Chotěbuzský střelec z kuše dostal za zabití Martina Hospodiho 10 let. Proti rozsudku se chce odvolat

Jaromír Šebesta (39 let), střelec z kuše z Chotěbuzi, dostal zabití Martina
Hospodiho10 let vězení. Rozhodl o tom Krajský soud v Ostravě. Obžalován byl z
těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti. Soud tak neuznal
hlavní prvek Šebestovy obhajoby, že vystřelil nešťastnou náhodou, v rámci
sebeobrany.
"Jak vyplývá z dráhy střely vyslané zhruba z dvanácti metrů, tak nemohlo jít o
nešťastnou náhodu," citoval z posudku znalce soudce. 

Nešlo o nutnou obranu

"Nešlo o nutnou obranu. Ani o nešťastnou náhodu. Bohužel se jednalo o
oplácení. To je nutné postihnout podle zákona nějakou sankcí," vysvětil ve
zdůvodnění rozsudku předseda senátu Miroslav Mucha. Podle něj obžalovaný
vystřelil v době, kdy muži z místa utíkali, snažili se nastoupit do auta a
odjet. "Neměli v rukou žádné zbraně. Dva to stihli, třetí méně šikovný ne," řekl
předseda senátu. Podle něj obžalovaný rozhodně neodvracel hrozící útok, což je
podstatné pro uznání nutné obrany.

S tím ale Šebesta nesouhlasí. "Připadá mi to hrozně přísné. Měl jsem strach, byl
jsem rozrušený," řekl novinářům po vyhlášení rozhodnutí. Průběh, ke kterému se
senát přiklonil, zpochybňuje. "Bylo to trošku jinak. Neměl jsem úmysl někomu
ublížit. Opravdu jsem tam nikoho neviděl," uvedl a dodal, že se proti rozsudku
odvolá.

Předseda senátu zdůraznil, že nemovitost, kterou chtěl Šebesta chránit,
nebyla oplocená. "Jde o bývalou stodolu, spíše zbořeniště, které si uzpůsobil k
bydlení. Číslo popisné bylo napsané křídou na vratech. Nikde nebyla cedule s
nápisem, že jde o soukromý pozemek," dodal soudce.

V úvahu ještě
přicházelo  odsouzení za vraždu. I to ale soudce zamítl. Podle něj Šebesta
nebyl tak zkušený střelec, aby úmyslně mířil na hlavu a tu i zasáhl. Přiklonil
se proto k právní kvalifikaci, kterou navrhla už státní zástupkyně. "Byl si
vědom, že může výstřelem způsobit vážná zranění. Doufal ale, že se tak nestane,"
řekl Mucha.

Šebestovi hrozilo až šestnáct let vězení. Soudce mu uložil trest ve spodní
polovině trestní sazby. Přihlížel k tomu, že byl dosud netrestaný. Přitížilo mu
naopak to, že neprojevil lítost.

Průběh případu

Podle průběhu soudního řízení se celá kauza odehrávala takto:

V osudný den k jeho domku přijelo auto se čtyřčlennou posádkou mužů. Ti
tvrdili, že přijeli pro šrot. Podle Šebesty se chtěli vloupat do domu. "Byli ve
sklepě. Šrot je nezajímal. Hledali cestu, jak se dostat dovnitř," uvedl
kušostřelec. Policie
však nenašla žádné důkazy prokazující pokus o krádež a tudíž ani nikoho z
porušení domovní svobody neobvinila.

Obžalovaný během líčení tvrdil, že vystřelil, když byl rozrušený, a navíc prý
na cestě zaškobrtnul, jelikož byl obutý pouze v "nazouvácích". „Střílel jsem na
auto, neviděl jsem, jestli v něm někdo sedí. Jen jedny ze zadních dveří byly
otevřené,“ uvedl Šebesta u soudu.

Na dotaz soudce, kde tedy byli Romové, pak řekl zase opak: „Asi v autě“.
Svědci se shodli na tom, že střelec se choval úplně klidně, až flegmaticky.
Romové naopak tvrdili, že Šebesta na ně střílel úmyslně. „Alespoň deset vteřin
mířil Martinovi na hlavu,“ uvedl očitý svědek Gabriel Gujda.

