Jaká je u nás politika a zároveň praxe připomínání romského holokaustu? Odpovědi hledala diskuze v Hybernské
ROMEA o.p.s. pořádala ve spolupráci s Pražským fórem pro romské dějiny při ÚSD AV ČR, s Muzeem romské kultury (MRK) a se Seminářem romistiky na FF UK třetí ze série veřejných debat při příležitosti vykoupení areálu vepřína v Letech u Písku státem. Panelová diskuze nazvaná Současný výzkum romského holokaustu v československém kontextu proběhla za účasti téměř šedesáti zájemců v publiku v unikátním prostoru Kampusu Hybernská, společném projektu Magistrátu hl. m. Prahy a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Pozvání do panelu přijal sociální a kulturní antropolog Yasar Abu Ghosh z Katedry obecné antropologie na FHS UK, který dlouhodobě sleduje veškeré aktivity kolem připomínky tábora v Letech u Písku a zajímá se o to, jak se na příkladu tohoto místa pracuje s tématem romského holokaustu ve veřejném prostoru i v odborném diskurzu. Na teoretický příspěvek k politice paměti navázal Dušan Slačka, historik MRK, a ukázal zcela konkrétní příklady připomínání. Zaměřil se ve svém úvodním příspěvku především na místa, která nebyla přímo místy perzekuce, ale kde žili Romové do doby, než byli násilně odvedeni na smrt. “V rámci profilového úkolu Ministerstva kultury ČR vypracovalo MRK v letech 2016 a 2017 pasport památných míst romského holokaustu, kde jsme se pokusili zdokumentovat existující památníky romského holokaustu v Čechách a na Moravě, jež připomínají romské oběti holokaustu, a také monitorovat aktivity snažící se o zřízení nových památníků.”
FOTOGALERIE
Památníky romským obětem nacismu
Na příkladu celé řady pomníků Slačka ukázal, jak tyto mohou odrážet dobovou marginalizaci Romů ve společnosti, kdy jsou upozaďováni i jako oběti v rámci připomínky. Neromské oběti tak jsou často uvedeny jmenovitě a na závěr jsou jen souhrnně vyčísleny oběti romské. Jako ilustrativní např. Památník obětem první a druhé světové války v Petrově v okrese Hodonín, kde je seznam jmen obětí zakončený: “a 34 příslušníků cikánských rodin“.
Slačka ukázal dále i unikátní pamětní desky, které vznikly ze soukromé iniciativy. V okrese Písek v obci Nevězice např. umístil pan Václav Luzum pamětní desku na dům, ze kterého byla na smrt do Osvětimi odvedena jeho rodina. Podobně ze soukromé iniciativy a bez většího povšimnutí veřejnosti umístila rodina Růžičkova z Moravské Třebové v roce 1985 pomník v obci Bohusoudov na Jihlavsku k uctění památky Romů, kteří odsud byli v roce 1943 také odvedeni do transportu do Osvětimi. Slačka během svého příspěvku zdůraznil, že samotné připomínání by mělo být součástí výzkumu.
