžnou společností, jsou nuceni
adaptovat se na svoji roli obyvatel ubytoven. Kompetence nutné pro zdárné
přežití na ubytovnách nemají skoro nic společného se schopností samostatného
bydlení.
4. mýtus:
Ubytovny usnadňují poskytování podpory lidem bez domova, protože
sociální pracovníci je zde jednoduše najdou, ale mnoho současných obyvatel
ubytoven v ČR potřebuje podporu samostatného bydlení, která se jim však z
definice na ubytovně nemůže dostat. Navíc, jak ukazuje deinstitucionalizace
ústavů sociální péče, kvalitní služba umí za klientem vždy dojít a navíc
sociální práce, která není klientem vnímaná jako vnucená, má daleko lepší
výsledky.
5. mýtus:
Lidé mohou mezi sebou na ubytovně navazovat sociální vztahy, ale
ubytovny jednoznačně brání navazování sociálních vztahů. Nelze čekat, že lidé,
kteří budou nuceni sdílet společný prostor, vytvoří komunitu. Omezení
otevíracích hodin a návštěv či prostorová segregace ubytoven navíc znesnadňují
tvoření jakýchkoliv vztahů mimo ubytovnu.
Ministerstvo by nemělo plýtvat veřejnými prostředky na výstavbu a podporu
ubytoven, které situaci lidí ohrožených bezdomovstvím zhorší. Místo toho by se
mělo soustředit na přípravu zákona o sociálním bydlení a dalších prostředků,
které budou zvyšovat dostupnost standardního nájemního bydlení. Do přípravy
politik sociálního bydlení by měli být zahrnuti především lidé, pro které bude
toto bydlení určeno, dále organizace poskytující služby, samosprávy, a
odborníci. Ministerstvo by mělo všem, kteří se budou na přípravě podílet,
garantovat, že jejich náměty budou vážně brány v potaz. Není přípustné, aby
ministerstvo upřednostňovalo zájmy majitelů ubytoven před zájmy veřejnými.
Článek vyšel v LN dne 19. 4. 2013 pod názvem „Přilévání oleje místo hašení“,
publikováno se souhlasem autora
ARCHIVNÍ VIDEO
