Milan Uhde: Antisemitismus a rasismus nejsou věcí názoru, ale štvaním, které vede ke konkrétním akcím

Rozhovor s Milanem Uhdem, předsedou Rady České
televize

Milan Uhde je mužem, kterého není třeba blíže představovat. Patří k našim
předním osobnostem, které se pohybují na rozhraní umění, politiky a veřejného
angažování se. Milan Uhde byl vždy především literátem, dramatikem, scénáristou,
intelektuálem zvyklým věci promýšlet, člověkem, který si zachovává kritický
přístup k okolnímu dění i k vlastním počinům. Za komunistické normalizace, v
letech 1971 – 1989, byl bez zaměstnání a nesměl publikovat. Podílel se na
přípravě samizdatových novin a podepsal Chartu 77.

V devadesátých letech, kdy byl pan Uhde předsedou Poslanecké sněmovny, jsem s
ním dělal pravidelné rozhovory (jednou týdně) pro celoplošné Rádio Echo. Byla to
krásná doba, na niž s vděčností vzpomínám, protože hovořit se znalým a moudrým
člověkem je pro mě vždy hlubokým zážitkem. Tentokrát jsme spolu rozebírali tato
témata: zpravodajství České televize, neonacismus, rasismus, antisemitismus.

Kvalita zpravodajství České televize je místy až katastrofální. Zprávy
jsou čím dál víc podobné zpravodajství Novy a Primy, jejich zpracování je přitom
mnohdy horší než tomu je u těchto soukromých stanic, výběr zpráv neskýtá vždy to
nejpodstatnější, nabízí minimum původních informací, nejde do hloubky. Spokojen
s jeho stavem není ani nový šéf zpravodajství Zdeněk Šámal. Jaký názor máte vy?

Z toho, co Česká televize produkuje, bylo zpravodajství doposud tou relativně
lepší složkou. Při jeho sledování nemohu říci, že bych se z něj nic nedozvídal,
bylo obsažné. Nezaslouží si jenom negativní kritiku.

Dovedu si však představit zpravodajství daleko iniciativnější, které otevírá
nové obzory, objasňuje složitost věcí a poukazuje na souvislosti. Zpravodajství
má nejenom pojmenovávat to, co se stalo, ale má i odkrývat zasutá témata, která
jako by nikoho nezajímala, ale přitom jde o témata, která by zajímat měla. Tady
je obrovské pole působnosti. Pokládám za velmi dobré, že se zpravodajství nyní
ujímá Zdeněk Šámal. Za jeho dřívějšího šéfování mělo zpravodajství ČT velmi
dobrou úroveň. Držel se hlavně principu absolutní nezávislosti, to znamená, že
si do toho nedal od nikoho mluvit. A to je dobrý předpoklad, doufám, že si ho
udržel.

Když se rozjel kanál ČT 24, stalo se zpravodajství ČT mnohem povrchnějším
– jakoby redakce širším záběrem ztratila sílu jít do hloubky.

Kvantita tam samozřejmě je obrovská a v ní se může editor či redaktor utopit.
Říká se, že ryba smrdí od hlavy, platí však také, že od hlavy jdou dobré
podněty. Nerad bych se mýlil, ale myslím si, že pan Šámal to dokáže vrátit i k
té kvalitě.

Bylo by ku prospěchu divákům ČT, kdyby se to povedlo. Hovořím ale stále o
dosavadním zpravodajství, před příchodem pana Šámala. Dám konkrétní příklad:
Letos se na 1. máje v Brně uskutečnila blokáda neonacistického pochodu. ČT to ve
své zprávě popsala takovým způsobem, že proti tomu otevřeným dopisem
protestovali ti brněnští pedagogové a akademici, kteří se blokády osobně
účastnili. Redaktor ve zprávě uváděl zjevné lži, například že obě strany se
chtěly poprat apod. Sebereflexe ČT přitom nepřišla žádná, pouze dopis onoho
redaktora, plný výmluv.

