Kvůli výhrůžkám emigrovala. Dnes je zpět a dál bojuje za uchování romštiny

Patří k nejvýznamnějším romským spisovatelkám u nás. Ilona Ferková z Rokycan začala psát v 90. letech po malých krůčcích, když si jejího talentu čirou náhodou všimla legendární romistka Milena Hübschmannová. Přestože chtěla studovat, musela kvůli špatné situaci rodiny nastoupit do dělnických profesí už po základní škole a setrvala v nich až do revoluce. Své povídky tvoří výhradně v romštině, přestože na úplném začátku netušila, jak svou mateřštinu vůbec zapisovat. Dnes se ji snaží uchovat i pro další generace a motivovat také ostatní, aby na ni nezapomínali. Proslavila se povídkami ze života obyčejných Romů, které svou syrovostí a tragikou učarovaly čtenářům, jimž daly nahlédnout do problémů, se kterými se Romové po revoluci potýkali. Angažovala se také v práci s dětmi i na poli emancipace romských žen. Za svou práci pak z rukou prezidenta Havla převzala poděkování v rámci Ceny Olgy Havlové. „Začaly mi domů chodit poštou anonymy, že jsem černá cigoška a zabírám místo českým učitelkám ve školce. A pak i to, že si mám dávat pozor,“ popisuje Ferková. Rozhodla se proto Česko ze strachu opustit. Po čtyřech letech se však kvůli stesku po domově a nemoci manžela vrátila. Začala znovu psát, objíždí svá autorská čtení a aktivizuje rokycanskou romskou komunitu. A v příštím roce jí vyjde nová kniha.

Ilona Ferková se narodila v roce 1956 v Rokycanech, kde prožila také celý svůj život. Těžká zdravotní situace jejího otce ji donutila zanechat vysněných studií a pomoci rodině s obživou a s péčí o otce. „Po základní škole jsem musela jít do práce, protože maminka obživu celé rodiny sama neutáhla,“ říká Ferková. Až do 90. let se pak živila manuální prací. Po revoluci nastoupila do rokycanské romsko-české mateřské školy, která byla založena na individuálním přístupu k dětem. Angažovala se, a dodnes angažuje, i na poli emancipace romských žen. Založila organizaci Asociace romských žen, za jejíž činnost pak převzala z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla poděkování v rámci Ceny Olgy Havlové. Její díla vyšla jak knižně, tak v řadě literárních časopisů. Byla zařazena také do reprezentativního výboru z romské literární tvorby Sytá duše (Čalo voďi) i do dvou unikátních čítanek pro základní a střední školy – Druhá směna a Rozummění.

Psát romsky? To jako fakt?

Psát začala koncem 90. let, zejména na popud zakladatelky české romistiky Mileny Hübschmannové, která se stala hnacím motorem pro mnohé z tehdejších romských spisovatelů. Pro většinu z nich byla možnost psaní ve své mateřštině nepředstavitelná. Nikdy se to neučili, a přestože jazyk perfektně ovládali, nevěděli, jak na to. Ne jinak tomu bylo také u Ilony. Ta podle svých slov chtěla vždy zachytit vyprávění svého otce. Prvotní impuls ale dnes nachází už ve svém raném dětství.

„Bylo mi 10 let a byly jsme parta holek, asi šest nás bylo. Mluvily jsme mezi sebou jenom romsky a když jsme slyšely novou romskou písničku, vůbec nás nenapadlo si ji zapsat. Ale pouštěly jsme gramofonovou desku pořád dokola, dokud jsme se ji nenaučily. V té době jsem ani nevěděla, jak se romština píše,“ vzpomíná v rozhovoru pro HFC. „Když jsme my holky daly dohromady nějaké drobáky a šly si do krámu koupit sladkosti, mluvily jsme jedna přes druhou romsky. Prodavačka nás okřikla: ‚Nemluvte už tou svou hatmatilkou. Jste v Čechách, tak mluvte česky!‘ Podívaly jsme se jedna na druhou a šly ven. Nekoupily jsme si nic,“ pokračuje. „Nechápaly jsme, proč někomu vadí naše řeč,“ doplňuje. Tam vidí také svou motivaci a počátek zájmu o povznesení vlastní mateřštiny. Dnes svá literární díla píše výhradně romsky. Ty pak do češtiny převádí překladatelé.

