Dana Moree: Gádžové, kde jste?
„Tady, tady jsem“ chce se mi křičet zpátky. Tohle „gádžové, kde jste“ nějak zapadlo v turbulentních událostech minulého týdne, a právě proto mi připadá důležité na ně ještě zareagovat. Ale hezky popořadě. Po událostech v Žatci se objevila celá řada článků týkajících se smrti mladého člověka v pizzerii. A jedno z prohlášení končilo právě oním – Gádžové, kde jste? Nemůžeme s tím něco udělat společně?
Nejen, že můžeme, ale musíme. Ti, kdo zažívají vyloučení, s tím nikdy nemohou nic udělat sami, protože jsou v situaci, kdy tahají za kratší konec provazu. Když vás někde nechtějí, můžete být milionoví, můžete se snažit, jak chcete, studovat, mluvit, pomáhat, usmívat se – všechno marno. Prostě vás nechtějí. Kromě toho, co všechno můžete udělat vy, je toho mnohem víc, co mohou udělat ti, kteří tahají za delší konec provazu.
V jednom našem divadelním představení jsme řešili situaci, kdy skupinu Romů, kteří organizovali první LGBT konferenci v Praze, nechtěli pustit do gay klubu. Protože byli hnědí a už jich bylo moc. Diváci byli skvělí a zkoušeli různé nápady, jak zasáhnout. A společně přišli na to, že zkusí poprosit gadžovskou kamarádku, aby šla koupit lístky za ně. Ono tedy už to je ponižující. Znamená to totiž, že si otevřeně přiznáme, že to tak opravdu je. Že to, co mohou gádžové nemohou Romové – pronajmout si byt, jít svobodně do klubu, normálně nakoupit, studovat a normálně jít po ulici. Když jdete jako Rom, tak je to zkrátka jiné. Pokud zkusíme strategii „musíme na to společně“, přiznáváme se otevřeně ke světu, ve kterém nerovnost existuje.
Jenže – ona skutečně existuje, i když to třeba nechceme vidět. Je těžká z obou stran. Proč je těžká pro Romy je nasnadě – radikálně snižuje kvalitu jejich života a ještě radikálněji dává znovu a znovu zakusit ponížení, které systematicky podkopává sebevědomí. Jenže ona je těžká i pro ty gadže, kteří mají mezi Romy přátelé, kamarády, členy rodiny. Je hrozné být představitelem skupiny, která tohle ponížení vytváří. Je složité dívat se na lidi, které mám ráda, a kteří tohle zažívají. Je těžké, když mám pocit, že pro to nemohu nic dělat.
A právě proto jsem tak zajásala, když jsem zaslechla výkřik z druhé strany „gádžové, kde jste“. Tady – mně to totiž taky štve a taky to nechci. Něco se musí změnit. Jen se musíme společně domluvit, co. Možná by pro začátek stačilo, kdybychom se dohodli, že v těch situacích, kde dopředu tušíme nějaký problém, budeme opravdu chodit společně. Chodit do realitek pronajímat si byty, do klubů kupovat lístky, na pohovory do zaměstnání, na úřady – všude tam, kde je těžké být Romem. Můžeme se domluvit na přechodném období, kdy ty gadže, kteří nevědí, že vylučování není v pořádku, budeme trénovat. Takový plán by snad nemusel být ponižující pro nikoho. Máme totiž jednoho společného nepřítele a tím je lidská lhostejnost a uzavřenost. Ve světě, kde si můj kamarád nemůže pronajmout byt, protože je hnědý, se nežije dobře ani mě a ve výsledku ani nikomu jinému. Ono totiž nikdy v životě nevíme, kdy dojde i na nás a začneme z většiny nějak vyčuhovat. Může se stát cokoli – od rakoviny až po dítě s autismem a hned je všechno jinak.
Ono je totiž dobré nezapomínat na to, že na svět vypadneme všichni jako stejná nahatá brečící miminka a ten malý život se snaží růst a rozvíjet, jak jen nejlépe dokáže a jak mu to vnější podmínky dovolí. Někdo se tak dere dopředu celý život a jiný v určitou dobu přestane stíhat zběsilé tempo těch okolo. Anebo stíhá, stíhá a najednou se něco stane – přijde telefonát od lékaře, diagnóza od jiného odborníka, dopravní nehoda, úraz……a nebo prostě jen stáří. A tak se tenká hranice mezi silákem, který si může dovolit rozčilovat nad inkluzí, a člověkem, který zakouší, jaké to je, když potřebuje něco jiného, než je průměr, stává velmi tenkou.
Je logické, že si všichni přejeme, abychom inkluzi nepotřebovali, chceme být ta silná zdravá miminka, která se celý život derou dopředu jako o závod. Jenže všichni někdy v životě pomoc potřebovat budeme a pak je samozřejmě výhodnější, když máme pravděpodobnost, že svět okolo nás je na takovou situaci připravený. Možná ne prakticky, ale mentálně. Že máme naději, že jsou kolem lidé, kteří považují za normální, že své tempo na chvilku přizpůsobí i nám, že nám prostě a obyčejně pomohou.
Tyhle krásné úvahy mají jeden háček, kterému čelíme všichni společně. Podmínky pro společný život zařizují zpravidla ti, kteří jsou zrovna v životní fázi „kupředu“ – silní, zdraví, mající moc…..když tohle všechno ze dne na den ztratíme, tak nám zpravidla nezbývá síla na to starat se o systém, inkluzi, výchovu a vzdělání, bytovou politiku – jsme rádi, že jsme rádi. Možná bychom se už teď neměli zapomínat stavět ke světu jako k místu, kde by nám mělo být dobře všem. Protože „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Když jsem nahoře, můžu se starat o to, abych jednou, až budu dole, mohl mít dobrý pocit z toho, že jsem udělal něco pro to, aby se těm okolo i mě dařilo líp. Když už mě k tomu nevede altruismus, tak možná alespoň životní jistota, že i já ty druhé budu jednou potřebovat.
A tak se znovu vracím k odpovědi na původní otázku – gádžové, kde jste. Tady. A až budete mít něco konkrétního, co můžeme udělat společně, tak dejte vědět – mně, gádžovskému kamarádovi, učitelce ze školy, kolegovi z práce….Těch gádžů, kteří toho mají plné zuby, je možná víc, než si dovedeme představit. Tak to udělejme jako v divadle – alespoň to zkusme. A když to nevyjde, budeme společně zkoušet hledat, kudy jít dál. A na úplný závěr mám jednu prosbu – nemohli bychom si přestat hrát na ty gadže a Romy? Já jsem prostě Dana.