Ten zpravodajský pořad jsem neviděl, takže se mi na vaši otázku těžko
odpovídá. Ale obecně vzato začíná takový způsob informování často tím, že se
zpravodaj pokládá za uměle nestranného, dává přednost tzv. vyváženosti před
objektivitou a chce celou věc nasvětlit z hledisek všech zúčastněných. Pravda se
pak krčí někde mezi řádky, a někdy ani tam. Domnívám se, že v takových případech
to není namístě a objektivita, tedy zjišťování skutečnosti, by měla dostat
přednost před takto pojímanou vyvážeností.

V poslední době stoupá četnost i síla neonacistických akcí. Jaký na to
máte názor?

Podle mne je velmi sporné, jestli mají být neonacistické aktivity vůbec
umožněny. Jestli by se neměly spíše zakazovat, protože demokracii a názorovou
svobodu lze i zneužívat. Hitler se probojoval k moci tím, že zneužíval
demokratického prostředí Výmarské republiky. Nevím, jestli se, poučeni touto
zkušeností, máme tvářit, že je všechno dovoleno. Domnívám se, že všechno být
povoleno nemá a měli bychom hledat zákonné cesty, jak to omezit.

V dnešní společenské atmosféře jsou rasistické a xenofobní názory velmi
často brány jakou součást názorové plurality.

Někteří mí přátelé říkají: Ale vždyť oni propagují jenom své názory a jinak
nic zlého dělat nechtějí. Nechtěl bych být pokládán za člověka, který volá po
cenzuře, cenzura je nesmysl, ale jsem přesvědčen, že antisemitismus a rasistické
proklamace nejsou věcí názorovou, ale štvaním, které přímo vede či navádí ke
konkrétním akcím.

Nezastávám proto mínění, že by každý slovní projev měl být tolerován. Ano,
demokracie je diskuse, ale diskusi můžete vést jenom s tím, kdo je pro ni zralý.
Diskutovat proto například s komunisty nemá žádný smysl – oni „vědí všechno
lépe“ a mají svou „pravdu“ hotovou předem. Uznávají proto jedinou diskusi, a to
tu, která jim dá za pravdu.
Stejně tak nemá smysl diskutovat s neonacisty o tom, jestli holocaust byl, nebo
nebyl, nebo o tom, jestli Romové mají či nemají být vystěhováni z Evropy,
protože se prý ukázalo, že pro ni nejsou zralí. Propánakrále, to přeci nejsou
témata do diskuse.

Co by s tím tedy zpravodajství médií mělo dělat? Česká televize velmi
často ani neinformuje o tom, že během pochodů romskými sídlišti vykřikují
neonacisté rasistická hesla, aniž by proti nim někdo zakročil. Policie,
ministerstvo vnitra a vůbec stát v boji proti extremismu v poslední době
selhávají. Do zpravodajství ČT se to však promítá jen málokdy.

Zpravodajství by nemělo couvat před tím, že někteří občané České republiky
mají takové, v uvozovkách, názory. Nestačí jen referovat, že někde bylo 300
lidí, kteří krom jiného řvali „nic než národ“. Je třeba podat i souvislost. Co
to je za strašné heslo? „Nic než národ“ – to není heslo, které hájí národ, ale
které vylučuje ze společnosti každého, kdo má jinou národnost. To si nezaslouží
jen posměch, ten ani není příliš účinnou zbraní, ale hlavně rozbor a kritiku.

Co je nejvýraznějším důvodem povrchnosti a alibismu zpravodajství České
televize?

Jsem přesvědčen, že nejen zpravodajství, ale vůbec Česká televize má už po
dlouhá desetiletí vžitou obavu z toho, aby se nedopustila něčeho sporného –
takové to „hlavně abychom nenarazili“. Nastolování společensky závažných témat,
a zpravodajství je nesporně nastolovat má a musí, znamená unést i riziko, že se
někdo občas úplně netrefí.