Amari Milena

Ilona chodila moc ráda do školy, nejraději měla podle svých slov literaturu a dějepis. „Do první třídy jsem se moc těšila. Myslím, že jsem oproti mým romským spolužákům uměla hovořit obstojně česky, i když se u nás doma mluvilo jenom romsky a rodiče na úřadech lámali slovenštinu s češtinou,“ vzpomíná Ferková v čítance Rozummění. „Ve škole se mi líbilo a se spolužáky jsme vycházeli docela dobře – až na pár dětí, kterým vadilo, že jsem Romka, a tak mi to dávaly najevo. Na druhém stupni to pak úplně přestalo. Braly mě takovou, jaká jsem.“

V roce 1988 se poprvé setkala právě s Milenou Hübschmannovou. V Rokycanech se totiž tehdy konal festival romských písní, kam přijela i tato významná romistka. Vystupovala na něm také Ilona Ferková s ženským souborem, který tehdy vedla. „Moc se nám líbila jedna písnička, a tak jsme se ji rozhodly zpívat. Uměly jsme ale jen jednu sloku, a tak jsem vymyslela ještě dvě srandovní. Mileně se ta píseň moc líbila a chtěla její text,“ vzpomíná Ilona. „Tak jsem se přiznala, že jsem si ho vymyslela a když ho chtěla ode mě napsaný, odvětila jsem, že to umíme jen zpaměti,“ směje se. „A tak jsem ho na její naléhání a s její pomocí napsala na papír. Bylo pro mě velmi divné, že se mou řečí dá i psát. Vlastně úžasné,“ dodává. A tak začala Ilonina spolupráce s Milenou Hübschmannovou, která následně z Ferkové udělala romskou literární hvězdu. Skončila až Mileninou tragickou smrtí v září 2005. „Byla pro mě velkou inspirací a vzorem. Naučila mě si vážit rodného jazyka, a to pravě psaním příběhů v romštině. A předávat to další generaci, aby četli a milovali ho,“ shrnuje.

Ukradené děti

Ilona Ferková debutovala povídkou v malém sborníčku Zničila si život kvůli penězům (Mosarďa peske dživipen anglo love). Tu následoval počin, který si získal výraznou pozornost a dnes patří ke klasickým dílům romské literatury. Jde o autorskou povídkovou knihu Ukradené děti (Čorde čhave). Zatímco se většina jiných romských autorů ve své tvorbě snažila zachytit mizející svět tradičního romského života, ať už formou pohádek, tak vzpomínání na své zemřelé blízké, Ferková se pustila do sbírání příběhů obyčejných současných Romů, kteří žili na okraji společnosti. Načrtla v ní často tragické příběhy rodin, kterým byly na základě předsudků a nedorozumění odebrány děti, jejichž členové skončili ve vězení nebo přináší svědectví o devastaci některých společenství prostřednictvím závislosti na výherních automatech. Pro ty pak v romštině Ferkové vymyslela nové slovo, tzv. neologismus, trastune benga (železní ďáblové).

Jejího talentu a přínosu její tvorby si všimli také četní recenzenti. „Jako jedna z nemnoha romských prozaiků se Ferková pouští do řešení složitých zápletek, zejména v pozdějších a vyzrálejších pracích Ferkové jednoznačně dominuje vypointovaný příběh ze současnosti a nedávné minulosti. Ve srovnání s jinými jsou její texty ve své většině realistické a s neúhybnou důsledností mapují problémy současných komunit. Zahrnují přitom široké spektrum aspektů od sociálně patologických jevů (gamblerství, prostituce, týrání dětí) až po zakotvení dezorientovaného jedince v milující rodině, díky čemuž je výsledný obraz plastický a živý,“ hodnotí Alena Scheinostová v knize Romipen – Literaturou k moderní identitě. „Povídky Ilony Ferkové jsou jedinečné svou aktuální tématikou a mravní naléhavostí, s jakou se dotýkají konkrétních, stále živých problémů romské existence v České republice posledních desetiletí. Nenajdeme v nich efekty nespoutané imaginace ani pitoreskní líčení romské výlučnosti,“ napsal v letním vydání časopisu romistických studií Romano džaniben Viktor Šlajchrt.

Ferková se podle svých slov snažila těmito příběhy změnit tehdejší nahlížení majoritní společnosti na Romy. Chtěla, aby Romy a jejich situaci pochopili. „Když si Čorde čhave přečetla ředitelka ze školky, kde jsem pracovala, řekla mi, že vůbec neznala tu naši druhou stranu. Že znala jenom to, co psal tisk nebo jak o nás informovala média,“ říká pro HFC. „Myslím, že to je ta největší motivace, která mě drží při psaní příběhů o Romech,“ přiznává.

Příběhy z Anglie

Ilona Ferková se z důvodu výhrůžek, které jí chodily poštou, rozhodla v roce 1999 emigrovat do Anglie. Protože se jí stýskalo po domově, rozhodla se po čtyřech letech vrátit do Rokycan. Své zkušenosti popsala v povídkovém cyklu Příběhy z Anglie (Vakeribena andal e Anglia). „Déšť tloukl do skla okýnek, já seděla v autobuse a jela do nové země. Přemýšlela jsem, proč jsem se na tu cestu vydala. Hlavou se mi pořád dokola honila myšlenka, jestli jsem udělala dobře. Neznám jazyk, neznám tamní gádže. Dělám vůbec dobře? Strašně jsem se bála,“ začíná svůj cyklus. „Ten liják snad nikdy nepřestane! Myšlenky se mi v hlavě točily jako splašené. Jednou, že jsem se rozhodla dobře, hned zase, že jsem měla zůstat. Ale ne! Nedali mi pokoj, posílali mi hnusné dopisy, manželovi dokonce volali. Už jsem nevěděla, jak dál. Řekla jsem přeci všechno policajtům! A co udělali! Nic! Ať prý jim řeknu, kdo mi to všechno dělá, potom že budou moct zasáhnout. Jak jsem jim asi mohla říct něco, co jsem sama nevěděla,“ pokračuje povídka s názvem Rozhodnutí.

