Ukrajinský nacismus: rozpuštěný nebo vypuštěný?

Plenární zasedání OSN minulý pátek schválilo rezoluci, která vyzývá členské
země, aby přijaly efektivnější opatření v boji s ospravedlňováním a oslavováním
nacismu a dalších forem rasové diskriminace. Ve velkých českých médiích se tato
informace neobjevila.

Pro předložený návrh hlasovalo 115 ze 193 členských států OSN. Proti
hlasovaly tři země – Kanada, USA a Ukrajina. Dalších 55 delegací se hlasování
zdrželo. Text rezoluce odsuzuje pokusy o popírání holocaustu a vyzývá k
zajištění všeobecné ratifikace a efektivního uplatnění Mezinárodní konvence o
likvidaci všech forem rasové diskriminace. Dokument vyjadřuje znepokojení nad
glorifikací nacistického hnutí a bývalých členů organizace Waffen SS a
argumentuje „zásadami vžitými v OSN od dob ukončení Druhé světové války a
Norimberského tribunálu“.

Kamenem úrazu v napjaté mezinárodní situaci ale byla jednak skutečnost, že návrh
rezoluce předložilo Rusko, které je u Západu v nemilosti, a dále fakt, že v ní
je jmenovitě zmíněna Ukrajina, konkrétně uniformy tamní Národní gardy a praporu
Azov, jejichž poznávací znaky nápadně připomínají nacistickou symboliku. „Na
Ukrajině mají příslušníci Národní gardy na stejnokroji hákový kříž. V Pobaltí se
vyhlašuje den osvobození od fašistických uchvatitelů za den smutku,“ píše se v
rezoluci.

„Rusko je pochopitelně znepokojeno pokusy postavit na hlavu hodnotový žebříček
po vítězství rozumného lidstva nad fašismem,“ poznamenal k výsledkům hlasování v
OSN šéf Sekce Ministerstva zahraničí Ruska pro humanitární záležitosti Anatolij
Viktorov a dodal: „Jubileum osvobození od nacismu jsou v některých zemích
vyhlašovány za Dny smutku, zatímco ty, kdo bojovali proti antihitlerovské
koalici nebo spolupracovali s nacisty se nyní snaží vyzdvihnout na piedestal a
prohlásit je za hrdiny. Tomu je třeba zabránit.“

Ukrajinský diplomat Andrej Cymbalok na půdě OSN obhajoval postoj Kyjeva
argumentem, že „do té doby, dokud se sympatie ke stalinismu a neostalinizmu
nebudou odsuzovat stejně jako nacismus, neonacismus a další typy nesnášenlivosti,
nemůže Ukrajina rezoluci přijmou za svou“.

Proč se zlehčuje nacismus

Tolerance k projevům a chování na hranici nacismu na současné Ukrajině má hned
několik příčin. První je vzedmutá vlna patriotismu, která byla umocněna loňskými
událostmi na kyjevském Majdanu i ozbrojeným konfliktem na východě země. Ten je
Kyjevem apriori prezentován jako mezinárodní a etnický konflikt s Ruskem, ačkoli
má zároveň povahu vnitřní občanské války mezi kulturně a historicky nesourodými
částmi Ukrajiny.

Druhou příčinou je skutečnost, že podstatou ukrajinského nacionalismu je jednak
nesmiřitelná nenávist k Rusku a Rusům, jednak vytváření nekriticky pozitivního
obrazu o Ukrajincích jako o národě nespravedlivě utlačovaném, a přece
schopnějším než ostatní, především sousedské národy. S tím souvisí i zlehčování
rasismu a nacismu pod záminkou, že podobné názory jsou zcela normální a kdo
tvrdí opak je zastáncem ruské proti-ukrajinské propagandy.

Třetí příčinou je rozdílné vidění historie a rozdílné zkušenosti z dějinných
zvratů za posledních 100 let. Jistá část Ukrajinců má tendenci – podobně jako
někteří stoupenci radikálního antikomunismu u nás nebo na Slovensku –
zpochybňovat zločiny nacismu a fašismu nebo dokonce fakt holocaustu poukazováním
na to, že zločiny stalinismu jsou ještě větší než zločiny nacismu. Od tohoto
argumentu pak vede cesta k legitimním výzvám k odsouzení stalinistických zločinů,
nebo – což je ještě bohužel ještě častější – k marginalizaci zločinů nacismu,
případně šíření sympatií k fašismu s odůvodněním, že byl-li jeho největším
nepřítelem komunismus, nemohl být přece fašismus zas tak špatný. Mnozí Ukrajinci,
náchylní k radikálnímu nacionalismu, si v důsledku toho romantizují období, kdy
bylo ukrajinské území okupováno hitlerovskými vojsky, jako léta „nezávislosti“
na Sovětském svazu.

