Základ informační války je patrný i v Česku: Lidé musí být otráveni, rozzuřeni, znechuceni a plní vzdoru

Návrat k sebezáchovné lži o Velkém Rusku stojí Rusy úplně všechno, i
sebeúctu. Představa, že stále ještě mohou vše zničit, jim dává sílu pokračovat.
Začalo to nevinně.

V roce 2013 si všiml americký novinář z Rádia Svobodná Evropa Rob Coalson v
nenápadném ruském malonákladovém časopisu Vojensko-průmyslový kurýr
pozoruhodného materiálu.

Jeho autorem nebyl nikdo menší než šéf ruského genštábu Valerij Gerasimov.
Pro jeho hlavní teze se vžil název Gerasimovova doktrína.

Informační, psychologická a politická válka

Gerasimovova doktrína se mezitím stala otřepanou frází mezi experty, ale
zůstala zcela neznámá cílové populaci, které je propaganda určena. Proto se
sluší jí věnovat pár řádek. Gerasimovova doktrína je pozoruhodná hned z několika
hledisek.

Byla ve zmíněném článku popsána jako nové metody válčení v informačním věku,
opřené kromě konvenční vojenské agrese především o informační, psychologickou a
politickou válku. Začnu tím méně důležitým – byla zde patrná klasická paranoia
agresora.

Každý stratég to zná. Pokud se léta zabýváte plánem na ovládnutí
nepřátelského teritoria, začne vám časem připadat logické, že nepřítel by měl
dělat úplně totéž.

Čím více specializujete své plány, tím víc se vám zdá nepravděpodobné, že by
na vás jinak vyspělý nepřítel už něco podobného nechystal. Gerasimovova doktrína
vychází z teze, že nelineární subverzivní válku vede již dávno Západ proti Rusku
a Rusko se musí jen bránit.

U Rusů tahle rétorická specialita není nic nového, používají ji již od
třicátých let dvacátého století. „Voni si začali“ je jeden z tradičních
startovacích argumentů jejich lidových trolů v diskuzích i dnes a je tím míněn
Západ, Amerika, Německo, kdokoli.

Ostatně o tomto jevu již žertoval nejslavnější český spisovatel, autor slova
robot, Karel Čapek: „Nepřítel se pokoušel zákeřně střílet na naše letadla,
pokojně svrhující bomby na jeho město.“

Lidé musí být rozzuření

A nyní to podstatné. Článek o nových metodách války soustředil veškerou
pozornost na politická, ekonomická, informační, humanitární a další nevojenská
opatření, směřující k probuzení protestního potenciálu obyčejných lidí.

Lidé musí být otráveni, rozzuřeni, znechuceni a plní vzdoru. Plnohodnotnou
součástí vojenské doktríny se stává vědecký potenciál v sociálních a přírodních
vědách.

Dříve opovrhované „měkké obory“ lingvistika, historie, psychologie,
statistika, sociologie, demografie, ekonomie, kulturní etnografie… – to vše je
zdrojem informací, které napřed musíte o obyvatelích Západu shromáždit.

Terén, který chcete dobýt, je totiž složen z informací. Ukrývají se v naší
hlavě. Jak myslíme, čemu věříme, které pohádky máme rádi, které historické
postavy obdivujeme, jakých selhání se bojíme – to vše je pro analytiky důležité.

Pak můžete tuto znalost přetavit v akci. Dezinformace, masové kampaně na
sociálních sítích, spřátelení diskutéři, výroba politických skandálů,
podlamování důvěryhodnosti politiků a jejich vydírání, organizování selhávání
justice tak, aby to bylo zřejmé a prostým okem viditelné, vydírání, subverze v
policejních a armádních složkách, podlamování důvěry v média, vědu a fakta – to
celé podmíněno nepřetržitým sběrem a vyhodnocováním informací.

Ve viditelné rovině se toto působení projevuje ve stoupajícím společenském
napětí, stoupající frustraci různých skupin obyvatel, rostoucí agresivitě
diskuzí, přibýváním výhrůžek a vulgarismů ve veřejném prostoru, ztrátou zábran v
nepsaných kodexech slušného chování.

