Ctibor Nečas pro Romano voďi: Romští partyzáni a hnutí odporu

Protektorátními cikánskými tábory prošlo za dobu jejich existence více než 2 600 romských mužů, žen a dětí, z nichž byla polovina deportována do osvětimského táborového komplexu. Poměrně hojný počet se jich pokusil o útěk. Převážná většina prchajících byla však vypátrána a četníci eskortovali dopadené zpátky do internace. Pokud se utečencům poštěstilo najít trvalejší úkryty, bývali zpravidla zajištěni až po delší době a postaveni pak před Náhlé soudy v Praze nebo v Brně. Ty nad nimi vynášely ortel smrti, který byl vykonáván gilotinou v pražské pankrácké věznici. Vidinu opustit tábor motivovala snaha vyhnout se útrapám a zachránit si holé životy, která se však splnila jen v několika málo případech. Dva z úspěšných uprchlíků si zasluhují naši připomínku. Jsou to Josef Serinek a Antonín Murka, kteří po útěcích našli spolehlivé ukryty a pomoc u místního obyvatelstva, takže nebyli vypátráni a zapojili se do partyzánského boje proti nacistům.

Josef Serinek, krycím jménem Černý (1900–1974), se narodil v Bolevci (dnes měst. část Plzeň 1), velmi záhy však osiřel, a proto si ho vzala na starost sestra jeho matky. Vyučil se zahradníkem, zabýval se ale všemožnými profesemi, nejčastěji kočovně provozovaným obchodem, a příležitostně také pašováním zboží přes česko-saské hranice. Za pašeráctví si na přelomu 30. a 40. let odpykával delší trest na svobodě nejprve v Norimberku a pak v Chebu. Po propuštění z vězení, kdy už bylo v platnosti protektorátní nařízení o zákazu kočování, živil sebe a rodinu jako kočí na hospodářských dvorech v západočeské vsi Bohy.

Odtud byl s manželkou a pěti dětmi zavlečen do Cikánského tábora v Letech, z něhož se mu podařilo utéct. Po křivolakém a strastiplném bloudění našel nakonec úkryt na Českomoravské vrchovině, kde poměrně brzy navázal kontakt s tamními odbojovými sítěmi. Začal kolem sebe shromažďovat prchající sovětské válečné zajatce, jimž buď pomáhal v jejich dalším útěku směrem na východ, anebo z nich a později rovněž z českých mladíků, vyhýbajících se totálnímu pracovnímu nasazení v Říši, sestavil početně proměnlivý lesní oddíl Čapajev; se kterým operoval v okolí Nového Města na Moravě a Poličky.

Spolupracoval při tom se sovětským výsadkem Jermak a s partyzánskými oddíly Dr. Miroslav Tyrš a Mistr Jan Hus, jejichž členům zajišťoval zásobování potravinami, šatstvem a kuřivem. Po opatření zbraní pro vlastní oddíl velel trestné výpravě do Přibyslavi, která byla spojena s popravou místních četníků za zastřelení generála Vojtěcha B. Luži, velitele odbojového seskupení Rada tří. Na sklonku války zahájil povstání v Bystřici nad Pernštejnem, kde vedl přepadení tamní školy a odzbrojení v ní ubytované jednotky SS.

Antonín Murka, přezdívkou Tonda Cigán (1923–1989), přišel na svět v Újezdě (okr. Zlín) a dětství prožil ve svízelných sociálních poměrech. Měl devět sourozenců, matka bydlela s početnou rodinou ve Veselé (okr. Zlín) a příležitostně vypomáhala nebo chodila žebrotou po okolních rolnických usedlostech. Antonín zůstával od mládí odkázán na nahodilou nádeničinu i na různé nelegální zdroje obživy.

Od počátku srpna 1942 byl internován v Cikánském táboře v Hodoníně, kde se stal tzv. svobodníkem, vězeňským funkcionářem, který dohlížel na výkonnost podřízených pracovních skupin. Když byl na jaře 1943 nasazen na výkopové práce pro táborový vodovod, povedlo se mu s trojicí kamarádů utéct. Zatímco jeho spoluuprchlíci byli postupně dopadeni, on se skrýval u valašských pasekářů, vstoupil do Partyzánské brigády Jana Žižky vedené legendárním majorem Dajanem B. Murzinem a s tou se podílel na osvobození Vizovic.

