Člověk je pořád člověkem, říká fotograf výstavy o vztahu majority k menšinám.
„Lidé si jsou příliš podobní na to, aby si mohli dovolit ten luxus někoho uvrhnout do nelibosti,“ říká jeden z autorů výstavy o vztahu většinové společnosti k menšinám, fotograf Jan Odstrčil. Vernisáž výstavy nazvané Ode zdi ke zdi proběhne příznačně v podchodu pod vlakovým nástupištěm v České Třebové tuto sobotu od 17 hodin a představí sérií snímků místních obyvatel a obyvatel nedaleké vyloučené lokality Borek. Autoři chtějí poukázat na to, co je všem lidem bez ohledu na etnicitu nebo náboženské vyznání společné a doufají, že projekt pomůže k pochopení složitosti lidských příběhů a nesmyslnost generalizace. Server Romea.cz položil Janu Odstrčilovi několik otázek.
Jak nápad na výstavu vznikl?
Nápady většinou vznikají tím, že se potkávají lidé. My jsme se jednoho krásného dne potkali s Radem Hüblem, který mi sdělil ideu uspořádat podobný druh výstavy. Nablízku byla i Helena Marie Hendrych, která byla ochotná chopit se organizační složky akce. Slyšeli jsme na sebe a pustili se do dlouhé, téměř půldruhého roku trvající anabáze.
Proč zrovna Česká Třebová a Borek?
Tato dvě místa k sobě nemají daleko geograficky. Žijí v nich lidé se svými dennodenními radostmi i žalostmi. Česká Třebová je město menší velikosti a podobných bychom v České republice našli nespočet. Někteří Třebováci žehrají, že je to zapadákov, žádné výjimečné místo. Borek je naproti tomu místo, z něhož se postupem let stala vyloučená lokalita. Jsou to dvě místa blízko sebe, ale každé z nich má odlišný náboj a energii, v každém z těch míst se žije diametrálně odlišně. Jedni žijí „na vystrkově“, druzí běžným způsobem života.
Jak jste se k tématu soužití majority s minoritou vlastně dostal, jaký k nim máte vztah?
Téma jsem částečně řešil jako novinář, když jsem měl na starosti sociální oblast. Je to pro mě silné téma, programově neházím lidi do jednoho pytle. Silným zážitkem pro mě byla i výstava Daniela Pešty s názvem I was born in your bed.
Jedním z cílů výstavy je, cituji „posílit sebevědomí romské komunity, vyzdvihnout specifické hodnoty, které jsou přínosem pro většinovou populaci“. Co podle vás takové hodnoty jsou?
Největší hodnotou, kterou člověk může generovat, a budu teď prost abstraktních pojmů, je práce na věcech, které může ovlivnit. Vzpomínám si, když jsem poprvé na vysoké škole četl Voltairova Candida, zaujala mě myšlenka s velkým dosahem a přesahem, v závěru knihy. Několik postav z příběhu, notně zbídačených předchozími událostmi, hospodaří, obstarává svoji zahrádku. Pokud se podaří, aby lidé konali ve svých věcech, čili v dosahu vlastních životů (starali se „především o svůj pozemek,“ svůj svěřený díl, a to co nejlépe) tak, jak mají, bude tady lépe.
A co jsou podle vás „věci, které lidi spojují, nikoliv rozdělují?“ Co je všem lidem společné?
Lidé jsou spojováni společnými zážitky a činnostmi, které mají pozitivní nádech. Může je spojovat leccos. Důležitá je tolerance a respekt vůči sobě, vůči normám, vůči vzájemným hodnotám.
Jeden ze snímků výstavy Ode zdi ke zdi. (FOTO: Jan Odstrčil)
Co od projektu očekáváte?
Od projektu očekávám alespoň snahu diskutovat a hovořit mezi dvěma tábory, které na sebe příliš neslyší. Pokud se povede rozprava širšího měřítka, budu jen rád. Pokud se to povede, rádi bychom do budoucna uspořádali i nějaké diskuze k tématu soužití většin a menšin.
Jaké je jeho hlavní sdělení, poselství?
Hlavní sdělení a poselství projektu je následující: Lidé si jsou příliš podobní na to, aby si mohli dovolit ten luxus někoho uvrhnout do nelibosti. Tím, že uvrhnu někoho do nelibosti, škodím i sobě a obráceně. Náš cíl je ukázat na podobné věci, které jsou vlastní každé lidské bytosti. Rozdíly tu jsou, v cítění prožívání a podobně, ale člověk je pořád člověkem. Chceme, prostřednictvím portrétů, poukázat na to stejné v nás, prapodstatu člověka.
Jak na vás působila lokalita Borek?
Lokalita Borek působila omšele. Důležité pro mě bylo setkání s nejmenšími. Děti mají všude na světě stejný start, ale překážky se záhy začnou lišit. Přál bych si, aby se těmto dětem dostalo vzdělání, společenského uplatnění a odpovídající kvality života. Velice děkuji pracovníkům centra Naděje, že svým konáním činí život lepším místním obyvatelům.
Jak se vám s místními lidmi pracovalo?
Cítil jsem zprvu nedůvěru. Po chvíli se ukázalo, že má přítomnost nikomu nevadí a fotilo se dobře.
Kudy podle vás vede cesta k lepšímu soužití a vztahům mezi Romy a většinovou společností?
Určitě to bude cesta dlouhá, dlážděná činy, nikoli slovy. Ptáte se mě na recept? Nepřišli na to ani politici, systémově to není ošetřené, kroky, které jsou činěny, zřejmě nestačí. Pléna moudrých hlav si marně lámou hlavu. Za mě: „Mít oči otevřené a starat se o svoji zahrádku.“ Jinými slovy, pokud se každý bude snažit, ať už je jeho výchozí pozice lepší či horší, mít zásadní vliv na konání, které může ovlivnit, bude tu lépe. Na obou stranách.
„Výstava je výjimečná uměleckým pohledem na hlavní téma celého projektu – hledání toho, co máme společné. Velkoformátové portrétní fotografie hovoří vlastním, nepopsatelným jazykem. Jedinečnost instalace spočívá ve využití CLV vitrín s měnícím motivem, v kterých je za běžných okolností umístěna reklama. Jedná se tedy o neustále se měnící kompozici snímků, výrazů, tváří, které ve vzájemné interakci iniciují nové pohledy na naše vlastní soužití s druhými,“ přiblížila.
Výstava je plánována jako putovní. V České Třebové bude umístěna do 12.6.2016.
