František Kostlán: Ještě jednou o tom, jak vzniká evropský fanatismus

Minule
jsem tu psal o fanatismu, islamistickém i evropském.
Opomněl jsem při tom důležitou věc, a sice války v bývalé Jugoslávii. A
chci se také podrobněji zamyslet na tím, jak konkrétně vzniká
předpoklad pro přijetí fanatismu a jeho nabírání na síle. 

Změna prostředí – změna myšlení

Vzhledem k obsahu dnešního textu, budu z minulého článku krátce citovat:

Fanatismus
začíná tam, kde rozum jako prostředek k získávání poznání nahrazuje
fundamentalisticky pojatá víra či ideologie. Společenská atmosféra a
konání lidí se postupně proměňuje, napřed pochopitelně v malém – na
místní úrovni, později může expandovat dál. A, řečeno s Henri
Bergsonem, nástroje naší mysli se stávají přítěží, když prostředí, pro
které byly nezbytné, již neexistuje. S touto proměnou přichází jiný
způsob uvažování, dřívější žebříček hodnot se mění, v tomto případě
radikálně.

S touto proměnou přichází jiný způsob uvažování,
dřívější žebříček hodnot se mění, v tomto případě radikálně. Čím se
tedy živí dnešní fundamentalismus evropský, aby zdatně vyzrál do
fanatismu, který používá násilí k sebeprosazování? Ta strava bude
nejspíš velmi pestrá, avšak tři hlavní chody máme přímo na očích:

• nacionalismus, respektive jeho resentimenty vedoucí k nesnášenlivosti vůči druhým, odlišným,
• mravní relativismus, který smazává hranice mezi dobrem a zlem,
• ideologií poznamenané uvažování, respektive nadvláda ideologií nad
  rozumem, která se našemu civilizačnímu okruhu zadřela pod kůži. (A mám
  na mysli jakékoli ideologie, včetně těch demokratických, protože i ty
  mrzačí myšlení svým primitivním, zjednodušeným pohledem na složitého
  dění.)

Jugoslávské války

Do krátkého sloupku se toho
pochopitelně vejde málo, nezmínil jsem například války na území bývalé
Jugoslávie v 90. letech. To byla chyba, protože i tehdejší motivy a počínání
lidí píší historii evropského fanatismu.

K tomu, jak se z
některých Srbů stali nacionalističtí, fašističtí fanatici, ochotní
páchat násilí stejně hrůzné a odpudivé, jakého se dopouštějí fanatici
islamističtí, vedla cesta prostřednictvím ideologie, respektive
šovinistické recidivy, jejímž cílem bylo Velkosrbsko. Pocit, že můj
národ ovládá velké území a vládne nad druhými měl ospravedlňovat násilí
na druhých, včetně dětí a žen.

V reakci na to se dopouštěli
obdobného násilí i ti druzí, napadaní (Bosna a Kosovo) – zde se vlastně
ani není čemu divit, jak známo násilí plodí zase násilí.

V
době těchto válek i později jsem hovořil s více uprchlíky z Bosny a z
Kosova. Vzpomínám si na jednoho čtrnáctiletého albánského chlapce z
Kosova, na jeho pohled plný prázdnoty. Optal jsem se ho, co bylo tím
momentem, který signalizoval změnu v soužití s jejich srbskými sousedy.

„Jak
to začalo, nevím,“ odpověděl mi, „já jsem to pocítil na mém stejně
starém kamarádovi, s nímž jsme byli odmalinka jako nerozlučná dvojčata.
Jednoho dne za mnou přišel a povídá: stejně vás odtud všechny vyženeme.
Vůbec jsem nechápal, o čem mluví.“

Podle názorů všech
Jugoslávců, s nimiž jsem mluvil, včetně Srbů, stála na počátku
postupného fanatizování lidí politika – začalo to nenápadně, verbálně,
xenofobními sentencemi politiků, intelektuálů a novinářů, hledáním a
označováním vnitřního nepřítele, účelovou připomínkou historických
nepřátelství (bitva na Kosově poli apod.), zdůrazňováním potřeby
nacionalismu a jeho tradic…

(V diskusi padla i připomínka,
že jsem zapomněl na nenávist k Rusku a Rusům. Nezapomněl. Taková
nenávist tu neexistuje, pouze pohrdání ruskou věrchuškou, autoritářským
zneužíváním moci, tradičním ruským imperialismem a kágébáckou
mentalitou Putina a dlaších ruských mocných.)

Zabít, mučit, znásilňovat

Připomeňme
si ještě jednou myšlenku filozofa Henriho Bergsona, že nástroje naší
mysli se stávají přítěží, když prostředí, pro které byly nezbytné, již
neexistuje. Lidé se změnou prostředí (společenské atmosféry) a
postupným přijímáním jednoduchých „pravd“ mění i své myšlení, způsob
uvažování, svůj přístup k dosavadním hodnotám. Od přijetí ideologie a
potřebě ji prosazovat i na úkor ostatních je již jen krůček ke
smazávání hranic mezi dobrem a zlem, či k jejich záměně.

Zabít,
mučit či znásilňovat druhé se tak stává potřebné či alespoň přijatelné.
Nacisté považovali vyvraždění Židů, Romů či gayů a leseb za dobro pro
celý svět, kupříkladu. Stejným způsobem uvažují i fanatici dnešní, ti
islamističtí i ti evropští.

