Případ lidí z ústecké ubytovny: Příliš mnoho emocí, město, nevládky, bohatí a chudí

Případ lidí z ubytovny v ústeckém Krásném Březně velmi zvýrazňuje jinak
známou věc, že přezíravý přístup k Romům má často základ v sociálním postavení
všech zúčastněných či v pocitu nadřazenosti, kterým trpí ti lépe situovaní.

V této kauze byli lidé, kteří patří mezi nejchudší u nás, smýkáni romským
majitelem domu v Předlicích, městem ovládaným ČSSD, romským provozovatelem
ubytovny i firmou vlastnící dům, v němž se ubytovna nachází. A bohužel tak
trochu i některými nevládkami. To, že se museli z domu v Předlicích vystěhovat,
si Romové sami nezavinili. Chvílemi to však vypadalo, že jsou vinni již tím, že
se snaží zachovat si důstojnost a chovat se jako svobodní lidé.

Majitel domu v Předlicích

Majitel dům před lety koupil od města za výhodnou cenu s tím, že ho opraví.
Nájemníci se do domu nastěhovali v dobré víře, že majitel dá dům do pořádku, ten
se k tom však neodhodlal. Poté, kdy statik označil dům za neobyvatelný, se
museli vystěhovat. Majitel, který byl podle zákona povinen sehnat jim náhradní
bydlení, jim oznámil, že žádné pro ně nemá (udělali ovšem tu chybu, že
čekali na to, co jim nabídne majitel, mohli si byty již v té době hledat sami).

V Ústí nad Labem přijatelné byty k pronajmutí jsou, jak se posléze ukázalo,
takže majitel náhradní bydlení sehnat mohl, kdyby mu o nájemníky skutečně
šlo. O tom, že nejde o právě chudého člověka, svědčí jeho vila nedaleko Ústí nad
Labem.

Obchodník s chudobou

Provozovatel ubytovny je klasickým obchodníkem s chudobou, kterých je po celé
republice poměrně dost – a jsou mezi nimi i bohatší Romové, což je i tento
případ. Taktika těchto lidí je jednoduchá: nasadí za ubytovnu lichvářské ceny –
část z toho zaplatí stát v podobě doplatků na bydlení, část zaplatí chudí z
výplaty nebo z dávek na živobytí.

„Jsme dva dospělí a čtyři děti a platíme měsíčně za 1+1 nájem 11 500 korun. Z
toho okolo 7 tisíc uhradí příspěvek na bydlení. A já z těch pár korun, které
měsíčně mám, musím zaplatit 4 300 korun. V Předlicích jsme přitom dávali za
větší byt a elektřinu dohromady 6 800 korun, z toho okolo dvou tisíc ze svého,
zbytek se uhradil příspěvkem na bydlení,“ řekla Iveta Jaslová serveru Romea.cz v
prosinci loňského roku.

Selhání ústecké radnice

Přezíravě se k chudým lidem chovalo i město, což plyne z několika vyjádření
Zuzany Kailové (ČSSD), náměstkyně ústeckého primátora. „Jsem ráda, že rodiny
vyslyšely můj apel, aby konečně začaly jednat a bydlení si našly. Měly na to tři
měsíce. Ale nerozumím tomu, proč situaci nechaly tak vyhrotit. Možná jen proto,
aby se někteří lidé zviditelnili," řekla Kailová v závěru kauzy. Tvrdila sice,
že město dostálo své zákonné povinnosti a hledalo pro lidi vystěhované z
předlického domu náhradní ubytování, lidé z ubytovny ovšem tvrdí, že od města
nedostali jedinou nabídku, která by se svou úrovní vyrovnala bydlení v ulici
Beneše Lounského v Předlicích.

O tom, že ústecká radnice v přístupu ke svým občanům zklamala, svědčí i výzva
Agentury pro sociální začleňování radnici, aby v této věci

konečně začala konat něco smysluplného. Agentura, která z celého případu
vyšla se ctí, protože se pro lidi snažila udělat vše, co bylo v jejích silách a
kompetencích, mimo jiné upozornila i na to, že radnice nechce situaci těchto
lidí řešit, ale zbavit se jich, protože jim k bydlení nabízí ubytovny mimo město
(Most, Osek, Duchcov, Dubí, Obrnice, Děčín, Lovosice, Louny, Žatec).

„Tento postup považujeme za nepřijatelný. Řešení situace je nezbytné hledat v
rámci města Ústí nad Labem, a nikoliv na úkor okolních obcí. Vynucená migrace z
bytových důvodů obvykle vede k dalšímu zhoršení situace rodin, především dětí,“
napsal ředitel Agentury Martin Šimáček.

Majitel domu, v němž je ubytovna

Lidí se chtěla zbavit i firma CPI Byty, vlastnící dům, v němž provozoval
ubytovnu romský obchodník z chudobou. Vzápětí poté, kdy provozovatel nastěhoval
do ubytovny Romy z Předlic, náhle zjistila, že dům potřebuje generální opravu.
Před tím nechala bydlet lidi ve svém „domě na spadnutí“ bez obav. Inu – i ona na
neštěstí druhých vydělávala dost.

