Markus Pape: Případ násilné smrti kynšperského Roma Ľudovíta Kašpara se v první instanci chýlí ke konci

V
polovině září pokračoval u Okresního soudu v Sokolově proces proti
policistům z Kynšperku. Ti podle plzeňské krajské státní zástupkyně v
roce 2012 nedbalostně zavinili smrt Roma Ľudovíta Kašpara ze stejného
města. Ve hře je jak zpřísnění právní kvalifikace, tak i zproštění
viny. Podle obhajoby vůbec nedošlo k trestnému činu a surově zmlácený
Rom zemřel shodou nešťastných okolností „jinak oprávněného a vcelku
povedeného policejného zásahu“.

Dušan S., švagr
Ľudovíta Kašpara a dlouhodobý zaměstnanec technických služeb, před
soudem líčil, jak před dvěma lety jednoho květnového rána potkal svého
kamaráda Jakuba S. Ten mu otřeseně vyprávěl, jak v noci s kamarádem
popíjel u lávky, když se náhodou stali svědky toho, kterak obžalovaní
policisté Ľudovíta Kašpara nejdříve spoutali, pak jej půl hodiny
„mlátili a třískali“, a poté jeden z nich spoutaného Ludvu nakonec i
„kopl do podbradí“. „Je na tom moc špatně, asi to nepřežije,“ řekl
Jakub S. podle Dušana S. o jeho švagrovi.

Šikovně kriminalizovaný svědek

Dva
roky poté, tedy letos na jaře, se Dušan S. dozvěděl, že očitý svědek
Jakub S. celý zážitek najednou líčí úplně jinak a takto i vypovídá u
soudu. Jakub S. ho jednoho březnového večera vyhledal v kynšperských
ulicích a takto jej oslovil: „Vy Cikáni chcete, abych před soudem lhal?“

Dušan
mu podle vlastních slov řekl: „To ne. My chceme, abys řekl před soudem,
jak to bylo. Tak, jak jsi mi to tehdy popsal.“ Jakub S. popíral svoji
dřívější verzi a tvrdil opak. Tím ho do takové míry vytočil, že „ho
uhodil,“ řekl Dušan S. Vzápětí se na místo dostavili místní policisté i
okresní zásahovka se psovodem, zatkli podezřelého, státní zástupce ho
obvinil z útoku na významného svědka a soud ho vzal do vazby.
Mimochodem zásahovka jinak vyjíždí jen na významné případy a běžně
nedoráží na místo činu hned, protože má své sídlo v okresním městě.

Když
svědkovi policisté řekli, že mu za útok na svědka hrozí dlouholetý
pobyt ve vězení, ve vazbě se neúspěšně pokusil o sebevraždu. Dosud
totiž nebyl soudně trestán a už šestnáct let pracuje u stejného
zaměstnavatele. Před soudem vyjádřil lítost nad tím, že se nechal
vyprovokovat k násilí.

Soudce Milan Tomeš se ho zeptal, zda Jakuba
S. znal a pokud ano, jaký k němu měl vztah, načež Dušan S. vypověděl,
že dříve byli kamarády. „Nechtěl jsem ho nutit k ničemu, akorát jsem
chtěl, aby před soudem řekl pravdu.“

Na dotaz soudce, jako často
viděl svého švagra – tedy Ľudovíta Kašpara – svědek řekl: „Denně doma.“
I když Kašpar tehdy už nežil se svou ženou, denně k ní chodil, aby se
věnoval svým dětem. Na otázku soudce, proč se s ním stýkal, když se s
ním jeho sestra rozešla, Dušan S. odpověděl, že je chtěl zase dát
dohromady, protože děti potřebovali svého otce. Podle něho Ludva nikdy
nebyl zlý ani neměl psychické problémy.