Pro úplnost je třeba dodat, že i ruská propagandistická hra „antifašistickou
kartou“ je do značné míry pokrytecká a účelová, zvláště vezme-li do úvahy, že
ideologická strategie Kremlu počítá s využitím sílícího potenciálu vlastních
radikálních nacionalistů neméně, než ta ukrajinská.

Normalizace nacionalismu

Jak je tedy s nacismem a xenofobií na Ukrajině? Byly skutečně jen mediální
bublinou nafouknutou ruskou propagandou a tak trochu nešťastnou formou vyjádření
tužeb po nezávislosti Ukrajiny na Rusku? Bohužel tomu tak nebylo a není – pouhý
fakt, že byly tyto jevy zneužívány ruskou propagandou ještě neznamená, že
neexistují a nejsou varovným příznakem rozdělení společnosti.

Je třeba konstatovat, že lhostejnost ke krajní pravici, stejně jako k projevům
rasismu a xenofobie na Ukrajině trvá i po parlamentních volbách, a to přesto, že
v nich většina ultranacionalistických stran propadla. Proč? Emotivní a často
agresivní nacionalismus se totiž jaksi nepozorovaně posunul do centra
politického mainstreamu, aniž by se oslabil nebo kultivoval. K jeho „normalizaci“
došlo i v běžném životě, o čemž svědčí agresivní chování radikálních
nacionalistů vůči komukoli, kdo nesdílí jejich přesvědčení a například neodpoví
včas, správně a s patřičným nasazením na pozdrav „Sláva Ukrajině“.

Ve volbách došlo paradoxně k tomu, že ačkoli nacionalistické strany neuspěly,
protože najednou přestaly být výhradními nositeli radikalismu a kritiky, do
parlamentu se prosadilo množství radikálních nacionalistů buď v jednomandátových
volebních okrscích jako nezávislí, nebo jako kandidáti nově utvořených stran
premiéra Jaceňuka a prezidenta Porošenka. V politické rovině dochází v důsledku
popsaného k varovnému jevu: do vysokých funkcí v silových strukturách jsou
dosazování lidé s nacionalistickými, někdy až otevřeně neonacistickými názory.
Argumentem je, že bojovali na frontě proti separatistům, nikoli jejich profesní
schopnosti nebo odpovědnost. Z vládních a poslaneckých míst navíc stále častěji
zaznívají xenofobní projevy vůči obyvatelstvu, žijícímu na východě země. Ministr
vnitra Arsen Avakov například při obhajování rozhodnutí vlády okamžitě odříznout
několik milionů obyvatel Doněcka a Luhansku od veškerých sociálních dávek, platů
státních zaměstnanců a důchodů i podpory státních nemocnic nazval tyto obyvatele
„šváby“ „mandelinkami“, „bandity“ a „teroristy“ – bez ohledu na to, jestli se
zapojili do ozbrojeného odporu proti ukrajinské armádě nebo ne, je čelní
politici v Kyjevě de facto označují za lidi druhé kategorie.

Neonacisté do policie

Největší rozruch v souvislosti s nástupem politiků s otevřeně neonacistickými
názory, vyvolalo zvolení šéfa rasistické skupiny Patriot Ukrajiny v
jednomandátovém okruhu v Kyjevě s podporou Lidové fronty, strany premiéra
Jaceňuka. Radikální hnutí Patriot Ukrajiny se neslavně proslavila několika
desítkami zločinů z nenávisti, jejichž oběťmi byli „neukrajinci“ – příslušníci
národnostních menšin. Tato neonacistická bojůvka se stala na jaře jádrem
nechvalně známého dobrovolnického praporu Azov, užívajícího neonacistickou
symboliku. Právě jako velitel praporu Azov se Bileckyj proslavil a získal
hodnost podplukovníka policie.