Nevládky a klienti

V kauze se po celou dobu angažovaly i tři neziskové organizace, respektive
jejich ústecké pobočky: sdružení Konexe, Poradna pro občanství/Občanská a lidská
práva a Člověk v tísni (další iniciativa, Bydlení pro všechny, se připojila až v
závěru kauzy). Všech tří organizací je proč si vážit, protože za sebou mají
výbornou práci při pomoci potřebným lidem, každá v rámci svých možností. Člověk
v tísni navíc pomáhá i v zahraničí. Přesto je nutno na adresu každé z nich
vyslovit pár drobných výtek.

Sdružení Konexe, především prostřednictvím svého nejviditelnějšího aktivisty
Míry Brože, dodávalo po celou dobu lidem na ubytovně odvahu a pocit
sounáležitosti. Ti nejchudší lidé, jimiž se jindy
„všichni snaží orat“, se i díky Brožovi chovali obdivuhodně – zvedli hlavu, získali sebevědomí
a hlavně vědomí, že druzí nemají právo si s nimi dělat, co se jim zlíbí, jen
proto, že se (zdánlivě) nemohou bránit. Brož ovšem nemusel podporovat natolik
vehementně celý rod (několik rodin) v požadavku, aby zůstal bydlet
pohromadě. Nakonec to stejně dopadlo tak, že část rodu žije ve čtvrti Mojžíř a
část v Klíši.

Z prohlášení i dalšího informování ústecké Poradny pro občanství/občanská a
lidská práva a Člověka v tísni bylo možno vyčíst zklamání z toho, jak lidé z
ubytovny přijímají jejich pomoc. Obě organizace rodinám vyčetly, že nepřijaly
byty, které jim nabízely. Některé z těch bytů ovšem byly hygienicky závadné, což
jednak tvrdili klienti sami, jednak i Poradna, podle jejíhož sdělení jsou klienti moc
vybíraví, když nechtějí přijmout byt, v němž jsou švábi (štěnice), přestože na
ubytovně to je stejné. Jenže ti lidé chtěli oprávněně bydlení na úrovni toho předlického, nikoli na úrovni ubytovny, kam se museli vystěhovat, přestože tam
nechtěli.

Další z nabízených bytů byly podle klientů nad jejich finanční možnosti, ale
také v té době nechtěli přistoupit na to, že celý rod nebude žít pohromadě.
Kdyby na tom tolik netrvali, je docela dobře možné, že by využili některou z
nabídek Člověka v tísni a Poradny pro občanství/občanská a lidská práva.

Uražené děti

Z chování ústeckých poboček těchto organizací lze ovšem vyčíst jejich pocit,
že chudí lidé jsou povinni přijmout cokoli jim nabídnou. Člověk v tísni
například rozvázal se svými klienty dohodu o spolupráci (s některými písemně, s
jinými údajně ústně), a to v momentě, kdy se měli z ubytovny vystěhovat bez
náhrady, tedy na ulici. Zachoval se tak v tomto konkrétním bodu jako uražené
dítě, nikoli jako nevládní nezisková organizace. Ta by měla vždy stát důsledně
na straně klientů – a to i v tom případě, kdy ti se nechovají podle představ
sociálních pracovníků nevládky. Člověk v tísni ovšem nestál na straně klientů
již před onou výpovědí, během kauzy vydával prohlášení v podstatě identická s
postojem města.

Poradna, možná kvůli svému špatnému svědomí,
vydala
zavádějící prohlášení,
datované 1.2. (a zaslané serveru Romea.cz až v neděli 3.2. ve 20.15 hodin) – v
textu přitom uvádí, že v sobotu 2. 2. společně s iniciativou Bydlení pro všechny
založila krizový štáb, a navázala tímto tvrzením: „Pracovníci PPO
vyjednali s majitelem domu v Krásném Březně možnost přidělení nájemních smluv
všem dosavadním obyvatelům ubytovny v ul. Čelakovského. Nyní probíhá jednání o
administrativních záležitostech, technických parametrech bytů a právních
náležitostech nájemních smluv.“

V době, kdy rozesílala své prohlášení, však již iniciativa Bydlení pro
všechny měla vyjednané byty pro lidi z ubytovny jinde. A v rámci onoho krizového
štábu PPO poskytovala (podle iniciativy Bydlení pro všechny) právní pomoc,
nevyjednávala s majiteli domů.

Zástupci obou organizací i náměstkyně Kailová útočili ze stejných pozic na
Míru Brože ze sdružení Konexe s tím, že se chce jen zviditelnit a že zveřejněním této kauzy zmenšil
šance lidí z ubytovny sehnat dobré bydlení. Šlo jednak o nedorozumění –
Brož jen užívá jinou metodu k prosazení práv lidí, která je ovšem stejně
legitimní jako metody obvyklé. Co se týče druhé výtky, nakonec se ukázalo, že
medializace a zviditelnění případu řešení přineslo. A navíc se o případ díky tomu
začala zajímat média, takže se veřejnost mohla seznámit se situací chudých lidí.