Další svědek Martin M.,
kynšperský městský policista, zase měl vypovídat o poledním zásahu z
osudného dne, kdy jej a jeho kolegu zavolali zdravotníci z místní
sanitky, kteří potřebovali asistenci u ošetření občana. Podle něj se to
dělá běžně, když sanitkáři třeba nevědí, zda pacient je pod vlivem
alkoholu.“ Kašpara údajně znal jako „problémového“, několikrát byl
přivolán, když pohádal doma se svou družkou. Vždy stačilo mu domluvit,
ihned se uklidnil a poslechl strážníkovy pokyny.  Strážník Martin M. se
ho nikdy nebál, i když byl „pan Kašpar nejsilnější Cikán“.

Inkriminované
poledne došla pěší hlídka k ubytovně, kde Ľudovít Kašpar tehdy už
několik měsíců žil a v tu chvíli podle strážníka vyšel úplně nahý ze
své místnosti. „Viděl jste tam u něho nějaké oblečení, třeba v  jeho
místnosti, neoblékl si něco?“ ptal se soudce svědka. Prý neviděl.
Sestra Ľudvovi měřila tlak, ten mluvil souvisle, odpovídal na otázky,
když se ho ptali, zda nechce do nemocnice anebo léky, odmítl a pak
podepsal revers. „Vy mi chcete říci, že ani když ho tam ošetřila
sestra, tak jste netrval na tom, aby se oblékl?“, ptal se ho soudce.
„No“, odpovídal svědek, „to asi už měl něco na sobě.“ Co, ale nemohl
říci.

„Divný“ nůž

Pak se měl vyjádřit k otázce soudce, jak se
ten den dostal nůž, který údajně patřil poškozenému, na oddělení místní
policie. „Ten nůž tam ležel vedle jeho dveří v průhledné igelitce. Pan
Kašpar řekl, že mu nepatří, a že si ho máme vzít, že ho tam nechce.“

Tak
si ho strážník vzal a údajně uložil jako nález na oddělení. „A kde je
ten nůž dnes?“, zněl další dotaz soudce. „Asi byl předán na město, kde
si ho mohl třeba někdo vyzvednout. „Nechtěli jsme tam ten nůž tam
nechat.“ Soudce se ptal, zda nůž náhodou nenašli před ubytovnou, jak se
psalo v úředním záznamu. „Ne, ten nůž byl vevnitř.“ Obhájce se pak
zeptal svědka, zda neměl pocit, že Ľudovít Kašpar byl pod vlivem
omamných látek. Podle svědka nebyl opilý vůbec, pouze vícekrát něco
řekl o bohu.

Na dotaz přísedící soudu, zda svědek u údajně zcela
nahého pacienta viděl nějaké pohmoždění, škrábance nebo jiné zranění,
strážník kroutil hlavu. „Ničeho takové jsem si nevšiml.“ Obžalování
naopak ve svých výpovědích tvrdili, že Ľudovít K. už byl zraněný před
policejním zásahem. Očividně se svědek snažil svoji výpovědí nahrávat
obžalovaným, avšak neustále se zamotával do rozporů jak s výpovědí
dalších očitých svědků poledního zásahu, tak i s úředním záznamem. Podle dalších svědků neznámý policista den po činu otevřel Kašparův byt a vynesl z něho nůž.

Pak
místní policie tvrdila, že nůž byl nalezen poblíž místa činu, kde ho
prý odhodil napadený. Jenže ani tato policejní finta se nepovedla –
když krajská zásahovka hned po činu hermeticky uzavřela celý prostor
okolo místa činu a důsledně ho prohledala, žádné podezřelé předměty
nenašla. Pak zřejmě nezbývalo nic jiného, než požádat kynšperského
strážníka o doplnění vysvětlení, jak se v úředním záznamu ocitl nůž
Ľudovíta K., který přitom v okolí místa činu nikdo nikde nenašel.