Začátek fanatizování v ČR

Takový
začátek fanatizování lidí ale přeci známe dobře, právě jej prožíváme,
nejen v České republice, ale v celé Evropě, jak jsem o tom psal již v
minulém článku. Nenávist k Romům a k migrantům roste – i dnes jsme
svědky hledání vnitřního nepřítele, hledání viníka, který může za
všechny naše strasti a problémy, i dnes veřejně zaznívají rasistické či
xenofobní sentence politiků, novinářů či blogerů a diskutérů na
internetu, projevy nesnášenlivosti jsou již tak běžné, že se nad nimi
téměř nikdo nepozastavuje. Staly se běžnou, „legitimní“ součástí
veřejného diskursu.

Tomio Okamura, kdysi poměrně důvěryhodný
podnikatel, je toho neblahým příkladem, abychom uvedli alespoň jeden
konkrétní příměr. Podívejme se na jeho výroky blíž, protože je to
momentálně právě on, kdo hraje prim při šíření nesnášenlivosti, a má
při tom relativní úspěch.

Pokroucený Okamura

Okamura říká
věci podivně, pokrouceně, používá polopravdy a věci vytržené z kontextu
– snaží se rozmazávat hranice mezi rasismem a xenofobií na jedné straně
a přijatelným politickým vyjadřováním na straně druhé, aby tak nasbíral
co nejvíce politických bodů.

V rozhovoru pro Hospodářské noviny si Okamura postěžoval, že jej za rasistu označili už během předvolební
kampaně do europarlamentu, v níž Úsvit převzal plakát ze Švýcarska:
„Ale co měl společného s rasismem, to jsem nepochopil. Už v úvodní
tiskové zprávě jsem vysvětlil, že ta černá ovce je jako černý pasažér,
černá ovce v kolektivu, pořad Černá ovce v České televizi. Přesto to
někdo překroutil.“

Okamura k tomu jen pozapomněl sdělit, že
onu černou ovci vykopávají za hranice státu (z vlajky) ovce bílé. A že
na plakátu stojí nápisy: Podpora rodinám, NE nepřizpůsobivým a také
Práci našim, NE migrantům. Vzkaz tohoto plakátu je jasný: Romové a
migranti nemají v naší zemi co pohledávat – vykopneme je.

Různé
verze tohoto plakátu přitom dříve použilo několik neonacistických,
fašistických či populistických politických stran. Poprvé jej před lety
použila xenofobní Švýcarská lidová strana, poté i německá neonacistická
NPD nebo v Itálii Liga Severu (Lega Nord). V roce 2008 s ním vyrukovala
i česká Národní strana a poté i Dělnická strana. (Viz hlavní foto nad článkem.)

Tábor v Letech u Písku

Již dříve řekl Okamura o koncentračním táboru v Letech u Písku toto:

„Pokud
jde o Lety, bude dobře si ujasnit, co tu chceme budovat. Mýtus o
romském koncentráku je podle dostupných informací lež. Byl tu pracovní
tábor pro osoby, které se vyhýbaly řádné práci, včetně Čechů a Němců z
protektorátu. Internováni nebyli na základě etnika, ale cikánského
způsobu života, to znamená, že pracující Romové tu nebyli. Dozorci
téměř do konce fungování tábora nebyli ozbrojeni a velitel tábora bral
svou služku a zřejmě milenku do kina. V táboře nebyl nikdo nikdy zabit
– lidé umírali v důsledku staroby a chorob, které do tábora přivlekli
kvůli svému předchozímu kočovnému stylu života.“

Skutečnost je
ovšem jiná: V Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu skončilo mnoho Romů. Ti kteří nezahynuli na nemoci, hladem
či na následky mučení přímo tam, byli zavražděni v dalších nacistických
koncentrácích, například Osvětimi.

Dne 1. srpna 1942 byl tábor v
Letech přeměněn na Cikánský tábor a vzápětí sem byly transportovány
celé romské rodiny. Jeho kapacita byla sice zvětšena tak, že tábor byl
schopen pojmout až 600 vězňů, ale i tento počet byl brzy překročen,
neboť v průběhu srpna 1942 bylo v táboře internováno přes 1100 mužů,
žen a dětí. Tábor nebyl vybaven potřebným hygienickým a dalším
zařízením pro tak velký počet osob. Vězni se museli často mýt v
nedalekém rybníku. Navíc tu byli až do srpna 1942 vězněni pouze muži.
Od srpna 1942 zde ve zcela neuspokojujících podmínkách živořily i ženy
a děti. Podle svědectví přeživších byli vězni
často týrání, například pověšením za ruce u kůlu apod.

Schválně
to tu rozepisuji podrobněji, aby bylo jasné, jakým způsobem Okamura
manipuluje se slovy, aby se zdálo, že jeho výroky nejsou rasistické a
aby tudíž byly přijatelné pro co nejširší okruh lidí.

(Podrobnosti o vyjádřeních Tomia Okamury najdete v článku Okamura se snaží hodit vinu za vlastní neúspěch na novináře a ty, kteří jej pokládají za rasistu.)

Společenská atmosféra se zhoršuje

Společenská
atmosféra v České republice se i kvůli všem těm Okamurům, co jich v
politice je, zhoršuje. Stoupající počet lidí demonstruje společně s
extremisty. Doposud běžní občané od nich začínají přejímat způsoby
uvažování i násilnického konání. 

Vše nasvědčuje tomu, že
zfanatizování většího počtu lidí (nejen v ČR, ale v celé Evropě) je jen
otázkou času. Nebo jsme snad lepší, odolnější než ti, kteří podlehli fanatismu před námi?