Anna Chválová stála čestnou stráž u Václava Havla: „Cítila jsem, že tam nestojím za sebe, ale celou naši menšinu“

Anna Chválová, vedoucí Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež a Centra
předškolní výchovy sdružení Romodrom, stála v úterý 20. prosince čestnou stráž u
rakve prezidenta Václava Havla, v centru Pražská křižovatka, bývalém kostele
svaté Anny.
 
„Zpráva o smrti Václava Havla mě velice zasáhla. V pondělí večer jsem dostala
nabídku vzdát mu hold jako zástupce romské menšiny. Byl to pro mě velice silný
moment, obrovská čest,“ přibližuje své pocity Chválová. Na pietním místě se jako
čestná stráž postavila v deset hodin ráno.
 
„V tu chvíli jsem cítila, že my, Romové, máme najednou s Čechy hodně společného,
máme společnou bolest. Vnímala jsem, že tam nestojím jen sama za sebe, ale za
celou naši menšinu,“ vzpomíná. Mezi lidmi, kteří se během dvaceti minut její
čestné stráže přišli v tichosti Havlově památce poklonit, byli třeba studenti
nebo zástupci vietnamské komunity.
 
„Václav Havel je symbol velké změny, kterou přinesl rok 1989. Vážím si zejména
jeho lidskosti, jeho respektu k lidem, k jiným náboženstvím, k menšinám. Nahlas
odsuzoval stoupající agresi mezi majoritou a minoritou a poukazoval na její
dopady, viděl dál, hledal další možnosti a snažil se je lidem vysvětlit. Podobně
jako se píše v Chartě 77, varoval Havel před nucenou asimilací romského etnika a
považoval za správné, aby si Romové uchovali svoje hodnoty a kulturu. Otevřeně
také odsoudil romský holocaust – vnímal tu bolest romského národa a podporoval
uchování památníku v Letech u Písku,“ říká Chválová.

„Nikdy na ten den nezapomenu, bylo to něco, co člověk zažije jednou za život. V
hlavě mi běželo, že vlastně, i když je to tak smutný okamžik, mohl by lidi zase
semknout a přiblížit hodnoty, o které se bojovalo v sametové revoluci. Přestože
současné klima nestabilní politiky a sociálního napětí, i jeho prognózy do
budoucna, nejsou příliš příznivé, mám pocit, že se s Havlovým odchodem něco
mění. Věřím tomu, co říkal při nedávném přebírání ceny Nadace Jána Langoše – že
všechno nakonec dopadne dobře, ale musíme být trpěliví. Myslím, že být trošku
idealista a snílek je dobré, člověk by měl věřit své myšlence a snažit se, aby
pro ni udělal co nejvíc,“ dodává Anna Chválová.