Připomínka obětí nacismu na Slovensku
Etnografka a historička Zuzana Kumanová z bratislavského sdružení In Minorita pak přítomným umožnila vhled do situace na Slovensku. Zde se v odborných kruzích hovoří stále o neuznaném holokaustu, chybí historici, kteří by se věnovali osudu Romů za nacismu a připomínka obětí ve veřejném prostoru stále není samozřejmostí a začíná se objevovat až od roku 2005 s projektem Ma bisteren!. V jeho rámci sdružení In Minorita osazuje veřejná místa na Slovensku památníky a pamětními deskami jako připomínku škály perzekucí, které museli Romové v období Slovenského státu čelit. Zatím jich je umístěno sedm, konkrétně:
V Banské Bystrici v rámci pietní síně obětem potlačení Slovenského národního povstání; ve Slatině na jižním Slovensku, kde byla na Vánoce 1944 vyvražděna romská komunita; v obci Lutila, odkud bylo v prosinci 1944 deportováno přes 40 místních Romů a byli následně popraveni v Dolnom Turčeku; v Hanušovcích nad Topľou památník připomíná pracovní útvary, do kterých byli nuceně posíláni v letech 1941 – 1943 romští muži; v Německé, kde v místní vápence během války probíhali popravy mmj. i Romů; ve Zvolenu na židovském hřbitově, kde v masových hrobech leží i romské oběti represálií, a samozřejmě v Dubnici nad Váhom v areálu místní zbrojařské firmy ZVS Holding, a.s., kde se odehrála poprava 26 nemocných z nedalekého internačního tábora. Poslední jmenované pietní místo není veřejně přístupné, vzhledem k bezpečnostnímu provozu v areálu firmy. Pro umožnění pietního aktu, který se od letošního roku pořádá začátkem března na výročí hromadné popravy, firma zastavuje výrobu.
Odlišná situace v České republice a na Slovensku
Při prezentaci rozdílného stavu výzkumu i míry připomínky nejen nacistické perzekuce Romů v Protektorátu a ve Slovenském státě se nedala obejít otázka, proč tomu tak je. K tomu Helena Sadílková, vedoucí semináře romistiky na FF UK: “Na území českých zemí existovala historicky skupina Romů, kteří si uvědomovali význam toho, co se odehrálo a význam připomínání, což zároveň podněcovalo i výzkum. Zabýváme se s Dušanem (Slačkou) aktuálně texty Romů, které se týkají úsilí Romů o participaci a sebeorganizaci. (pro publikaci, kterou výhledově vydá MRK: Aby bylo i s námi počítáno. Společensko-politická angažovanost Romů a snahy o založení romské organizace v poválečném Československu – pozn. autorky) Tam je evidentní, že téměř v každém z těch dopisů je zmíněn osud Romů za druhé světové války. Samozřejmě ideologicky, protože v té době to patřilo k diskurzu, ale zároveň je z formulace patrné, že to je skutečně osobní zájem těch lidí ty události připomínat. A z toho je potom generován i zájem o výzkum. Zatímco na Slovensku, myslím, i tento zájem byl do určité míry mnohem menší. Možná to i souvisí s roztříštěností různých osudů Romů v různých regionech a tomu vlastně mnohem delšímu procesu perzekuce, který nakonec samozřejmě v některých případech vyvrcholil vyvražďováním, ale naprostá většina Romů na Slovensku to období přežila. Drastické události na území Protektorátu tak možná zároveň jsou i stimulem, proč je připomínání tak strašně silné.”
Ke kontextu na Slovensku Kumanová dodala: “Tam, kde se perzekuce odehrávala, k tomu mají komunity různý přístup. V některých komunitách se k tomuto tématu a veškerému příkoří lidé už nechtěli vracet. A to vědomě, aby už další generaci nezatěžovali tím špatným soužitím. Protože tím, že došlo k osvobození, se v těch malých obcích nic nezměnilo a někteří lidé jen převlékli kabát. A když ti Romové chtěli v té lokalitě zůstat žít, tak zase tahali za kratší konec a bylo třeba v další generaci zapomenout na všechno to, co se stalo do roku 1945.”
Zároveň při reflexi současných odlišných stavů v České republice a na Slovensku se nabídla úvaha, zda paradoxně neumožnila téma romského holokaustu šířit ve veřejném prostoru i tzv. kauza Lety. Yasar Abu Ghosh považuje pozitivní vliv za nepřehlédnutelný: “To že se z toho stalo politikum, je okolnost, která tu perzekuci zveřejňuje ve veřejném prostoru, ale nabízí nám také způsob uznání např. ve formě objevujících se politických iniciativ na straně Romů. Byla to také platforma pro navázání transnacionálních kontaktů mezi politickými aktéry.”