Jde podle mne o kletbu osmdesátých let. S některými televizními pracovníky z
té doby jsem se stýkal. Říkali mi: Když jsme večer odvysílali nějaký pořad, tak
jsme ráno přišli na půl devátou a do 13.00 čekali, jestli přijde nějaký
telefonát z Ústředního výboru KSČ (komunistické strany). Tehdy běžně volali do
televize nejvyšší funkcionáři KSČ a říkali třeba: „Já jsem to neviděl, ale
manželka mi říkala, že to bylo hrozný. Co si to dovolujete!“ A byl malér.
Zatímco když nikdo nezavolal, šli vedoucí rubriky slavit: Propluli jsme.

Mladí redaktoři, narození během 80. let či ještě později to podle vás tedy
zdědili od předlistopadové televize? Jak a proč?

Protože i dnes každý takový „malér“ ohrožuje služební postavení. Když jako
redaktor budete mít pár takových „malérů“, ocitnete se v podezření, že nejste
člověk na svém místě. Nejste posuzován podle toho, oč jste usiloval, ale podle
„malérů“, které z toho úsilí vznikly.

Není tato obava lidí z ČT způsobena také tím, že i dnes si politici
zachovávají na veřejnoprávní televizi mnohdy rozhodující vliv, především
prostřednictvím „svých lidí“ v Radě České televize?

Podle mě politikové nezastávali důsledně názor, že v Radě ČT mají a musejí
být nezávislí laikové a odborníci. Stále se prakticky prosazovalo hledisko, že
je to místo pro dobrého kamaráda, nikoli pro člověka, který o televizi hodně ví
a zabývá se jí nebo ji aspoň jako laik pečlivě sleduje. V Radě ČT se ocitali i
lidé, kteří se ani netajili tím, že se na televizi nedívají. Je nejvyšší čas
tuto praxi definitivně opustit.

Kdysi jsem razil představu, která byla shledána jako naivní, ale trvám na ní
stále: je třeba dosáhnout toho, aby politické strany soutěžily o to, které se
podaří získat lepšího odborníka. Tedy aby třeba ODS nebo ČSSD řekly: my jsme
získaly profesora, který na univerzitě mediální problematiku přednáší a je to
mezinárodně uznávaný znalec. Není členem naší strany, ale souhlasil s tím, že ho
do Rady ČT smíme kandidovat. Zatím tomu stav věcí neodpovídá, což je veliká
škoda.

ČT často popisuje dění okolo neonacismu a dalšího rasismu polovičatě,
někdy i nepravdivě, jak jsem o tom již hovořil. Divák se většinou nedozví
objektivní informace. Za této situace zve ČT předsedu extremistické strany
Vandase do diskusních pořadů, kde jej představuje jako běžného legitimního
politika. Přitom jde o představitele strany, která byla již jednou soudně
rozpuštěna jako neonacistická.

Nejsem v tomto ohledu arbiter. Nemohu a nesmím České televizi zasahovat do
toho, zda pana Vandase do studia pozve či nikoli. Ale podle mého názoru není
korektní a správné dávat mu za těchto okolností k dispozici obrazovku, aby sám
jako sólista své „názory“ v ČT hlásal. Jsem přesvědčen, že má-li dostat
příležitost, tak se proti němu má posadit někdo, kdo mu umí oponovat, kdo má
širší znalosti o tématu a zná souvislosti. A kdo by tedy mohl poukazovat na
spornost toho, co jeho protějšek říká. To myslím můžeme brát jako možnost. Ale
posadit ho před kameru a umožnit mu, aby vykládal, co mu slina přinese na jazyk,
a neobstarat mu při tom oponenturu je podle mě velká chyba.