Prestiž pro špatnou náladu

Zajímavým aspektem hybridní války je aktivizace „notorických nevoličů“, tedy
lidí, kteří ve zdravé demokracii nikdy volit nepřijdou.

Toto „bahno“, jak se v žargonu politického „píáristy“ nazývají notoričtí
agresivní nevoliči, dezorientovaní, lidé bez práce, dlouhodobě na sociálních
dávkách, bez vzdělání nebo náhle padlí až na dno, volit nechodí a všichni jsou
za to víceméně rádi, protože společnost je s řešením jejich životních situací na
štíru.

Není to samozřejmě ruská vina, že se čím dál tím větší část středního stavu
na Západě i Východě propadá do existenční a hodnotové nejistoty. Tento strach z
budoucnosti je velmi komplexní, má mnoho podob v každodenním životě.

Rusové se jej naučili pouze využívat a tlačit na nejcitlivější body tak, aby
lidé ztráceli sebekontrolu. Volební potenciál notorických nevoličů je děsivě
destruktivní. Vždycky neomylně zvolí největšího a nejhlasitějšího sprosťáka,
populistu, dadaistického ničitele.

Jejich potřeba vulgarity a urážek, jejich představy ničení establishmentu,
„kopnutí zpátky“ za jejich pokažené nebo nenaplněné životy, by měly být
oprávněně naší noční můrou. Ale my jsme se chtěli bavit, kdo by se jimi zabýval?

A tak se na scéně objevili politikové, kteří k nim cíleně mluví. Kteří je
velebí. Pozvedají na významu, dodávají jejich „špatné náladě“ společenskou
prestiž. Čas od času jim nabídnou něco násilného či vulgárního. Dostat tyhle
lidi k volbám byl geniální tah.

Jejich touha ničit už nás bolestivě zasáhla v únoru 1948, kdy je brilantně
zneužili komunisté. Krásně je to odvyprávěno ve filmu českého režiséra Jasného
Všichni dobří rodáci.

Úspěšní a bohatí sedláci, kteří na Moravě pozvedli zemi, pracovití a chytří
dříči, kteří by pro svou půdu krváceli, byli odesláni do koncentračních táborů
místními proléty.

Ti jejich statky vyplundrovali a během roku přivedli ke krachu. Svět byl v
pořádku, dokud nepřišli v roce 1946 k volbám a neposkytli komunistům podporu v
roce 1948. Pak se všechno zhroutilo a přišli ruští poradci.

Sluníčkáři a náckové

Základním rysem Gerasimovovy války je právě to, že je hybridní, kombinovaná.
Žádný prostředek války nemá vrch nad ostatními, účinek se skládá z působení
mnoha faktorů naráz.

Ani sama propaganda není sama o sobě hlavním zdrojem vítězství. Bez
psychologických operací, kompromitujícího ovlivňování politiků, soudců, veřejně
činných osobností, finančních operací, vydírání a korupcí by nebyla nic platná a
zůstala by neúčinná.

Když jste v hybridní válce dobří a propaganda dělá, co má, společnost si
napříč různými sociologickými skupinami začne připadat ohrožená, opuštěná svými
lídry a rozdělená na my a oni.

Těch bojových linií je zpočátku mnoho, ale časem zredukují v jednu. Dva
znepřátelené tábory jsou důležitý základ funkční manipulace. Důležité je, aby
nenávist mezi nimi dostávala čerstvé maso a myšlení nebylo možno spustit.

Sluníčkáři a náckové. Džendrdžihádistky a šovinističtí burani. Potratové
vražedkyně versus tmářští pánbíčkáři. Každou vlnku sporu lze přefouknout do
nesmiřitelné tsunami.

Stačí mít ty správné textaře a správné marketingové nástroje na internetu.
Nenávist se postupně začíná slévat a v každé zemi se nakonec zformují dva
tábory. Bez nepřítele (musí existovat nějací čmoudi, muslimové, multikulti,
feministky, lesby, pražská kavárna, neomarxisté na univerzitách, odtržené elity,
zkorumpovaní politikové, Židé, Němci, teroristé z ISIS – cokoli chcete) je
propaganda neproveditelná.