Šebesta před soudem zprvu detailně popisoval úkladnou rasistickou vraždu, než
ho soudce upozornil na to, že není obžalován z vraždy. Na dotaz státní
zástupkyně potvrdil, že kdyby se jednalo o „bílé“ domnělé zloděje, tak by se
takto rozhodně nechoval. Přímí svědci naopak soudu popisovali shodně těžké
ublížení s následkem smrti, jelikož nemohli tušit, že Šebesta krátce před tím
přiznal soudu, že se na útok chladnokrevně připravil, když Romy, než k nim šel,
sledoval z okna domu.

Romové i podle slov obžalovaného nic nevzali a ve sklepě policejní pes
nevypátral žádné jejich pachové stopy. Obžalovaný popisoval, že si příjezdu Romů
všiml, když ještě byl v domě. Sledoval je nejdřív z jednoho, pak z druhého okna.
Pak si vzal do ruky kuši, natáhl tětivu, vložil šíp a uvolnil¨bezpečnostní
pojistku. Takto vyzbrojen pak vyšel ven.

Na Romy zakřičel, aby okamžitě opustili jeho pozemek. Nejprve nereagovali. Na
útěk se podle něho dali až po druhé výzvě. O chvíli později pak Šebesta tvrdil,
že vystřelil nešťastnou náhodou. Šíp jednoho z členů posádky vozu zasáhl do
hlavy. Šebesta přiznal, že postřeleného pak viděl zblízka ležet nehybně na zemi,
když ještě dýchal. Ač na rozdíl od svědků měl mobil u sebe, nezavolal sanitku.
Místo toho vyzval ostatní Romy, aby postřelenému vytáhli šíp z hlavy, naložili
ho do auta a odjeli.

Neposkytl zasaženému ani první pomoc. Po několika neúspěšných pokusech
Gabriel Gujda, bratranec Martina Hospodiho, zastavil projíždějící auto, jeho
řidič nakonec zavolal sanitku, která však dorazila až po poměrně dlouhé době,
vrtulník pak odvezl zraněného do nemocnice v Ostravě, kde devětatřicetiletý Rom
o několik dní později v nemocnici zemřel.

Na dotaz soudce, kde v té době byli ostatní Romové, řekl soudu „asi v autě“.
Na dotaz státní zástupkyně potvrdil, že kdyby se jednalo o „bílé“ (domnělé
zloděje), tak by se takto rozhodně nechoval. Popisoval soudu, jak se na útok
chladnokrevně připravil, když Romy ještě sledoval z okna domu. Když šíp už
strčil v hlavě oběti, Šebesta se klidně vrátil do domu pro housku a další šíp,
aby změřil hloubku zásahu. „Housku jsem si vzal, abych se uklidnil“, řekl soudu.

Romští očití svědci události podle svých slov obvykle jezdili po Karvinsku,
aby si sbíráním starého železa přivydělali na živobytí. Vždy se nejdříve slušně
ptali lidí, zda by se chtěli něčeho zbavit anebo něco prodat za symbolickou
cenu. Nikdy nikdo nevnesl stížnosti proti nim, naopak lidé byli často rádi, když
jim pomohli uklidit nepotřebné věci.

Svědek Gujda soudu předložil čistý výpis ze svého trestního rejstříku.
Naposled byl odsouzen za přečin v roce 1989, když mu bylo 22, tedy před více než
dvacet lety.

Znalec na balistiku Ivo Mučka v soudní síni vzal do rukou kuši, z níž Šebesta
střílel. Soudce Miroslav Mucha se ho totiž ptal, zda je možné tento typ kuše po
odjištění opět zajistit, což znalec potvrdil. Šebesta byl zkušený střelec a
musel tedy vědět, že zbraň, jejíž pojistku nejdřív uvolnil, mohl opět zajistit,
než se rozběhl se zbraní v ruce za Romy, aby mohl vyloučit náhodný výstřel.

Martin Dokoupil zmínil před soudem studii českých lékařů, kteří testovali,
jak na střely z kuše zareagují těla zvířat. „Vždy u nich docházelo k fatálním
zraněním,“ podotkl znalec.

Psycholog popsal Šebestu jako zcela jednoduchého člověka s narušenou
osobností. Byl schopen si domýšlet veškeré možné následky svého jednání? Před
soudem se tvářil, jako kdyby si za násilnou smrt Roma nikdo nezasloužil trest.
Právě extrémní pocit beztrestnosti se dá vysvětlit tím, že lidé v jeho okolí
podepsali petici, kde tvrdili, že by v dané situaci jednali úplně stejně.