Další člen Patriota Ukrajiny a shodou okolností zástupce velitele praporu Azov
Vadym Troyan byl v říjnu jmenován náčelníkem policie v kyjevské oblasti, což
charkovská nevládní organizace pro ochranu lidských práv označila za
„katastrofu“. „Ministr vnitra Avakov odůvodňuje rozhodnutí jmenovat Troyana
nutností přinést nového ducha do policie. Pokud to bude duch neonacistické a
xenofobní organizace Patriota Ukrajiny, budeme mít velký problém,“ napsal Halya
Coynash pro webový portál charkovských ochránců lidských práv.

Další vysokou funkci – vedoucího oddělení propagandy a analýzy ukrajinské
bezpečnostní služby SBU – získal radikální nacionalista ze strany Svoboda Jurij
Mychalčyšyn, který neslavně proslul jako propagátor a plamenný obhájce
Goebbelsovy knihy Malá abeceda nacionálního socialisty a program NSDAP.

„Nepříjemný údiv budí skutečnost, že krajně pravicové a neonacistické názory
nepřipadají problematické ani vládním politikům, ani většinovému mínění občanů,“
napsal v britském deníku Guerdian ukrajinský analytik a sociolog Volodymyr
Iščenko: „Nejtypičtější pozice, z níž pravicové extremisty liberálně orientovaní
občané kritizují, je zásadně chybná. Ač liberálové souhlasí s tím, že krajní
pravice představuje nebezpečí, podle jejich tvrzení toto nebezpečí spočívá v
tom, že ruská média mohou její provokativní akce a prohlášení využít k další
diskreditaci Ukrajiny.“ Podle této pokroucené logiky podle něj neonacisty
kritizují v první řadě za to, že své úzce stranické zájmy staví nad národní
zájem celé země. Jinak řečeno, ne za její xenofobii a propagaci diskriminačních
myšlenek, ale za to, že není dostatečně nacionalistická.

Kam se poděli Romové

Zatímco v prvních měsících ozbrojeného konfliktu bylo o ukrajinských Romech a
jejich problémech slyšet poměrně často, od léta jako by se po nich slehla zem.
Romská komunita na západě Ukrajiny dávala od začátku najevo, že je loajální
Majdanu a dokonce organizovala několik sbírek na podporu ukrajinských vojáků,
bojujících na východě země. Těžko posoudit, jestli byl hnacím motorem
patriotismus nebo snaha zavděčit se většinové společnosti a předejít možným
konfliktům.

Na východě v oblastech bojů patřily Romové k nejvíce postiženým skupinám a více
než polovina jich z Luhanské a Doněcké oblasti uprchla před boji – někteří přes
hranice do Ruska, jiní do Charkova, Kyjeva a dalších velkých ukrajinských měst,
kde vznikly sbírky na podporu uprchlíků i speciálně uprchlých Romů.

Nepříliš pozitivní obraz vztahu většinové společnosti k ukrajinským Romům lze
získat čtením ukrajinského tisku. Romové jsou zde zmiňováni téměř výhradně v
kriminálních souvislostech. Ve všech hlavních ukrajinských denících vyšel
například článek s titulkem „Cikáni terorizují dobrovolníky v centrech pro
humanitární pomoc“, který ostře kritizuje Romy, že zneužívají pomoc a obtěžují
dobrovolníky.

Na sociálních sítích se také opakovaně objevují odkazy na loňské rozhodnutí
svrženého prezidenta Janukoviče, kterým měl údajně nabídnout státům Evropské
unie, že Ukrajina přijme za své občany všechny evropské Romy a postará se o ně.
Diskutující používají toto Janukovičovo rozhodnutí za další důkaz, že bylo
nezbytné jej svrhnout.

Ukrajina prožívá po revoluční euforii mimořádně těžké časy. Průmysl stagnuje,
inflace roste, teplá voda a topení funguje jen v některých městech, běžné jsou
výpadky elektřiny. Nejistá sociální situace plodí nervozitu a nejistotu, ve
které lidé více slyší na zjednodušující a agresivní argumenty nacionalistů. Je
třeba doufat, že si vláda i ukrajinská společnost včas uvědomí riziko zahrávání
si s krajní pravicí a nebude opakovat chyby se jmenováním jejích neonacistů do
zodpovědných veřejných nebo policejních funkcí. A to dříve, než bude pozdě.