Ferková ve svém cyklu o zkušenosti emigrantky vystihuje bezprizornost a ztracenost v novém prostředí. Promítá se do něj stesk po domově, po rodině a přátelích. Ocitla se v zemi, kde našla oproti Česku bezpečí, její řeči však nerozumí. Ilonin manžel do toho těžce onemocněl a přál si odjet domů. A tak se Ilona Ferková po několika letech rozhodla vrátit, přestože to nebylo podle jejích slov lehké rozhodnutí.

„A už jsme tu! Na letišti v Praze. Jdeme všichni k okénku na pasovou kontrolu. Byla jsem celá nervózní, nevěděla jsem, jestli proto, že se tak těším na mámu a sestru, nebo z toho, že ze všech stran k nám teď zase zněla čeština. Ukazuji pas na kontrole policajtce, za ruku se mě drží holčička mojí dcery. A policajtka mi povídá: ‚To dítě nemáte zapsané v pase, tak si ustoupí a vy projděte odbavovacím prostorem sama.‘ Ale vnučka se strašně rozplakala, byla na mě zvyklá a držela se mě, jak nejpevněji mohla. ‚Paní, prosím vás, ta holčička má svoji doložku a její máma stojí hned za námi, tak snad ji můžete nechat jít se mnou, však vám tady nikam neutečeme.‘ – ‚To mě ale nezajímá! A vy si laskavě uklidněte to ukřičené dítě!‘ obrací se na dceru a mě vystrkuje ven ze dvířek. Povídám jí: ‚Prosím vás, počkejte, vždyť to dítě bude mít šok. Ona si myslí, že nás chcete rozdělit.‘ Vzala jsem dceři doložky z ruky a hodila jsem jí je do okýnka. ‚Nonono! Postupujte a moc tady nekřičte, tady na vás není nikdo zvědavý.‘ Ta bílá holka byla jak posedlá a dál mě vystrkovala pryč. Dal se do mě vztek a teď jsem na ni už opravdu křičela: ‚To je vidět, že už jsme v Čechách, protože toto se může stát jenom tady! Dej jí všechny ty doklady, ať už jsme pryč. Protože mám chuť se obrátit na podpatku a vrátit se do Anglie. To je ale krásné přivítání. To si bude vnučka pamatovat snad celý život,‘“ popisuje v povídce Welcome svůj návrat do vlasti Ferková.

Kaštánek

Po několikaleté literární odmlce se Ferková opět vrátila ke psaní na popud online literárního cyklu Krásná slova od Romů (Šukar laviben le Romendar) organizace Romea, který představoval životní osudy i tvorbu českých a slovenských romských autorů. A Ilona Ferková začala s psaním cyklu vyprávění s názvem Kaštánek, který přináší osud muže bez domova, který vysedává v rokycanské putyce a baví její osazenstvo za úplatu pivem nebo rumem příběhy ze života Romů. Stejně jako v jiných případech jsou texty napsané podle postavy skutečného Kaštánka, kterému takto Ferková vzdává hold. První povídky z tohoto cyklu vyšly v e-sbírce romské narativní prózy Moji milí u nakladatelství KHER, stejné nakladatelství nyní chystá Iloně Ferkové k vydání další samostatnou knihu.

Ilona Ferková se dnes aktivně účastní řady literárních čtení, kde krom přednesu svých povídek apeluje za zachování romštiny a vzájemné porozumění. V posledních letech se také začala znovu angažovat na poli práce s dětmi a emancipace romských žen. Od letošního roku se aktivně zapojila do ženské romské skupiny Manushe.

Ferková nyní chystá další román, tentokrát o ženě, která se v 50. letech spustila s olašským Romem a vysloužila si proto opovržení ostatních Romů. A stejně jako i v jiných případech je i tento osud inspirován skutečností.

„Všechny příběhy, které jsem napsala, jsou ze života Romů, kteří prožili dobré i zlé. I proto si myslím, že psát příběhy a pohádky – zejména v romštině – je moc důležité. Hlavně proto, aby lidé skrz ně poznali naše tradice, kulturu, lásku, smutek. Také je nesmírně důležité, aby romskou literaturu ve školách četly romské děti. Ta je totiž dědictvím, skrze které se předávají jazyk a tradice. Nám toto dědictví bylo předáváno právě vyprávěním,“ uzavírá Ferková.

Článek byl napsán pro server hatefree.cz.