Michal Mazel: Zločiny z nenávisti a jejich vztah k extremismu

Před deseti lety jsem se ještě jako státní úředník pokoušel pro potřeby vládního
dokumentu definovat pojem extremismus. Byl jsem si vědom, že jde o pojem značně
neurčitý a zároveň stigmatizující, tudíž i snadno zneužitelný v politickém boji.
Vypomohl jsem si tehdy Ústavou a Listinou základních práv a svobod a dovozoval
jsem, že kdo chce základní hodnoty obsažené v ústavním pořádku zničit a neváhá
to dělat i prostřednictvím porušování zákonů, je extremistou.

Vládní zprávy o extremismu od té doby pravidelně referují o extremistických
sdruženích, která podle názoru exekutivy usilují o náhradu demokracie něčím
jiným. Polemiky o tom, kdo je, či není v takové zprávě zahrnut oprávněně, a
případné soudní spory na dané téma k demokracii patří a jsou pro ni blahodárné.

Vedle extremismu definovala exekutiva v minulosti i extremistickou kriminalitu.
Zde nastává možná ještě složitější terminologický problém. Policie totiž běžně
za extremistickou kriminalitu neoznačuje jen kriminalitu páchanou přívrženci
extremistických hnutí, ale také kriminalitu, která je „extremisticky motivována“
či má „extremistický podtext“.

Vedle trestných činů páchaných tak, že někdo šíří sociální či etnickou nenávist
nebo oslavuje nějaké nenávistné hnutí, spojené s masovým vražděním, jde o
trestné činy, kdy je někdo fyzicky napaden nebo jinak poškozen jen proto, že
patří k určité rase, etniku či je nějak sexuálně orientován. Případně i proto,
že patří k nějaké specifické, například subkulturní, sociální skupině, která se
těší zákonné ochraně. Pokud bychom se snažili s využitím soudních či
kriminalistických statistik rozklíčovat, kolik takových trestných činů je
pácháno, jak si při jejich stíhání orgány činné v trestním řízení počínají a kdo
a proč je obětí takové kriminality, zjistili bychom, že přesně nevíme.

První problém je, že oběti této kriminality ji hlásí jen v omezeném měřítku. Jde
totiž zhusta o kriminalitu vůči lidem, kteří se cítí být v menšině a mají špatné
zkušenosti s vymáháním svých práv. Síť kvalifikovaných poraden, která by byla
uznávaným partnerem státu a usnadnila by obětem této kriminality vyrovnat se se
svým znevýhodněným postavením, teprve pomalu vzniká – v řadě regionů žádní
odborníci tohoto typu vůbec nepůsobí. Pomoc advokáta je v těchto případech
nákladná a i jinak obtížněji dostupná.

I když pak dojde k ohlášení takového trestného činu, ne vždy se nenávistná,
například rasistická nebo homofobní motivace prokáže. Statistika pak i prokázané
skutky eviduje nedůsledně, takže kolik bylo úspěšně vyřešeno trestných činů z
nenávisti, jejichž oběťmi byli třeba Vietnamci nebo homosexuálové, se z ní
nedozvíme. Nezjistíme ani, kolik z těchto trestných činů spáchali aktivní
přívrženci extremistických hnutí a kolik takzvaní obyčejní slušní občané s
extremistickými projevy jinak nespojitelní.

Osobně si myslím, že podrobnější analýza těchto trestných činů by se měla
průběžně provádět a měla by být i běžnou součástí komunitních plánů. Frustrace
obyvatel některých lokalit ze špatného fungování veřejné správy při vymáhání
práva může, jak jsme viděli v loňském roce například na Šluknovsku, snadno
vyústit do skupinové nenávisti vůči předem odsouzenému etniku.

Policejní stíhání nenávistných trestných činů je podřízeno, jako většina věcí
v policii, takzvanému čárkovacímu systému. Za úspěch se pokládá „vyhledat“
pachatele a „objasnit“ trestný čin. Tolik kritizované stíhání za různé neznámé
symboly na tričkách a naopak časté nestíhání nebo rozpačité stíhání za zjevné,
třeba i násilné rasistické útoky není dáno nějakou úmyslnou, z centra nařízenou
koncepcí, ale ze všeho nejvíc právě logikou onoho čárkování – symbůlky se totiž
doloží posudkem, zatímco rasistická motivace urážky nebo násilného útoku se
dokládá složitě a zdlouhavě. A vedle toho: rasistická symbolika je cosi
nesrozumitelného, společnost to vnímá jako něco, co se blíží satanismu a
podobným věcem (ostatně, kdo zná nacionálně socialistický black metal, ví, že to
je do určité míry i opodstatněné vnímání).

A naopak – obyčejný rasismus, xenofobie a homofobie jsou postoje společné
velkému množství lidí. Otevřeně rasistické řeči vedou poslanci, senátoři,
zastupitelé a jiní politici a je to už v některých médiích spíše norma. Postavit
se tomuto trendu vyžaduje čím dál větší odvahu. Vedle kriminálního postihu,
který je podmíněn ochotou policejního aparátu se věcí zabývat, tu přichází v
úvahu začít projevy rasové nenávisti řešit i občanskoprávně. Není to u nás zatím
vůbec běžné, ale právní prostředky zde existují. Kdo jiného kvůli jeho původu či
orientaci napadne, urazí, zostudí, měl by být trestán a do budoucna odrazován (a
s ním i všichni podobní budoucí agresoři) také vysokým odškodněním za
nemateriální újmu.

Osobně jsem si již vyzkoušel, že tento právní prostředek například proti
rasismu použitelný je, i když to asi ještě potrvá, než bude používán běžně. Ale
ať už se protiprávní jednání motivované skupinovou nenávistí bude řešit tak,
nebo tak, každý takový případ je schopen silně rozjitřit vztahy ve společnosti,
může zafungovat jako zdroj dlouhých a obtížně zvladatelných násilností a tak je
samozřejmě nejlepší, když se takových případů bude dít co nejméně. A když už se
stanou, budou rychle a profesionálně vyřešeny.

Aby tomu tak bylo, měl by stát podporovat obdobné týmy a zařízení, jaká
buduje a podporuje například v oblasti domácího násilí. Důležité je i aktivity
proti zločinům motivovaných nenávistí začlenit do širší preventivní politiky na
místní úrovni, protože většinu skutečných kompetencí mají v rukou místní orgány.
Když se to povede, možná se pak naopak ušetří na mnohasethlavých pořádkových
jednotkách.

Mgr. Michal Mazel – český právník a politolog. Zaměřuje se především na
extremismus.
Po studiu politologie nastoupil na ministerstvo vnitra jako vedoucí analytického
oddělení. V letech 2000 až 2007 byl ředitelem odboru bezpečnostní politiky MV.
Poté dělal do roku 2009 bezpečnostního ředitele v resortu obrany. Do počátku
letošního roku působil jako soudní znalec na extremismus. Patří k předním
pražským advokátům.

KAM DÁL?

Selma Muhič Dizdarevič: Zločin z nenávisti, zločin proti všem