Velikonoce jsou nejvýznamnější křesťanský svátek, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Slaví se ve velké části světa. Pro mnohé jsou Velikonoce i oslavou probouzení přírody a příchodu jara. Velikonoční zvyky a tradice se lišily kraj od kraje a jejich úkolem bylo zbavit se všeho starého, očistit tělo od chorob a připravit se na znovuzrození přírody. Abychom Vám přiblížili něco málo o těch romských Velikonocích, oslovili jsme Janu Harvanovou a Libuši Gáborovou, které se podělily o své vzpomínky.
Jana Harvanová, 34 let, Praha
O Velikonocích (Patraďi) se schází celá rodina již v ranních hodinách.
Sedáváme u velkého stolu uprostřed místnosti a společně posnídáme. Vždy
vzpomínáme na ty, kteří tu už s námi nejsou. Poté se společně přesouváme na
hřbitov zapálit svíčky. Přinášíme sebou placatku alkoholu, a ten z nás, kdo
pronáší přípitek k Velikonocům, nalije kapku alkoholu i na hranu hrobu. Děláme
to proto, abychom si připili na Velikonoce a vzkříšení Ježíše Krista i s těmi,
kteří nás navždy opustili.
V naší rodině je tradicí, že muž, který chce vejít do domu, musí zavinšovat v
romštině ještě před tím, než vůbec vstoupí dovnitř. Teprve poté může vyšlehat
ženy pomlázkou a polévat vodou, tak, jak je to běžné i u Čechů. Romové, a to byl
zvyk mého tatínka, kropil ženy a dívky malou voňavkou ještě za svítání.
Co se týče velikonočních symbolů, začínáme už den předem barvením vajíček
kupovanou barvou nebo hezky po domácku pomocí cibulových slupek nebo červené
řepy.
Velikonoční tabule je stejně pestrá jako o Vánocích, nesmí chybět podmarďi
fasuľa – sladkokyselá fazolová polévka, holubki (plněné zelné listy směsí ze tří
druhů masa), řízky, bramborový salát, filé a nepřeberné množství sladkostí. Ale
co je pro nás nejdůležitější, tak to je snídaně. V žádném případě nesmí chybět
tradiční romské velikonoční jídlo dzeveli. A dzeveli jsou míchaná vajíčka s
praženou klobásou. U Romů je zvykem, že každý kdo přijde do domu, nesmí zůstat
nepohostěn. Jídla a pití musí být na stole dostatek pro každého. Vánoce jako
takové milujeme, ale Velikonoce snad ještě o kousek víc. Jsou to nejenom svátky
křesťanské, kdy Ježíš vstal z mrtvých, ale také rodiny, kterou jako Romové velmi
ctíme.
Libuše Gáborová, 63 let, Praha
Většinu zvyků, které jsme doma dodržovali, jsem si sebou do Prahy přinesla ze
Slovenska. Moje vzpomínky na oslavy Velikonoc sahají od dob mého dětství do 80.
let. Byla to doba, kdy Romové stále dbali na dodržování tradic a zvyků svých
předků. Vzpomínám si, jak se k nám sjížděla rodina z celé republiky. Bylo jedno,
že se nám spalo nepohodlně, důležité bylo, že jsme mohli být spolu a tento
svátek společně oslavit.
O Velkém pátku se u nás nesmělo prát a věšet prádlo, protože se jedná o den
smutku, kdy Ježíš byl odsouzen a ukřižován. Pokaždé se o Velikonočním pondělí
zašlo na hřbitov pomodlit a zapálit svíčku. To samé i v kostele. Starší ženy
mezitím připravovaly pohoštění. Nechybělo pečené maso, nadívaná kuřata, uzené,
řízky, silná slepičí polévka s rezankami a trepankami (domácí polévková
těstovina), mazanec a také holubki. Má maminka pekla jak na Vánoce, tak na
Velikonoce šinga, což jsou vlastně záviny plněné tím, kdo co měl rád, tvaroh,
mák nebo povidla. Já měla jako mladá holka za úkol nabarvit dvě plata vajec.
Moje maminka mě naučila vařit vejce v silné kávě nebo čaji a tím je krásně
obarvit. Dnes to dělají mé dcery.
Muži chodili vinšovat k rodině a k sousedům, vždy dostali kořalku a něco
dobrého k tomu. Nevzpomínám si, že by muži chodili s pomlázkou, ale spíš v
ranních hodinách s vědrem vody nebo malou voňavkou, kterou schovávali pod
kabátem. Všude, a to i dnes, byla slyšet hudba a zpěv. Dnes už se o to starají
cédéčka, ale dřív chodívali vinšovat také muzikanti, kteří hráli Romům jen tak
pro radost.