Cikánský tábor v Osvětimi

Komplex táborů v Osvětimi vznikal postupně: nejprve byl otevřen v bezprostřední blízkosti města Koncentrační tábor Auschwitz jako kmenový tábor (Stammlager), pak se přistoupilo ke zřizování řady táborů v tzv. zájmovém prostoru (Interessengebiet) po vysídlené vesnici Brzezinka (Birkenau) a dalších okolních lokalitách, nakonec byly zřizovány pobočné vnější tábory (Aussenläger) v okolí někdejší vesnice Monowice. Deset táborů v Auschwitz-Birkenau bylo rozmístěno do tří úseků a v jednom z nich se nacházel tábor s označením B-II- e, neoficiálně řečeno Cikánský tábor v Auschwitz-Birkenau.

Do Koncentračního tábora v Auschwitz přibyli z protektorátního území jednotlivě Romové označovaní za „asociální“ a hromadně transporty velmi starých vězňů, jeden z Cikánského tábora v Letech, druhý z Hodonína. Všichni tito letští a hodonínští vězňové během jednoho, dvou měsíců následkem vysílení zahynuli. Jedním, ne-li vůbec jediným nevypátraným protektorátním romským utečencem z Koncentračního tábora v Auschwitz, byl moravský Rom, jehož jméno zůstávalo dlouho neidentifikováno. Jeho touhu po svobodě lze pokládat za projev neutuchajícího vzdoru.

Vincenc Daniel, jinak také Eman (1919–1970), byl rodem ze Žebětína (dnes část měst. obvodu Brno 16) a v trestním rejstříku měl záznamy kvůli opakované potulce. Proto jej v dubnu 1942 transportovali do Koncentračního tábora v Auschwitz, kde dostal jako tzv. „asociál“ černý trojúhelník s číslem 33804. Byl zařazen do pobočného tábora v Monowicích, kde pracoval v továrně na syntetický kaučuk Buna-Werke, odkud se mu podařilo uniknout. Během útěku se převlékl z vězeňského mundúru do ukradených civilních šatů, překročil hranice mezi polským Generálním gouvernementem a protektorátní Moravou a pak se nákladním vlakem přepravil na Brněnsko.

V květnu 1943 byl však ve Velké Bíteši (okr. Žďár nad Sázavou) chycen při krádeži jídla a odsouzen Krajským soudem v Brně k devítiměsíčnímu žaláři. Z výkonu trestu byl ale uvolněn, předán do preventivní ochranné vazby a z ní měl být deportován, tentokrát do Cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau; při sestavování příslušného transportu v srpnu 1943 ale znovu utekl (v pátracím policejním spisu stálo, že „útěk uskutečnil při dezinfekci a že byl oblečen jenom v trenýrkách a měl s sebou ručník“). Skrýval se s podporou místního obyvatelstva v lesích okolo Brna. Po válce pracoval jako kotlář, byl dvakrát ženatý a po první manželce přijal příjmení Zelník.

Pokusy o útěk

Útěky vězňů z Cikánského tábora v Auschwitzch-Birkenau měly minimální naději na úspěch. Bránil tomu ostnatým drátem obehnaný a strážními věžemi protkaný táborový areál, ze kterého se jen zřídkakdy chodilo na dislokovaná pracoviště. Nepřekonatelné bylo pak umístění tábora: v jeho sousedství stál z jedné strany mužský kmenový tábor a z druhé strany mužský nemocniční tábor, vpředu byla vstupní brána se strážnicí, vzadu za dráty pověstná rampa, na níž byly vykládány přijíždějící transporty. Uniknout odtud nebylo vlastně kam. Pouze mezi těmi vězni, kteří byli přemístěni do jiných táborů, se našli odvážlivci, kteří využili této možnosti a podstupovali zoufalý a nadmíru riskantní krok k záchraně svých životů.

