Jozef Miker: Zdarmáci - Romové a Češi, kterým nejsou lhostejní lidé na ulici nebo na ubytovnách, ze svého jim vaří a rozdávají jídlo
Přišel ke mně pán, mohlo mu být tak pětasedmdesát až osmedesát, a říká: „Mladíku, já nejsem bezdomovec, já jsem důchodce. Ale když všechno poplatím, zbývá mi jen na jedno jídlo denně.“ Tak jsme mu nabrali i s sebou a zeptali se, kde bydlí, abychom mu mohli donést, když by někdy přijít nemohl.
Zdarmáci nejsou žádná oficiální instituce nebo organizace – jsou to jednotlivci, kterým nejsou lhostejní lidé na ulici, ubytovnách nebo v situaci, ze které se sami těžko dostávají ven. Ze svého jim vaří a rozdávají jídlo, pomáhají shánět hygienické potřeby, oblečení.
Začalo to před šesti lety a úplně první byl můj dobrý přítel Jiří Chmelík, učitel v jedné teplické základní škole, ke kterému jsem se občas přidal, když potřeboval pomoct. Postupně se z nás stali sousedi a spojili jsme síly – začali jsme se scházet pravidelně a pustili se do vaření v Jirkově kuchyni společně. Nakoupili jsme chleba a připravili zelňačku nebo třeba bramboračku, v zimě jsme podávali čaj.
Časem se k nám přidávali další, a nejen mladí lidé nebo studenti, spojili jsme se s Karlem Karikou v Ústí nad Labem, Jiřím Gunárem z Žatce nebo třeba s Emilem Voráčem z Chodova, zapojili se různí známí.
Jídlo i bundy na zimu
Ve středu vaříme v Teplicích, v neděli v Ústí a v Mostě. V sobotu se rozdává v Litoměřicích, kde se domluvili někteří hospodští, že shromáždí jídlo, které zbude, a darují ho bezdomovcům. V Litvínově zase působí náš kamarád Alex z Janova, kuchař, který pracuje v Anglii. Pomáhají mu i kluci z Chanova. Zdarmáky teď chceme rozjet i v Chomutově a v Žatci.
V Ústí nad Labem a v Teplicích chodí kolem třiceti lidí, jak stálí, se kterými už se známe, tak noví, které jsme ještě neviděli. Každý má svůj příběh, svoje potíže. Někteří propadají alkoholu a drogám, většina z nich však až na ulici. Nepřicházejí ale jen bezdomovci, jsou to i důchodci, lidi z ubytoven, z azyláků. A nejde vždycky jen o potraviny na vaření – někdy dostanu třeba sunary, které rozdávám na ubytovnách. Dělíme se o ně s Karlem Karikou, který zase ví o potřebných v Ústí.
Pořádáme i sbírky oblečení a hygieny, sbíráme okurkové lahve, ve kterých si lidé odnáší i jídlo s sebou, když se vše nerozdá na místě. Jednou jsme třeba ze zrušeného skladu dostali matrace, spacáky a staré přikrývky. Ty jsou potřeba hlavně v zimě, pro lidi bez domova je to nejtěžší období.
Marek
Jednou, když jsme vařili na nádraží v Teplicích, za námi na jídlo přišel Marek. Míval velkou truhlárnu v domě, kde bydlel se svou matkou. Když zemřela, přijely za ním sestry, a protože věděly, že alkohol nevyhledává, přivezly pití, opily ho a nechaly podepsat prohlášení, že se vzdává dědictví. Ani nevěděl, co podepisuje. Švagři ho pak vyhodili z domu, přišel o dílnu a ocitl se na ulici. Trvalo to dlouho, ale po čase se nám podařilo ho dostat alespoň na ubytovnu a nakonec mu sehnat i práci v oboru. Pořád za námi chodí a řekl mi, že až dostane první výplatu, přidá se k nám a bude pomáhat.
To mě zahřálo u srdce. Nebo ten starý pán, ten důchodce, který díky nám nemá jen jedno jídlo denně. To je ten smysl, který to pro mě má – když vidíte, že pro lidi, kteří celý život pracovali (a někteří mají exekuce, protože se nechali nachytat od nějakých „šmejdů“ nebo je podrazila rodina), a přesto, když poplatí všechno, co musí, jim nezbude ani na jídlo, je naše pomoc obrovská.
A Jiří Chmelík, který s tím vším kdysi začal, mi k tomu dodává i inspiraci. Sám jezdí po škole ještě na směny do továrny, aby mohl pomáhat, protože tolik porcí jídla také něco stojí. Tak jsem si řekl, že když může on, proč bych nemohl pomáhat i já.
Článek vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.