Současný výzkum, historie Romů bez Romů?
Posledním příspěvkem na panelu shrnula Sadílková instituce a projekty, které se věnují v České republice dějinám Romů ve 20. století s akcentem na období války. Vyzdvihla na tomto místě práci Muzea romské kultury, které se věnuje výzkumu holokaustu Romů od svého vzniku a zároveň je institucí historicky se podílející na asistenci přeživším.
Ve společnosti v této souvislosti rezonuje i téma zapojení samotných Romů a obava, aby nebyla psána historie Romů bez Romů. K tomu Sadílková uvedla: “Zásadní věc je využívání svědectví pamětníků, soustředit se na perspektivu jednotlivých lidí, jednotlivých rodin a preferovat jí před perspektivou státu a pronásledovatelů. To je zásadní moment, jak můžeme k rozvoji poznání šíře dopadu událostí druhé světové války a jejích kořenů a zároveň důsledků i do současnosti – a vnímáme je pořád – jak se k nějakému pochopení můžeme dobrat.”
Během večera byla specifikována celá řada bílých míst ve výzkumu nejen romského holokaustu. Ve vztahu k Letům u Písku přiblížil plány MRK Dušan Slačka: “Velké téma, které je momentálně hodně důležité, je orálněhistorický výzkum, který by se zaměřil na neromské obyvatelstvo v těch lokalitách, kde probíhala perzekuce. V současné době se jedná především o Lety u Písku, kde bychom chtěli proniknout do místní komunity a získat informace, které se tradují v místních rodinných historiích, co se v tom táboře dělo, jaký byl vztah místního obyvatelstva k tomuto zařízení v době jeho fungování, jaké byly osudy tohoto místa po roce 1943, kdy byl tábor srovnán se zemí a jeho obyvatelé transportováni do Auschwitz Birkenou. Jaký byl kontext vzniku a postavení vepřína.” Gwendolyn Albert k tomu z publika připomněla, že velice potřebné téma pro zpracování je nejen vznik velkovýkrmny, ale pak i fáze její privatizace.
Popularizace výzkumu
Optimismus z definování si bílých míst ve výzkumu historie Romů, kterých se nyní mohou historici chopit, aby mohly být následně popularizovány, tlumil Yasar Abu Ghosh: “To, co umožní komunikovat poznání historie, není nabývání těch znalostí, ale vytváření prostoru, ve kterém se můžou pohledy na historii konfrontovat. Právě jako je třída, ve které existuje odlišný pohled na sled dějin,” doplnil Abu Ghosh a upozornil na fakt, že dokud se budou děti vzdělávat v segregovaných školách, nebude je ani fakt, že se ve škole něco dozví o holokaustu Romů, posouvat dále.
Stejný apel na změnu společenského klimatu měl na srdci i Karel Schwarzenberg, který diskuzi podpořil svou přítomností. K tématu výzkumu romského holokaustu dodal: “Nejdůležitější by bylo, aby se výsledky výzkumu dostaly do povědomí širší veřejnosti, neboť popravdě řečeno anticigánské nálady jsou u nás nadále velmi silné. Proti tomu musíme něco udělat. Mrtvé už neoživíme, ale musíme něco udělat pro to, aby tato strašná tradice už nepokračovala. Tady mi chybí aktivity, abychom dnešní mládež vychovali. Historické zkušenosti se nepředávají z generace na generaci, ale předsudky ano a ty trvají dlouho.” Mimo jiné připomněl, že by si česká společnost měla přiznat vlastní zločiny a reflektovat, že např. konkrétně v Letech u Písku je český podíl neoddiskutovatelný.
Diskuze byla pořádána jako doprovodný program k výstavě architekta a výtvarníka Zdeňka Daniela Moje černobílé stíny aneb Memento mori, která je aktuálně v Kampusu Hybernská až do 29. května k vidění.
