František Kostlán: Neviditelné romské oběti a protimuslimské tažení Židů
Letošní výročí osvobození Osvětimi působí jako opožděné burcování do
boje. Polnice zní, aniž by byl jasný nepřítel. A pocta obětem
nacistické genocidy se nese éterem, aniž by se zmínily oběti všechny. V
podstatě jde o volné pokračování selektivního přístupu k lidským
právům, jak jej zažíváme při neustálém zhoršování společenské
atmosféry.
Výročí osvobození Osvětimi je pochopitelně spojeno
s Židy, s jejich utrpením, protože nacisté si je vybrali k cílené
likvidaci. Jak správně připomínali i někteří řečníci na pražské
konferenci Let my people live, na nacistický teror a jeho oběti nesmíme
nikdy zapomenout, jinak se nám historie vrátí zpět.
A co další oběti?
Toto
jinak banální sdělení, historií mnohokrát prověřené, se nám však může
jevit v trochu jiném světle, když si uvědomíme, že další oběti, které
byly taktéž nacisty vybrány k cílenému vyvraždění, téměř nikdo
nezmínil. O Romech, tělesně a duševně postižených či o homosexuálech,
kteří také v Osvětimi prošli plynovými komorami, se více či méně
mlčelo. Na zmíněné konferenci, v televizi, v médiích vůbec, ve
společnosti… až na výjimky.
„Datum 27. ledna, označené za den
památky obětí holocaustu, je připomínkou osvobození vyhlazovacího
koncentračního tábora Auschwitz, kde trpěly a umíraly různé skupiny
lidí. V tomto utrpení jsou si všechny oběti nacistického vyvražďování
rovny, takže i 27. ledna by měla být nejen v Terezíně důstojně
připomenuta také památka na romské oběti," řekl minulý týden historik z
Muzea romské kultury Michal Schuster serveru Romea.cz.
A režisér Břetislav Rychlík, autor dokumentu o romském
holocaustu Ó, ty černý ptáčku, k tomu dodal: „Romské oběti je dobré
připomínat zároveň s těmi židovskými. Silná nevraživost proti Romům se
totiž snaží romský holocaust zpochybňovat. A někteří internetoví
diskutéři ho dokonce vítají. V této atmosféře je proto velmi důležité
připomínat holocaust vcelku.“
Naše společnost nedokáže
připomínat všechny oběti holocaustu společně. Vlastně to málokoho vůbec
napadne. K důvodům budou nesporně patřit předsudky vůči Romům. Na jedné
z besed s učiteli na základních a středních školách na téma extremismus
v České republice mi jedna učitelka vyčetla, že spojuji židovské a
romské oběti nacismu dohromady. Podle ní spolu neměly nic společného,
protože „cikáni si to tak nějak vykoledovali sami“. I někteří Židé mají
za to, že genocida Židů, šoa, byla oproti jinému cílenému vyvražďování
výjimečná.
Ve společnosti převládá pocit, že nacisté chtěli
zlikvidovat Romy z jiných příčin než Židy. Důvody ovšem byly totožné –
rasismus nacistů a jejich nenávist k odlišnostem.
Xenofobie a paušalizace
Vedle
nesnášenlivosti vůči Romům v poslední době narůstá i u nás xenofobie
spojená s paušalizací. Romové už nejsou jediní, kdo je házen do jednoho
pytle, týká se to i muslimů. A nenávistných či hloupých výroků se už
nedopouští pouze neonacisti a další extremisti, ale i běžní lidé,
včetně příslušníků jiných společenských menšin.
„V sedmdesátých
letech 20. století otevřela západní Evropa svůj pracovní trh dělníkům z
Magdinu i Blízkého východu. Následné uplatňování pseudohumanistické
politiky a multikulturalismu přinesla Evropě největší ohrožení od dob,
kdy Turci stáli před Vídní (r. 1683). Smutné plody z tohoto stromu
budou sklízet přicházející evropské generace bez rozdílu.“
Tento
útok proti humanismu a multikulturalismu kupodivu není z nějakého
nacistického webu, jak jsme zvyklí, ale z lednového čísla Obecních
novin, které vydává Židovská obec v Praze.
Pro ilustraci
ubohosti tohoto výroku dodávám, že jeho autor coby člen Židovské obce
zřejmě nepokládá za velké ohrožení Evropy druhou světovou válku, včetně
holocaustu (když největším ohrožením Evropy od roku 1683 je až příchod dělníků z Magdinu a Blízkého východu v 70. letech). Účelem této "myšlenky" bylo poštvat druhé proti muslimům (jako celku) a
proti těm, kteří je v Evropě přijali.
Židé v diaspoře byli po
tisíciletí přijímáni v odlišných kulturách, včetně té muslimské. Někdy
vstřícně, jindy naopak násilně. Dlouho žili spokojeně ve Španělsku i pod muslimskou nadvládou, než
je křesťané částečně vyvraždili, vyhnali či obrátili na svou víru. V
odlišných kulturách někdy Židé žili díky toleranci místních vládců, v
kultuře stejné (židovsko-křesťanské), mnohdy naopak trpěli. Humanismus
a s ním spojené soužití lidí různých kultur je to, co i Židům zajišťuje
rovnoprávnost a bezpečí. Až padne politika založená na těchto
atributech, rozplyne se postupně i dnešní tolerance a vstřícnost,
kterou Židé v české společnosti pociťují.
Připomínáme si jen
část obětí a doufáme, že historie se nevrátí. Nebo, že se vrátí jen
těm, kteří si to „tak nějak vykoledovali sami“ – Romům, muslimům… A
nás, že se přitom netkne. Ale ten pocit je mylný. Jak se jednou
nastartuje společenská nevraživost vůči někomu či něčemu odlišnému,
nezastaví se před ničím. Tkne se i nás. A Židů hned po Romech či
muslimech.
