Ilona Ferková: Kaštánek - Dříví
Kaštankus: O kašta
Hin karčmi the karčmici, aľe na ajsi sar ke amende maškar o foros.Talam la imar dešvar prekerde. Mindik la keren aver. Varekana adej phirnas ča o barvale. Paľis manuša kajse the kajse. U akana? Buter Roma sar gadže. Akana la kerde nekfeder, kaj adej ande pherdo trastune bengen, a rozcirdle len pal calo karčmica sar slugadžen. O piski lenge ča labon. Savo dženo adej avel, takoj prosto džal te terďol ke varesavo beng u pherďarel leske o per. Varekas hin bacht, aľe buter hine ajse, so len e bibacht marel.
Sako ďives pre lovina adej phirel the o Kaštankus. Avka les vičinen o Roma talam so uľiľa. Narado dikhel, sar o love našľon andro trastune džombri, vašoda kerel pro Roma vika: „Voľinenas te bešel pre bul a ole love te prepijel, choča bi džanas khere mate asabnaha,“ phenel u mukhel andal o caklos jepaš lovina andro kirlo. „Och, lačhi loviňica.“ La burňikaha khosel o vušta.
„Ma daran, bači, mate džan khere the avke u na mušinen te pijel nič,“ andal o kutos vičinel o Židis. Tiš kajso bengoro čhavo. “Cinava tumenge lovina, te mange vakerena pal o Kulkas, me les na pametinav, aľe imar pal leste šunďom,“ vakerel, pricirdel o Židis o stolkos pašeder ko Kaštankus. Sako džanel, so kada Kaštankus poťinel. „Šun, Židi, jekh lovina oda na prikerla,“ vazdla o caklos kijo muj a jekhe dichoha piľa, so mek sas andro caklos. Niž liginďa agorutňi lovina, imar paš leste thoďa e gadži nevo caklos. „No, kada pes mange pačisaľol!“ Predžal le vasteha pal o drosimen caklos.
***
„…Tu na džanes, savo lačho manuš sas o Kulkas, dživlas la Hubaha u sas len ochto čhave, rado peske popijelas a paľis kerlas o bare pherasa. Jekhvar jevende les e Huba bičhaďa andro veš kaštenge. Kajča ov na andro veš, aľe prosto andre karčma. Calo ďives bešelas andre karčma le romenca u pro kašta bisterďa. ‚Och, Kulko, imar tut e romňi figinel, sar tu džas khere bijo kašta,‘ asanas o murša.
‚Ča ma daran, me imar la prechochavava.‘ Avľa khere o Kulkas u imar paš o vudar vičinel: ‚Ach, Hubo, so pes mange ačhiľa, ta tu na paťaha, me tuke phenav, hoj me adaďives vakeravas le Devleha!‘
‚Ma vaker! Sar so? So pes ačiľa tuke?‘ Darade jakhenca pre leste dikhľa. ‚Hubo! Džav tuke andro veš u rodav, savo kašt čhinava tele. Paľis dikhav ajso višuťardo kašt, ta phenav peske: no kada čhinava tele. Sar les rezinav, dikhav ajse phure gadžes.
More, me tuke phenav, ma čhinger kada kašt, jov mek ternoro, kide o kašta pal e phuv.
No ta sig kidav o kaštora pal e phuv, phenav le gadžeske, te šaj čhinav tele kada šuko kašt, aľe o gadžo mange phenďa: ‚Dža khere u merkin pre peste, trival zachasaha u mereha.‘ Me tuke phenav, oda sas o Del a jov mange avľa te phenel pre goďi. Akanastar, Hubo, pre ma te merkines te na nasvaľuvav. Šunes?‘
‚Ma dara,‘ u sigo le romeske taďa tejos. ‚Le sig, kadaj pij,‘ podel e kuči le tejoha. Sar o Kulkas pijľa, labiľa e čhib the zachasanďiľa: ‚Phenav tuke, te marel pre tiro muj,‘ košla la, ‚ta vraco tejos man des? Oda tu kada kerďal pre kamukeri, kaj te chasav! No mek duvar zachasava a imar merava,‘ thoďa vika pre romňi. Daratar e Huba geľa te sovel the bisterďa lestar te phučel, kaj o kašta.“
NEPŘEHLÉDNĚTE
Ptejte se romské spisovatelky Ilony Ferkové
Medailon: Ilona Ferková
Kaštánek: Dříví
Jsou všelijaké hospody a hospůdky, ale jistě se nikde nenajde taková, jako u nás na náměstí. Měnila se snad už desetkrát a vždycky jí úplně předělají. Kdysi sem chodili jen bohatí. Pak lidé takoví i makoví. A dnes? Víc Romů než gádžů. A teď, aby ji vylepšili, nasadili tomu korunu: dali sem spoustu železných ďáblů, hracích automatů, a rozmístili je po celé hospůdce jak vojáky. Chřtány jim jen hoří. Kdokoliv sem zajde, okamžitě si jde stoupnout k některému z nich a plní mu břicho. Někdo má štěstí, ale většinu těch nešťastníků smůla provází.