Bydlení pro všechny

Na závěr se do případu zapojila iniciativa Bydlení pro všechny, které
pomáhali další lidé z iniciativy Ne rasismu, Míra Brož z Konexe i Poradna pro
občanství/občanská a lidská práva. Lidé z Bydlení pro všechny přijeli do Ústí a
během čtyř dnů se jim povedlo to, co lidé z ubytovny, město ani nevládky nedokázali během několika měsíců. Napomohla jim k tomu ovšem momentální situace: lidé z ubytovny
byli v tu chvíli již natvrdo postaveni před rozhodnutí, zda bydlet, nebo skončit na
ulici. Našli společně s Romy byty v běžném domu za běžné nájemné. Za 1+1 budou
noví nájemníci i se zálohou na elektřinu platit 6 800, v garsonce 6 300.

Ani toto bydlení není bůhvíjaké, i když lépe asi tito chudí lidé v našem
prostředí dopadnout nemohli. V ústecké čtvrti Klíš obsadily rodiny pět bytů, tři byty 1+1 a dvě garsonky. V prvním 1+1 bydlí rodina se sedmi dětmi, v dalším se čtyřmi a ve třetím rodina se dvěma dětmi, které se v dubnu narodí třetí. V jedné garsonce je děda s vnukem, ve
druhé jeden muž sám. Na rozdíl
od ubytovny však mají (v rámci rodiny) své soukromí, vlastní kuchyň, koupelnu a
záchod, dům je čistý, bez hmyzu a letité špíny. A, což je to nejpodstatnější, je mimo ústecké sociálně
vyloučené lokality.

Další dvě rodiny získaly bydlení ve čtvrti Mojžíř, jedna ve
2+1 (dva dospělí a dvě děti), druhá ve 3+1 (dva dospělí a čtyři děti). Výše
nájmu ještě není známa, ale bude nejspíše přijatelná, jeden byt uvolnila
příbuzná, druhý pronajímá člověk Romům více než nakloněný.

Emoce střídá emoci

Člověk v tísni (i ten ústecký) a Poradna (i ta ústecká) vykonávají dobrou každodenní sociální a další práci, ústecké sdružení Konexe zase
dobrou práci podpůrnou. Kdyby se tyto organizace dokázaly spojit namísto
vzájemného pokřikování, přineslo by to současným i budoucím klientům
mnoho dobrého. Jejich zástupci se však bohužel zatím chovají jak malé děti, emoce
jsou zbytečně vzedmuté, rozum skomírá.

Člověk v tísni se s Konexí přetahuje, kdo za co může, argumenty a „důkazy“
létají vzduchem. Kupříkladu: Zatímco ČvT (a majitel domu v článku na iDnes.cz) tvrdí, že nájemníci v Klíši podepsali zároveň s
nájemní smlouvou i výpověď, Konexe říká, že výpověď nepodepsali. Zatímco první
tvrdí, že elektřinu budou nájemníci platit 500 korun měsíčně na hlavu,
protistrana říká, že platit budou 500 korun za byt. Ale i kdyby měli nájemníci
podepsanou zároveň i výpověď, šlo by o protiprávní akt, proti němuž se lze
bránit soudní cestou. Není také důvod k tomu, aby je majitel vyhazoval, pokud
budou platit vše, co mají, a chovat se standardně. Proto se toho tolik
neobávají.

Co je pozitivní a nadějné

Nadšení mladých lidí z Bydlení pro všechny, kteří společně s nájemníky
přespávali v ubytovně, kde byla vypnutá elektřina, voda i teplo, je skutečně
obdivuhodné. Jejich závěrečné

prohlášení sice vyznívá trochu pateticky,
ale dává naději do budoucna, že se v České republice konečně začíná formovat
skupina lidí, která chce razantně vystupovat jednak za práva nejchudších lidí
(nejen na bydlení), ale i proti rozmáhajícímu se anticiganismu. Jejich mottem se
stala modifikace hesla Antify: Černí a bílí, spojili jsme síly.

Největší obdiv za odvahu a výdrž sklidili po právu chudí Romové sami. Šli si
za svým cílem, hledali si sami vhodné ubytování, přestože věděli, že nemají
velkou šanci na dobrý výsledek. Nakonec si sami bydlení našli, v Předlicích,
problémem ovšem bylo příliš vysoké nájemné, na něž neměli. Hledali dál a našli
si další byty, také v Předlicích. Na ty by měli, ale museli by je kompletně zařídit, včetně lina,
vyštukování stěn, vymalování, kamen, kuchyňské linky apod. A na to jim
pochopitelně chyběly peníze.

Teď budou „bydlet jako lidi“ především díky tomu, jakým způsobem dokázali
čelit osudu.