Komentář: Co očekávat od vrcholných schůzek o Romech na úrovni Evropské unie?
Lepší se postavení Romů v Evropské unii? Má EU koncepci a dostatečné nástroje k tomu, aby efektivně prosazovala integraci romské menšiny? A spolupracují členské státy na naplňování těchto cílů? Těmito otázkami se pravidelně zabývají setkání Evropské platformy pro romskou inkluzi. Její 9. schůze právě probíhá v Bruselu za účasti ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera.
Evropská romská platforma se poprvé sešla v dubnu 2009 v Praze a od té doby se zabývala základními problémy integrace romské menšiny, opakovaně se zaměřovala na problémy vzdělání a zaměstnanosti. V roce 2010 například diskutovala o materiálu Strategie boje proti sociálnímu vyloučení do roku 2020 .
Situace romské menšiny je sice v různých zemích EU různá, souvisí pochopitelně s místní tradicí a ekonomickou siotuací dané země či regionu, ze statistik a diskusí Platformy nicméně vyplývá, že některé zásadní problémy jsou společné. Především jde o vzdělávání romských dětí. Statistiky například ukazují, že pouze malá část romských dětí chodí do mateřských školek – od 0,2 % v Kosovu, přes 17% v Rumunsku, po necelých 30% v Česku.
V Maďarsku je podle oficiálních statistik mezi Romy přibližně trojnásobně vyšší procento mentálně handicapovaných, což má podobně jako v Česku dopad na způsob vzdělávání romských dětí. Celkově statistiky ukazují, že Romové stráví ve vzdělávacím systému v průměru polovinu času ve srovnání s ostatními obyvateli EU. A některá čísla jsou ještě dramatičtější: V Bulharsku a Rumunsku nechodí do školy vůbec 50% romských dětí.
Zásadní otázky, které podobná setkání na celoevropské i národní úrovni provázejí a které vstupují i do diskusí o dokumentech typu Strategie romské integrace nebo Strategie boje proti sociálnímu vyloučení ovšem znějí: Pomáhají tato vrcholná politická setkávání něčemu? Jsou přijaté Strategie účinné? Jsou účinně investovány miliardy eur ze strukturálních fondů? Nemluví se tu po léta stále o tomtéž, aniž by došlo k jasným vyýsledkům, k nějakému jednoznačnému pokroku v řešení problémů vzdělávání romských dětí, zaměstnanosti Romů, překonávání předsudků a rasismu, v boji proti rozrůstání ghett…?
Odpověď není jednoduchá. Konkrétní příklad můžeme aktuálně sledovat v Česku: Evropská komise po léta kritizuje Česko za velký počet romských dětí ve „zvláštních školách“, přestože se nadále zdá, že česká vláda nemá připravenou jasnou reformu , přijal parlament před nedávnem nadějnou novelu školského zákona. Je otázka, zda bychom se bez „evropského tlaku“ posunuli alespoň tak daleko.
V následujících letech se také otevřou nové možnosti čerpání peněz z evropských fondů na řešení problémů spjatých s romskou integrací. Jak tuto příležitost Česko využije, teprve uvidíme.
