Dzeveli nebo rejteški aneb Jak se slavily Velikonoce u slovenských a olašských Romů

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem v roce. Vznikly z
latinského pascha, což se překládá jako oslava zmrtvýchvstání Ježíše Krista. K
tomu podle křesťanské víry došlo třetího dne po jeho ukřižování. Velikonoce se
slaví ve velké části světa a mají i dlouholetou tradici pohanských svátků jara a
plodnosti. Lidové zvyklosti spojené s Velikonocemi se pochopitelně místně liší.
Proto jsme pro vás vyzpovídali trojici Romek, abychom vám aspoň trošičku
přiblížili něco o velikonočních oslavách původních slovenských Romů i třeba těch
olašských, kteří patří k nejspecifičtější skupině Romů vůbec.

Libuše:
Smysl Velikonoc se vytrácí

Na Velikonoce vzpomínám ráda, už jako malá holka
jsem mámě pomáhala vařit velikonoční pokrmy. Kdo by si myslel, že jsme jedli
bramborový salát s řízkem, obložené chlebíčky a já nevím, co ještě, asi by se
podivoval. Přesně tato jídla na stolech Romů neměla co dělat. To je spíš doména
dnešních mladých, kteří tradice už tolik nedodržují nebo je nectí.

Před
Velikonoci se držel v naší rodině půst, ale na tradiční romské tabuli už maso
chybět nesmělo.

Ráno se začalo dzeveli – opražená domácí klobáska s vejci. K
tomu nám máma pekla na plotýnce marikľe – romský chléb. Jedlo se společně. Vůně
sladkých závinů zvaných šinga se linula po celém domě. Plnila se povidly, mákem
a tvarohem. Někdo dával i třešně. Na beránka nebylo, doba byla jiná, než je tomu
dnes. Slepičí polévka musela být silná a s domácími nudlemi zvanými trepanki.
Nadívala se kuřata a i bůček, což bylo něco pro muže. Pekly se v troubě holubki,
které se plnily třemi druhy masa a balily buď do listů bílého zelí, nebo kapusty.

Den před Velikonočním pondělím jsme barvili vejce. Máma neměla peníze na barvy,
poradila si se vším sama. Doma sáhla do kredence pro zrnkovou kávu a už to šlo
raz dva. Do vroucí vody se dala káva, přivedla se k varu a pak se opatrně
vložila bílé vejce. Během okamžiku byly krásně hnědé. To samé se dělalo i se
slupkami od cibule, červená je obarvila dorůžova a žlutá zase do béžova. Tak
jsme měli krásně barevná vajíčka.

Vzpomínám si i na staré Romy z okolí, kteří k
nám chodili vinšovat. Vždycky nám přede dveřmi popřáli, abychom byli zdraví po
celý rok, žili v souladu s božím přikázáním a hlavně ve spokojenosti. Ženám
pokropili hlavu vodou nebo voňavkou. Na oplátku se jim nalila štamprlička něčeho
dobrého a dalo k jídlu, co jen chtěli. Ale vždy si museli ulomit kousek marikľe
se špetkou soli, to jinak nešlo. Děti ze sousedství občas přišly koledovat. A
vidíte, dnes už je to dvacet pět let, co už u nás nikdo nezazvonil.

Smysl
Velikonoc se vytrácí a přitom je to svátek, kdy si připomínáme, co všechno pro
nás Ježíš Kristus vlastně udělal. A vzpomínat bychom měli i na své blízké, kteří
tu už nejsou, za nimi se každoročně vydáme na hřbitov a pomodlíme se za jejich
duše.

Monika: Na Velikonoce se schází se celé příbuzenstvo

Jako děti jsme jezdívaly slavit
Velikonoce na Slovensko, kam za námi přijela rodina z Německa a z Rakouska.
Vzpomínám si, jak jsme na Velký pátek všichni drželi půst od masa, protože v
tento den došlo k ukřižování Božího syna. Maso jíme opět až na Velikonoční
pondělí.

Většinou Velikonoce oslavujeme u někoho z rodiny, kde se celé
příbuzenstvo sejde. Každý donese něco k jídlu. Na stole máme řízky, bramborový
salát, karbanátky a z tradičních olašských jídel perkelt s parado chumer nebo
horejzo arnenca, což je něco jako rizoto s vejci. Ze sladkostí pečeme například
rejteški s kiralesa, darasa, makosa, lekvarasa, kirešenca, zkrátka s náplněmi od
tvarohu, přes mák až po povidla. A místo u nás má i beránek nebo mazanec.

Z našich starých zvyků stojí za zmínku umývání se v řece na Velikonoční pondělí,
kam kdysi olašští Romové chodívali, aby byli zdraví po celý rok. Vajíčka dnes
barvíme, dřív to tak nebylo.

Dodnes chodí muži vinšovat, ale „jen“ ti z rodiny.
U nás není zvykem, že by vinšovali lidé z okolí nebo by před dům přišli zahrát
muzikanti, jak tomu je u slovenských a moravských Romů. Starší muži polívají
ženy a dívky vodou nebo pár kapkami voňavky. Malé děti dnes už vídám s pomlázkou.
Má rodina stále dodržuje půst i tradiční kuchyni. Na rozdíl od slovenských Romů
nechodíme během svátků na hřbitov. Ale na své zemřelé vzpomínáme.

Veronika: Velikonoce jsme měli a máme spíš takové české

Já jsem poloviční Romka a u nás se moc tradice
nedodržovaly. Velikonoce jsme měli a máme spíš takové české.

Dnes pečeme beránka,
dřív to byl mazanec nebo věneček, který se zdobil malovanými kraslicemi a
pentlemi. Pekla se nádivka, nejlépe s mladými kopřivami. Ve váze jsme měli
kočičky, protože to mělo ochranitelský význam. Rodiče, především táta uměl plést
pomlázku, já se to nikdy nenaučila. Jedla se vejce natvrdo, pečená kuřátka,
králíci a domácí chléb. Jako sladkost jsme měli jidáše namazané medem.

Dřív se
chodívalo na mši svatou a zapalovala se svíčka za naše předky, dnes už do
kostela nechodíme. Kluci z okolí přicházeli dům od domu na koledu vyšupat dívky
„aby neuschly“. Jako odměnu dostali buď nějaký peníz, nebo sladkost. Vodou se u
nás občas polévalo, ale spíš se jen symbolicky šlehalo pomlázkou.

Pokud mám
srovnat Vánoce a Velikonoce, jsou to sice oboje křesťanské svátky, ale k Vánocům
mám blíž.