Dennodenně sem na pivo zajde také Kaštánek. Takhle mu říkají Romové snad už od narození. Nerad se dívá, jak peníze mizí v těch železných žaludcích, proto na Romy křičí: „Radši byste si měli sednout na zadek a své peníze propít! Aspoň byste šli domů v dobré náladě,“ říká a překlopí do krku půl sklenice piva. „No, to je dobré pivko.“ A rukou si otře své rty.
„Nebojte, strýčku, i tak půjdou domů opilí a nemusí ani nic pít,“ křičí z kouta Židis, taky takový vykutálený kluk. „Koupím vám jedno, když mi povíte o Kulkovi. Já ho nepamatuju, ale už jsem o něm slyšel,“ říká Židi a přitáhne si židli blíže ke Kaštánkovi.
Každý ví, co na Kaštánka platí. „Poslyš, Židi, jedno pivo by nepomohlo,“ zvedl sklenici k ústům a jedním lokem dopil z půllitru všechen zbytek. Ovšem, než dopil první pivo, už před něj hospodská staví novou sklenici. „No, to se mi líbí!“ A rukou přejel po oroseném skle.
***
Ani nevíš, jak dobrý to byl člověk, ten Kulka. Žil s Hubou a měli spolu osm dětí, rád si popil a pak dělal pěkné fórky. Jednou v zimě ho Huba poslala na dříví. Jenže on, než aby šel do lesa, zamíří si to rovnou do krčmy. Celý den proseděl s chlapy v hospodě a na dřevo dočista zapomněl. „Ach, Kulko, teď už tě žena pověsí, až dojdeš domů bez dříví,“ smáli se mu chlapi.
„Jen se nebojte, já na ni vyzraju.“
Přichází Kulka domů a už ve dveřích volá: „Ach, Hubo, poslouchej, co se mi přihodilo, tomu nebudeš věřit. Představ si, že já dneska mluvil s Bohem!“
„Neříkej! Jak to? Jak se to stalo?“ Pohlédla na něj vystrašenýma očima.
„Hubo, jdu ti takhle lesem a hledám, jaký strom porazím. Pak uvidím takovou pěknou soušku, a tak si říkám, že tu si pokácím. Jak ji tak řežu, vidím takového starého gádže:
‚Člověče, říkám ti, nekácej tenhle strom, je ještě mladý, nasbírej radši dříví ze země.‘
‚No, to víš! Určitě budu sbírat dříví ze země, když můžu porazit ten suchý strom.‘
Ale ten gádžo mi říká: ‚Jdi domů a opatruj se, protože až třikrát zakašleš, umřeš.‘
Říkám ti pravdu, byl to Bůh a on mě přišel varovat. A teď, Hubo, na mě dáš pozor, abych neonemocněl! Slyšíš?!‘
„Neboj se,“ a rychle manželovi uvařila čaj. „Honem, na! Vem si ho a pij,“ podává mu hrnek s čajem.
Ale jen co se Kulka napil, popálil si jazyk a zakuckal se. „Hrom aby do tebe uhodil,“ vyčítal jí, „proč mi dáváš tak horký čaj? To‘s udělala schválně, abych kašlal! Ještě dvakrát zakašlu a umřu,“ rozkřikl se na svou ženu.
Ze samého strachu se Huba uložila ke spánku a zapomněla se zeptat, kde je to dříví.
KAM DÁL?
Medailon: Ilona Ferková
