HISTORICKÉ OKÉNKO - V demokracii je boj proti extremismu přirozený

Dalším článkem pokračujeme v rubrice s názvem Historické okénko. V této
rubrice přinášíme starší texty týkající se témat, kterými se Romea.cz zabývá.
Pod tyto texty v případě nezbytnosti přidáváme pozdější informace k jejich
obsahu.

Dnešní článek je polemikou s Václavem Bělohradským, kterou otiskly Lidové noviny
24. dubna 1997. Bělohradský se v tvrzení, že hon na extremisty je nebezpečný,
zaštiťoval ideologickými floskulemi o absolutní svobodě slova. Nastartoval tím
však diskusi o míře represí vůči extremistům, která trvá prakticky dodnes.

Přirozený boj proti extremismu
Demokracie: Právo na vzpouru a právo na obranu

"Nebezpečný pro demokracii není extremismus, který tím, že vyvolává skandál v
řadách morální většiny, rozhýbává veřejné mínění a oslabuje moc ekonomicky a
morálně privilegovaných vrstev; nebezpečný je hon na extremisty, jak jej
pořádají například Lidové noviny… Demokracie je systém, který odolává snadno
všem svým nepřátelům, svým ochráncům ale rychle podléhá," píše Václav
Bělohradský v článku Formanovo přistání v americkém hnízdě (LN 11. 4.), kde se
zabývá svobodou slova v rámci diskuse o filmu Lid versus Larry Flynt.

Kladu si otázku, zda ideologie je tím správným zdrojem, který nám v tomto
směru může nabídnout odpověď. V Německu, kde je boj proti extremismu silnější
než u nás a na základě vlastních historických zkušeností je pevněji legislativně
zakotven, nemůžeme sledovat jiné ohrožení demokracie, než od extremistů samých.

Okolnosti nástupu Hitlera k moci jsou všeobecně známé, netřeba je připomínat.
V poválečném Československu se dostali komunisté k moci nejen proto, že Rudá
armáda s sebou nepřivezla demokracii, ale také proto, že demokracie byla
poválečnou situací velmi oslabena. Znárodňování či falešná proklamace jednoty,
vyjádřená vznikem Národní fronty, nepřinesly kýžené "národní rozhodování", ale
usnadnily komunistům nástup k moci. Zdrojem poučení pro nás, Středoevropany,
nemůže být jakkoli dobře míněná ideologická poučka, ale trpká zkušenost s
nacismem a komunismem.

Tato zkušenost nás učí, že síla demokracie nespočívá v tom, že nechá
extremisty dělat, co se jim zlíbí, nebo je dokonce přizve ke společnému koláči,
ale naopak v tom, že se jim bude bránit úměrně situaci a možnostem.

Již první signály, značící snahu o posun demokratických principů jinam,
automaticky vedou k jejich obraně. Masaryk dobře věděl, proč svého času rázně
vystoupil proti vzmáhajícímu se otevřenému antisemitismu u nás, věděl, že u
nenávisti k odlišnostem to začíná a u totality končí. Kdyby se (nejen v uvedeném
příkladě) spolehl na ideologickou floskuli, že demokracie odolává snadno všem
svým nepřátelům, nemusela být první republika "posledním ostrůvkem demokracie"
ve střední Evropě.

Nebýt oné automatické obrany, která upozorňuje na možný vzmach nebezpečí, má
extremismus širší prostor ke svému uplatnění ve společnosti. Není to tak dlouho,
co se v sociologickém průzkumu nadpoloviční většina dotázaných občanů ČR
vyslovila, že zákony by měly být pro různé skupiny obyvatel odlišné (např. pro
Romy přísnější tresty.) Jestliže se s tímto převažujícím míněním identifikuje
parlamentní politická strana, která se netají "radikálním řešením romské
otázky", je to reálné nebezpečí pro naši dosud nepříliš stabilní demokracii.
Nechat si přerůst něco takového přes hlavu by bylo hazardem.

Bělohradský při hodnocení příběhu pornografického magnáta Flynta vychází z
premisy, že "právo na vzpouru proti hodnotám většiny je nejvyšším právem v
demokracii, svoboda slova musí být absolutní, jen ona je zárukou demokracie".
Pokud tedy svoboda slova musí být absolutní, proč ji upírá Lidovým novinám? Má
snad extremista právo říci, napsat či projevit se, jak uzná za vhodné, a
demokrat proti tomu nesmí protestovat, aby neohrozil demokracii? Má-li někdo
právo na vzpouru proti hodnotám většiny, má logicky někdo právo tyto hodnoty
bránit. Jinak je přiznána svoboda slova jen privilegovaným, kterými by se, jak
vyplývá z "logiky" Václava Bělohradského, stali extremisté.

Jak vidno, demokracii nesvědčí žádné absolutistické požadavky, ať už je
vznáší kdokoli. V tažení proti politickému extremismu nejde o to, upřít jim
práva, ale o hledání už nepřijatelné míry nebezpečí, které ohrožuje samu
podstatu demokracie a svobody pro všechny. Obludnost dvou válek a totalitních
režimů dvacátého století, technologie a masovost zabíjení, neúcta k lidskému
životu a opovržení ke svobodě a právům jedince, přivedly naši civilizaci k
nutnosti posílit institucionalizaci svobody a lidských práv. Jejich zapracováním
do ústavního pořádku jsme učinili první krok do civilizovaného světa. Druhým
takovým krokem musí nutně být vymáhání jejich dodržování. První útok extremistů
směřuje na základní lidská práva. A naší povinností je těmto pokusům čelit.