Romové a Sametová revoluce v roce 1989. 800 tisíc lidí na Letné skandovalo "Ať žijí Romové"

17. 11. 1989 začal v tehdejší Československé socialistické republice pád totalitního režimu. Jakým způsobem se do tzv. Sametové revoluce zapojili Romové? Víte o tom, že 25. listopadu 1989 skandovalo 800 tisíc lidí na Letenské pláni „Ať žijí Romové“? Připomeňme si události aktualizovaným článkem, který server Romea.cz poprvé publikoval v roce 2014. Článek je aktualizován informacemi z knihy Emila Ščuky Cikánský baron jsem já.

Romský disent a „šedá zóna“

Co se týká českého disentu, romská menšina v něm byla zastoupena pravděpodobně jediným člověkem, Karlem Holomkem, signatářem roku 1988 ustaveného Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Holomek, po roce 1968 vyhozený z vojenské vysoké školy a vyškrtnutý z KSČ, byl zadržen a vyslýchán už v roce 1981 kvůli „podvracení republiky,” na jeho chatě si dávali dostaveníčko Ivan Klíma, Jiří Gruša, Jan Trefulka, Ludvík Vaculík, Eda Kriseová, Milan Šimečka či Miroslav Kusý.

V dubnu 1986 se podle Petra Víška skupina Romů (Baláž, Gergel, Oláh) obrátila dopisem na ÚV KSČ s žádostí o řešení problémů Romů. Tato skupina následně vytvořila v roce 1987 přípravný výbor Svazu Romů v ČSSR. V červnu 1988 se konala další schůzka na ÚV KSČ za účasti Tibora Baláže a Vlado Oláha, kde bylo tehdejším vedením ostře konstatováno, že „ustavení etnicky pojaté společenské organizace by bylo krokem velmi problematickým s pochybným výsledkem“, že ovšem navázání „námi řízeného, ne z vnějšku vnucovaného dialogu se samozvanými mluvčími romského etnika ostatně považujeme v současnosti za účelné“. Další setkání se podle Víška uskutečnilo 4. listopadu 1988 v hotelu Praha. Na poradu se za Romy dostavili ing. Holomek, E. Baláž, M. Demeter, V. Oláh, E. Ščuka a další, celkem asi 20 lidí. Přijal je tajemník ÚV KSČ Hoffmann. Následovalo ještě formální, nic neřešící setkání 14. ledna 1989.

ROI v čase černo-bílého sbratření

Tehdejší romští aktivisté se sešli v pondělí 20. listopadu a dohodli se, že se budou scházet každý den večer. Hned v úterý 21. listopadu se uskutečnilo klíčové setkání v bytě Ladislava Rusenka, vedoucího folklorního souboru Perumos. Setkání se mimo jiných zúčastnili Emil Ščuka, Agnesa Horváthová, Zdeněk Cvoreˇ, Vlado Oláh, Milena Hübschmannová a další, většinou žižkovští Romové. Napsal v knize Cikánský baron jsem já Emil Ščuka.

V úterý vznikla petice Romské občanské iniciativy, kterou se Romové přidali k prohlášení Občanského fóra. Kromě toho ještě 21. listopadu ROI vydala dvě prohlášení, které v romštině a slovenštině šířili rebelující studenti, Občanské fórum (OF) i sami Romové. Prohlášení mělo formu letáků, rozmnožovaných na Pedagogické fakultě UK hlavně díky Kateřině Sidonové, dceři chartisty a pozdějšího židovského rabína Karola Sidona. Texty, na nichž se podílely Milena Hübschmannová, Rusenko a Ščuka, vznikaly v Rusenkově a Žigově pražském bytě.

Jeden leták burcoval:

Ve slovenštině mobilizoval veřejnost další text Prehlásenie:

Studenti později Romům veřejně poděkovali emotivním květnatým stylem:

ROI tehdy odsoudila KSČ za dosavadní řešení romské problematiky a požadovala zakotvení romské národnosti do nové ústavy. Rusenko se Ščukou svoje Prehlásenie, podepsané za ROI 13 lidmi, odnesli do sídla OF v Laterně Magice, kde je přivítal mj. Václav Havel.

