Šimon Pračke: Bipolární společnost a sociální identita

Před delší dobou jsem se náhodou dostal k článku na blogu Tomáše Bubenika, který popisuje, kdo že to jsou tzv. „sluníčka“. Se zaujetím jsem si článek přečetl, říkal jsem si, že jeho téma mě přeci také zajímá. Postupně jsem si však čím dál více uvědomoval, že nepopisuje tzv. „sluníčka“, ale autorovu představu o nich: nesportují, jsou vegetariány, nemají děti, skoro všechny ostatní považují za „nácky“, nechodí do práce, nepijí pivo, jsou rachitičtí, chtějí zničit svou zemi a národ, nedokáží se učit atd. Představa, která bývá až nepřirozeně jednotná. To mezi „sluníčky“ nejsou tací, kteří by sportovali, jedli maso, pracovali nebo byli urostlí? Co když je někdo otevřen přijímání uprchlíků, ale ne bezmezně – je to stále sluníčko? Donutilo mě to k přemýšlení, co je vlastně příčinou toho, že někdo dokáže tak zjednodušit představu o tom, kým je někdo jiný. Lidé jsou přeci složité a různorodé bytosti. To mě dovedlo až k tomu, jak je vytvářena sociální identita.

Dění ve veřejném prostoru v České republice okolo migrační krize má pochopitelně nespočet různých podob, avšak ty jsou dnes obecně marginalizovány. Postupně byly totiž vytlačeny diskurzem, který je charakteristický představou bipolární společnosti, ve které neexistuje jiný postoj, než uprchlíky přijímám, a uprchlíky nepřijímám. V rámci té části osob, které se vymezují proti přijímání uprchlíků, pak byly tyto bipolární kategorie doplněny o zjednodušené představy, kdo k jaké skupině teoreticky patří. Jako modelový text si lze vzít právě článek Bubenika. Nejzajímavější aspekt textu totiž tvoří fakt, že pro autora, obdobně jako pro mnoho dalších smýšlejících v těchto kategoriích „dvou skupin“, je identita lidí v těchto skupinách něco pevně daného, jasně určitelného a srozumitelného a obě skupiny jsou pro ně zcela homogenní, a společnost tudíž bipolární.

Nejen v sociálních vědách vzniklo v posledních desetiletích více ucelených pohledů na identitu, které se vzájemně doplňují. Judith A. Howardová ve své studii o sociálních identitách popisuje, že ty jsou tvořeny jednak jako kognitivní informace a jednak jako interakce, přičemž obě tyto formy jsou provázané a tvoří jeden celek. Identita jako kognitivní informace může vzniknout buď přináležitostí k určité společenské skupině, tedy vlastně tím, co má člověk společného s druhými (např. Čech, teenager, programátor apod.), anebo naopak odlišností od ostatních jedinců, tedy tím, co dělá člověka jedinečným individuem. Ne vždy je možné tyto dvě podoby odlišit, člověk může být např. programátorem a vnímat to jako odlišnost od svého(!) okolí. Naproti tomu identita jako interakce je procesem, který neustále probíhá především na základě každodenní komunikace a tím vytvářením významů identity. Tedy např. určováním kdo a co je to programátor a zda jím jsem.

V bipolární představě společnosti, kterou popisuje Bubenik, naprosto chybí jakákoliv představa individuální identity jednotlivců a jakákoliv možnost jejího vývoje. Je neměnná a homogenní. Důležité je, jak plochý je v důsledku popis a jak mála kategorií se dotýká – částečně se pohybuje na rovině vizuální podoby osob a částečně na rovině způsobu jejich života (odlišné zvyky a chování), letmo politických názorů. Vše směřuje k vytvoření jakési ‚jino-etnické‘ identity a především sociální identity odlišné od té autorovy a jemu podobných odpůrců přijímání uprchlíků. Toto umožňuje autorovi pracovat na rovině zjednodušených a lehce uchopitelných kategorií postrádajících přirozenou komplexnost a vylučuje možnost relativizace. Doplňuje to i fakt, jak jsou skupiny hodnoceny. Lidé obecně tíhnou k pozitivnímu hodnocení sebe sama a tím i skupin, do kterých se zařazují, a naopak negativnímu těch, jejichž součástí nejsou. Autor popisuje osoby podporující přijímání uprchlíků záporně a naproti tomu členy své vlastní skupiny kladně, neutralita zde neexistuje. Na základě textu nelze mluvit o celistvé identitě autora, nicméně je součástí určitého diskurzu veřejné debaty, který jím lze ilustrovat.

Howardová ve své studii zmiňuje, že kolektivní identita může být i způsobem, jak hledat kompenzaci sociálních nerovností vycházejících z třídní úrovně a reprodukce nerovností. Autor se přesně takto k osobám podporujícím přijímání uprchlíků staví. Sám sebe vůči nim negativně vymezuje a staví do pozice někoho ‚trpícího‘, nad kým mají určitou moc. Mnohem více se tedy jeví, že vytváření identity těch, kteří podporují přijímání uprchlíků, slouží k negativnímu identifikování sebe na rovině protikladů a tím k vytváření své identity. Jakákoliv představa nějaké individuální identity, popřípadě diverzity v rámci skupiny tudíž logicky nemůže být vůbec uvažována, protože by především znamenala rozpad vlastní představy identity.

Dekonstruktivní postmoderní přístup k identitě je zde pravým opakem. Identita jako něco vztahového, procesuálního a zmnoženého, fragmentárního a s možností výběru v danou chvíli vůbec nepřichází v úvahu. A to vše z jednoho prostého důvodu – pod textem lze číst především nejistotu samotného autora o okolním světě, který funguje pro něho nepochopitelným způsobem. Vytvářením pevných čitelných kategorií ho však uchopuje tak, aby se v něm mohl orientovat bez ohledu na to, na kolik to odpovídá reálnému stavu. Pokud by přistoupil na proměnlivost identit (včetně té své) a jejich obtížnému uchopování obzvláště vzhledem k druhým, orientace v nich by se mu značně zproblematizovala. To samo o sobě není ničím chybným a je to naopak spíše pochopitelné. Nicméně ve chvíli, kdy tento stav není reflektován, sklouzává ke zkratkovitému myšlení a hrozí představou existence rychlých řešení tam, kde nejsou a nadto ohrožují společnost jako takovou. Komplexita a různorodost přirozeně patřící k lidské společnosti jsou takto zredukovány na pouhé dvě strany. A to je trochu málo.