Jejím nezbytným potenciálem je strach a jeho věrný spojenec hněv. Na Ukrajině
byla tato opatření naostro vyzkoušena. Nejprve přišlo „ukrajinské jaro“ – tedy
pokus přiblížit se Západu, pokud jde o fungování právního státu a obchodu.

Válka není na bojišti

Moskva správně usoudila, že touha po Evropě pro ni nedopadne dobře, a aktivovala
své lidi uvnitř ukrajinských bezpečnostních složek. Mrtví na náměstích byli jen
předehrou k bleskově připravenému plánu. Raději válku než další ztrátu vlivu,
rozhodli se v Moskvě.

Do země vstoupili příslušníci ruských speciálních jednotek a námořnictva.
Tento předvoj byl oblečen v uniformách, které nenesly žádné znaky státu, který
je vyslal. Proto se jim na Ukrajině začalo říkat „zelení mužíčci“.

Pojem „zelení mužíčci“ paradoxně nevymyslel Putin, ale už Lenin. V době, kdy
v roce 1920 okupovala ruská „Rudá armáda“ Polsko, navrhoval Lenin, aby se vojáci
převlékli do neutrálního oblečení, pověsili na okupovaných územích všechny
kulaky, katolické faráře a všechny majitele půdy. Mělo to vypadat, že to udělali
vzbouření farmáři.

Na Ukrajině to bylo stejné. Briskně byli angažováni místní, kteří sehráli
roli „separatistů“. Od této chvíle se nedílnou součástí válčení stává
propaganda, jejíž hlavním cílem je: a) rozzuřit ukrajinské Rusy a popudit je
proti Ukrajině; b) na mezinárodní scéně znejistit lídry států, podlomit jejich
schopnost pojmenovat správně, co se na Ukrajině děje a infiltrovat masivně
všechny Ruskem ovládané mediální zdroje jinou jazykovou a obsahovou verzí.

Dnes se tomu říká „alternativní fakta“. Pravdivá verze (tedy fakta) skončí v
absolutním nezájmu cílového publika. Pravda je vedle sexy lži jen prošlý ležák.
Právě Facebook a Twitter by mohly vyprávět, jak si obě dvě v úspěšnosti stojí.

Asymetrie v šíření pravdy a lži se stává nosnou osou nové bojové linie. Lež
je vždycky vzrušující, pošimrá v podbřišku, zatímco pravda je jen k uzoufání
nudná oprava s jakýmisi šedými „fakty“. A navíc vždycky přijde pozdě. Kdo by o
takovou stál?

Použití otevřené vojenské síly je v návrzích Gerasimovovy doktríny určeno
primárně až na ZÁVĚR vzniklého konfliktu, který se na území nepřítele zažehne
jakoby sám od sebe. Tato vojenská síla je pak Gerasimovem označována za
„mírotvornou“.

Na Ukrajině ale nebyl na nějaké dlouhé serepetičky čas. Ukrajinští studenti
se náhle bez varování rozhodli, že chtějí žít mimo ruský vliv a začali
demonstrovat. A tak bylo třeba jednat. Propaganda nastoupila až ex post.

Paralelně s tím začali proruští politikové v Evropě opakovat oficiální
propagandistický slang kremelských kanálů. Na Ukrajině je fašistický převrat!
Lidé chtějí návrat Banderovců! Dopouštějí se násilí na Rusech! Všude visí hákové
kříže! Rusové musí své lidi bránit! … a už to jelo.

„Esencí nelineární války,“ říká Gerasimov, „je fakt, že válka není na
bojišti. Je všude kolem vás.“ A tím pádem jakoby nikde, dodávám.

Nikdo z obyčejných lidí si ještě nestihl uvědomit, že jsme v zákeřné válce.
Přijde nám to příliš nesmyslné. Cožpak se může válka odehrávat jen v naší hlavě?
Když se nestřílí?

Alexandra Alvarová,
HlidaciPes.org