Příliš velká sebejistota místní policie

Stání
jakoby vyvrcholilo pouštěním úryvků z telefonní komunikace obžalovaných
s policejním operačním střediskem jak přímo z inkriminovaného zásahu
policie, tak i z dalších hodin po něm. Obžalovaný Vítězslav N. v nich
udýchaně líčí, jak právě zasahují:  „Mlátí sebou jako blázen. Máme co
dělat udržet ho. Už jsme ho zpacifikovali. Ležíme na něm, je to Cikán
jako hovado.“ Dispečer se ptá, zda nemá poslat posilu, což hlídka
odmítá. „Přestal reagovat. Vypadá to, že dýchá, ale puls má nehmatný.
Je nafetovanej nebo ožralej,“ pokračuje konverzace po telefonu.
„Rozumím, vydrž,“ odpovídá dispečer. Lékaři později zjistili, že
zemřelý neměl v krvi ani alkohol ani drogy.

Poté, co sanitka těžce
zraněného odvezla do nemocnice v Sokolově, dispečer zasahující hlídku
po telefonu informuje o špatném zdravotním stavu poškozeného, a vyzývá
je, aby zajeli k doktorům a domluvili se. O čem se mají domlouvat, se
sice neřeklo, ale z kontextu si to každý může snadno domyslet.

Po
spuštění audionahrávek se obhájce obžalovaných ptá soudce, zda soud má
k dispozici časové údaje jednotlivých úryvků. Podle soudce jsou sice na
dokumentu dodaném policií uvedeny minuty a hodiny, žádný údaj o tom, ze
kterého dne úryvky pocházejí, tam ale není. Obhajoba proto nyní může
tvrdit, že nahrávky nemají časovou souvislost s projednávaným případem,
ale mohou pocházet ze zcela jiného případu, kde vůbec Ľudovít Kašpar
nefiguroval.

Případy s podezřením na trestnou činnost policistů
vyšetřuje ze zákona Generální inspekce bezpečnostních sborů. Její
vyšetřovatel si tedy vyžádal od příslušného oddělení policie
audionahrávky ze dne činu, obdržel je však bez uvedení dne jejich
nahrávání. S takovými problémy se inspekce běžně potýká, když si vyžádá
součinnost policie na objasnění trestních činů jejich kolegů.
Soudce
nařídil další stání procesu na polovinu listopadu, kdy se mají konat
výslechy dalšího znalce z oboru soudního lékařství, zazní závěrečné
řeči a možná i rozsudek prvoinstančního soudu.

Epilog

Pokaždé,
když se účastním stání tohoto případu, žasnu nad oscaruhodným scénářem
filmu, který nikdo netočil. Je to čistá a tvrdá realita Česka v roce
2014. Téměř všichni svědci i znalci vypovídají způsobem, jako kdyby se
jich smrt poškozeného anebo osud obžalovaných bytostně týkal.  A soudce
pozorně a trpělivě vyslýchá, co každý odpovídá na jeho cílené otázky.

Ze
začátku chodili na každé stání kolegové obžalovaných, podporovat je.
Dnes už chodí jen novináři, pozůstali po zemřelého a Emil Voráč,
předseda romského občanského sdružení Khamoro. Od Kašparovy smrti
pomáhal pozůstalým v komunikaci s vyšetřovatelem. Sám se stal svědkem
toho, že Jakub S. přišel k nim domů a omlouval se za svou bezradnost.
Prý čelil obrovskému tlaku ze strany místní policie, aby neřekl pravdu
o tom, co se v noci 6. května 2012 v Kynšperku stalo a čeho byl očitým
svědkem. Podle Serveru iDnes.cz Voráč řekl na soudu, že mluvu policistů
zachycenou v nahrávkách považuje za urážlivou. „Dokresluje to, jak se
vůči zadržovanému zachovali. Svědčí to o jejich charakteru.“

V
pozadí celého soudního řízení vyznívá palčivá otázka: Má policista
právo zabít „černého“ na potkání, třeba jen za to, že se chová divně?
Tu sokolovský soud sice nuceně řeší, avšak nemůže celorepublikově
vyřešit. Jak ukazují nedávné nepokoje v USA po smrtelných policejních
zásazích na černošských občanech, Česká republika „v tom“ zdaleka není
sama.

Tato reportáž vznikla za laskavého finančního přispění Pavla Dvořáčka, pražského faráře Církve českých bratrů