Je ovšem otázka, kdo mu má toho oponenta konkrétně dělat. Sám bych do
televize s žádným takovým člověkem diskutovat nešel. Rezolutně to odmítám.
Nedokázal bych to v klidu a korektně. Jestli se tedy najde někdo, kdo by byl
ochoten s panem Vandasem diskutovat a oponovat mu přitom, pak by mohl být pan
Vandas do studia pozván. Bez kvalifikovaného oponenta to nepokládám za správné.

Moderátoři nejsou na extremisty připraveni. Někdy to dokonce vypadá, že
jim nadržují. Například moderátorka pořadu Politické spektrum napřed okřikla
aktivistu Markuse Papeho, když si dovolil předsedovi DSSS říci, že jeho strana
je neonacistická. A poté položila otázku slovníkem, za nějž by se Vandas nemusel
stydět: „A umíte si to představit, pokud i vlastně normální bílý člověk má
problém v tomto regionu sehnat práci, že vůbec je možné zajistit dostatek
pracovních míst pod touto optikou, že tam je nedostatek pracovních míst i pro
klasické bílé obyvatele?“
Moderátoři Hyde parku během pořadů několikrát přečetli zjevně rasistické či
xenofobní dotazy či je nechali zaznít při telefonickém vstupu. ČT tak
legitimizuje extremistickou ideologii i její hlasatele.

Je to v kvalitě moderátorů. Moderátor má být na takové úrovni, aby nepodlehl
takové argumentaci ani jazyku, kterým je podávána. Je to velmi závažná věc.
Šéfredaktor a editor musí dbát o to, aby se moderátoři učili tyto situace
zvládat.

Co říkáte pořadu Máte slovo? Michaela Jílková jej moderuje jednak zcela
bulvárním způsobem, jednak je obvykle o tématu pořadu naprosto neinformovaná,
takže působí jako ukřičená domovnice. Je něco takového vůbec veřejnoprávní
televize hodno?

Nemyslím, že by takový pořad neměl být, protože vím, že mezi lidmi existuje
mimo jiné i obrovská spousta velmi primitivních postojů a názorů…

… Neměla by veřejnoprávní televize spíše těmto lidem vysvětlovat, že se
mýlí a v čem, než jim takto hrát do noty a v onom primitivismu je utvrzovat?

Ale ano, měla. Paní Jílková má praxi z TV Nova, kde v pořadu Kotel ještě
diváky podněcovala, aby byli ostřejší. Podle mě není šťastnou personou pro vážný
diskusní pořad. Mám pocit, že to prostě vede po novácku. Z došlé pošty vím, že
stížností na tento pořad přicházelo relativně dost. Ale odpovídalo se na ně, že
moderátorka to myslela dobře a podobně. Samozřejmě, jak by to mohla myslet
špatně? A jako výrazný argument obhajoby zaznívalo, že ten pořad má dobrou
sledovanost. Nechci a nesmím však napovídat generálnímu řediteli – pan Dvořák má
přesnou představu o tom, co ano, a co ne. Neosobuji si ani právo na neomylnost
svých pocitů.

Je sledovanost tím měřítkem, které by mělo být pro zpravodajství ČT
prioritním?

Prvotní je kvalita. Za druhé je třeba dbát, aby se ta kvalita dostávala k co
možná nejvyššímu počtu diváků. Ale začínat od konce, tedy od sledovanosti, je
nešťastné. Udělat povrchně líbivou věc není žádný kumšt, to každý profesionál
ví. Ale poctivý profesionál to neudělá. To, že ČT leckdy honí sledovanost
podbízením, je laciné. Mnohem těžší je docílit, aby se co nejvíce lidí dívalo na
něco hodnotného. Právě proto tu ovšem veřejnoprávní televize je.
Strašidlo sledovanosti jsem od začátku kritizoval, protože ti, kteří poctivě
pracovat neumějí, ho používají jako výmluvu. Říkají: „Kritikové to kritizují,
ale podívejte se, sledovanost to má obrovskou.“