Do evidenčních knih Cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau bylo zapsáno více než dvaadvacet tisíc Romů a Sintů z Říše a z různých okupovaných zemí Evropy; vězňové z Protektorátu Čechy a Morava představovali druhou nejpočetnější vězeňskou skupinu. Podle neúplných záznamů v Knize „bunkru“, jak se ve slangu říkalo táborové věznici, se o útěk pokusilo jmenovitě 81 romských vězňů a bezmála čtvrtina z tohoto počtu měla protektorátní příslušnost. Všichni však byli chyceni, uvězněni a při nejbližší selekci odvedeni před popravčí četu.Vedle uvedených, po výtce individuálních protestů formou útěků, se uskutečnila i hromadná vzepření vězňů proti táborovému teroru, o nichž se zmiňují mj. stručná svědectví následujících přímých účastníků.

Antonín Daniel (1920–1987) pocházel z integrovaných romských rodin, které měly domovské právo v brněnském Žebětíně a nedaleko tamní cihelny žily ve dvou vlastních domcích. Přesto byli tito domovští příslušníci zavlečeni hned prvním transportem protektorátních Romů do Cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau. Po večerním apelu 16. května 1944 došlo podle Antonínova vyprávění k vyhlášení Lagersperre (uzávěra tábora, při které vězňové nesměli vycházet z bloků), přijela nákladní auta se zvláštním komandem, které mělo všechny nešťastníky odvézt na smrt. Vězňové ale bloky přes opakované rozkazy odmítli opustit.

Pamětník popsal tehdejší okamžiky slovy: „A teďka to napnutí, ten strach, že vodvezou třeba náš blok. My, jako chlapi, co sme trochu mohli, tak už každý hledal, co kde viděl, a že se budem bránit. A teď sme stáli u těch blokových vrat, vrata zamčený, a my, ať už to s nama dopadne, jak chce, budem se bránit.“ Plánovaná likvidace musela být odvolána a přeložena na pozdější dobu, kdy po deportacích práceschopných vězňů (do Buchenwaldu a Flossenbürgu) a vězeňkyň (do Ravensbrücku) zůstali v táboře jen staří a nemocní lidé, matky s dětmi a sirotci. Ti všichni byli v noci z 2. na 3. srpna 1944 za neutuchajícího křiku a odporu zavražděni v plynové komoře V. krematoria. Esesáci si pak o této překvapivé zkušenosti mezi sebou povídali, „že žádná likvidace Židů nebyla do té doby tak obtížná“.

Poválečný aktivismus

Ernst Klimt (1919), rodák z Louky u Litvínova (okr. Most), patřil k levicově orientovaným Sintům. Byl odeslán transportem sudetských Sintů a Romů do Cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau a odtud později s dalšími spoluvězni do Koncentračního tábora v Buchenwaldu. Tam se zapojil do odbojové organizace, která v předvečer příchodu americké armády v dubnu 1945 chystala v táboře ozbrojený převrat. Po osvobození se nevrátil do rodného severočeského pohraničí, zůstal v Německu a spolupracoval s heidelberským Dokumentations- und Kulturzentrum deutscher Sinti und Roma.

K těmto vystoupením je třeba připomenout Romy, kteří se po válce v několika migračních vlnách přestěhovali ze Slovenska na Moravu a do Čech. Ve své původní domovině vstupovali do zápasu proti německé porobě. Byla mezi nimi řada někdejších účastníků Slovenského národního povstání, případně i bojovníků 1. čs. armádního sboru v SSSR, o jejichž jménech, tím méně o životních osudech nejsou však k dispozici žádné konkrétní údaje.

Naši romští spoluobčané nebyli v letech 1939–1945 pouze trpnými oběťmi diskriminace a perzekuce. Někteří, jimž se k tomu naskytla příležitost, se neváhali vzepřít okupačnímu režimu a podílet se tak na boji za národní svobodu a v duchu přitom počítat i s vyhlášením spravedlivé národnostní rovnoprávnosti. Snažili jsme se tyto skutečnosti připomenout epizodami z odvážných a v šedi zapomenutí bohužel mizejících příběhů alespoň několika uvedených protagonistů.