Saša Uhlová: Příklady soužití majoritní části společnosti a Romů
Soužití majoritní části společnosti s romskou menšinou je v České republice
komplikované, o tom nikdo nepochybuje. Nenávistné demonstrace vůči tzv.
nepřizpůsobivým se periodicky opakují, ale jsou jen špičkou ledovce.
I
v této neblahé situaci přesto existuje několik světlých bodů, díky
kterým ještě nepropukly pogromy a ledacos se daří zlepšovat. Příkladů
vybírám šest na základě své půlroční práce, při které jsem psala
reportáže o lidech i aktivitách, které přispívají k lepšímu soužití
etnických Čechů a Romů.
Sociální práce občanských organizací
V
prostředí organizací (a jednotlivců), které se zabývají soužitím Romů a
etnických Čechů, jsou někdy kritizovány ty občanské organizace, jež se
zabývají terénní sociální prací. Kritici ale opomíjejí skutečnost, že
navzdory všemu udržují tyto organizace sociální smír a jejich
individuální pomoc je nenahraditelná.
Ať už poskytují dluhové
poradenství, pomáhají s doučováním, nebo řeší jakékoli další problémy
svých klientů, daří se jim zabránit u mnoha rodin a jednotlivců pádu na
dno, nebo dokonce pomáhají lidem se z jejich situace vymanit a začít
lepší život. Jako příklad malé občanské organizace může sloužit
reportáž o společnosti Tady a teď, v České republice jich ale působí
celá řada. Namátkou IQ Roma servis, Romodrom, z větších pak Člověk v
tísni.
Emancipace Romů
Důležitou roli sehrávají
také organizace i jednotlivci, kteří se snaží o zlepšení postavení Romů
podporou jejich emancipace. Na národní úrovni takto působí třeba ROMEA,
která celou řadou svých aktivit podporuje jak jednotlivce, tak i
všechny Romy například prostřednictvím svého webu, nebo podpory
romských studentů.
Za zmínku stojí i v Ostravě
působící trojice žen v kampani za vzdělání, která pomáhá rodičům
zajímat se více o vzdělání svých dětí a bojovat proti segregaci. Nebo
Konexe, které se mimo jiné snaží poskytovat podporu obětem nenávistných
pochodů a aktivizovat komunity. Další takovou aktivitou je soutěž
Romano suno, kterou pořádá nadace Nová Škola.
Obce, které jdou proti proudu
Na
situaci nejen Romů, ale všech obyvatel má významný vliv politika
jednotlivých obcí. Jedno volební období je bohužel krátká doba pro to,
aby se něco významně změnilo.
To svádí řadu obecních
zastupitelstev k populistickým řešením, která nakrátko problémy
zdánlivě odstraní, například vystěhování sociálně slabých Romů dál od
centra města. Řešení jsou to krátkozraká, protože čím je lokalita
vyloučenější, tím víc problémy narůstají.
Proto je na místě
zmínit se o několika obcích, které jdou proti zaběhaným zvykům a snaží
se často s podporou Agentury pro sociální začleňování chovat sociálně. Takovou obcí jsou třeba Žlutice, ale také například
Šternberk, Kadaň, Obrnice, Ralsko, Kutná Hora, Rumburk a další. Patří
jim hluboká úcta, neboť k takovému postupu je zapotřebí odvahy.
Komunitní práce
Popelkou
je zatím v České republice komunitní práce, o jejíž podobě má jen
málokdo přesnou představu. Základním předpokladem komunitní práce je
odklon od paternalistického přístupu a snaha zaktivizovat místní
komunitu.
Prvními vlaštovkami jsou Český západ, což je
Toužimsko a Tepelsko v Karlovarském kraji, nebo Vzájemné soužití Kumara
Vishwanathana v Ostravě. Komunitní práci ale rozjíždějí třeba i ve
Frýdku Místku a zdá se, že by to mohla být cesta, kterou by se mohly
jednotlivé obce vydat.
Jednotlivci, kteří překonávají své předsudky
Situace
by byla mnohem horší, kdyby všichni etničtí Češi byli stejně
nenávistní, jako jsou mnozí diskutéři v internetových debatách.
Naštěstí tomu tak není a řada lidí, jejichž jména neznáme, působí ve
prospěch vzájemného soužití.
Pronajímají byty Romům,
zaměstnávají je, snaží se o integraci jako učitelé, dělají sociální
práci nebo jsou prostě jen sousedé. Bez těchto lidí by byl život pro
všechny Romy, na kterých je jejich etnicita vidět, nesnesitelný.
Neviditelní Romové
Kromě
Romů, kteří se veřejně angažují ve prospěch své místní komunity nebo
ve prospěch soužití na celostátní úrovni, žije mezi námi mnoho Romů,
kteří žijí své obyčejné životy. Často pocházejí ze špatných sociálních
poměrů, přesto se jim podařilo vystudovat aspoň střední školu nebo šli
dokonce ještě dál. K tomu museli být mnohem cílevědomější, nežli lidé,
kteří vyrůstali v rodinách se silným ekonomickým, sociálním a kulturním
kapitálem.
Někdy se potýkají s nevraživostí a
předsudky, přesto nezahořkli a snaží se dál. V médiích se o nich mnoho
nedočteme, často je skrz jejich pracovní uniformu jako Romy ani
nevnímáme, ale i bez nich by to tu bylo mnohem horší.