“Přátelé, přidávají se k nám Romové! Tady je jeich prohlášení, prohlášení Romské občanské iniciativy! Tak vítejte mezi námi a buďte s námi. Tady máte dveře otevřené,” popisuje tehdejší reakci Václava Havla Emil Ščuka.

24. listopadu 1989 se Ščuka stal členem Koncepční komise OF, a společně s Rusenkem dostal možnost vystoupit za dva dny téměř před celým národem.

25. listopadu Ščuka a Rusenko promluvili spolu se špičkami opozice nejen ke statisícovému zástupu v Praze na Letné, ale prostřednictvím televizních kamer také oslovili většinu domácností.

“Zdravím všechny občany a opravdové vlastence Československé republiky. I my, Romové, se řadíme k vám občanům a k vlastencům. V této vlasti jsme se narodili a chtěli bychom zde žít. My zde nejsme na smlouvu jako zahraniční dělníci. My tady budeme žít a chceme žít tak, abychom se nestyděli a aby vy jste se nestyděli za nás. Tak, aby děti vaše a naše byly jako bratři a sestry. Podporujeme občanské fórum!” řekl Emil Ščuka 25. listopadu na Letenské pláni a 800 tisíc lidí ho odměnilo bouřlivým potleskem.

Na letenské pláni současně romská skupina rozvinula romskou vlajku a mohutný dav skandoval „Ať žijí Romové“.

Ze setkání některých Romů v Praze 9. prosince 1989 vzešel užší přípravný výbor ROI. Byli v něm Emil Ščuka, Jan Rusenko a Vojtěch Žiga, ROI se stala součástí koordinačního centra OF.

Zázrak z let 1990-92: Jedenáct romských poslanců

Když po 17. listopadu 1989 na nátlak opozice rezignovalo 64 poslanců České národní rady (ČNR) a na jejich místa byli kooptováni stoupenci OF, vyzvala demokratická opozice k navržení vlastního poslance do ČNR i ROI. Ta navrhla Karla Holomka. Holomek tak jako zástupce ROI na kandidátce OF 6. února 1990 dosáhl prvenství jako první romský poslanec v demokratickém Československu. Shodou okolností prvním cikánským poslancem v komunistické republice byl začátkem 70. let otec disidenta Karla Holomka Tomáš, armádní důstojník.

Ustavující sjezd ROI se odehrál 10. března 1990 v pražském kulturním domě Eden. 438 delegátů zvolilo Ústřední výbor, složený z 30 Romů z Čech a 22 Romů ze Slovenska. ÚV potom zvolil do čela strany Ščuku. ROI se od svého sjezdu též mohla počítat mezi složky Mezinárodní romské unie (IRU). Programové prohlášení ROI mj. uvádělo:

„ROI je otevřená nadideologická politická strana, sdružující všechny občany bez rozdílu národnosti a vyznání, jimž leží na srdci osud Romů. ROI chce svými specifickými prostředky přispět ke skutečné rovnoprávnosti, zvýšení životní, kulturní a politicko-společenské úrovně romské národnosti jako celku. Bude usilovat o uznání romské národnosti.

ROI bude dbát na dodržování práva na práci, práva na sociální jistoty a zabezpečení ve stáří, nemoci, invaliditě a těžkých životních situacích. Bude usilovat o to, aby již nedocházelo k nesprávným formám řešení bytové otázky Romů, jako tomu bylo někdy v minulosti, tj. k jejich soustřeďování do „romských sídlišť“, která se stala určitými ghetty ve své naprosté izolaci a segregaci, aniž by se brala v úvahu současná značná rozdílnost života romských rodin. Romové se nechtějí oddělovat od učebního systému veškerého obyvatelstva, nechtějí zřizovat vlastní školy. Na všech stupních škol by se měla respektovat etnokulturní specifika Romů.

Ščuka se začal angažoval i v IRU. Když se ve změněných poměrech, 8.–11. dubna 1990 v Seroku u Varšavy sešel IV. světový kongres IRU, přijelo na něj 250 zástupců z 24 zemí. Většinu účastníků tvořili zástupci z východní Evropy – Rajko Djurič z Jugoslávie se stal prezidentem IRU, Emil Ščuka z Československa generálním tajemníkem.

V ROI se zpočátku sešly a angažovaly prakticky všechny výrazné cikánské osobnosti, jejichž osobní spory, rodinné animozity a rozdílné názory šly prozatím stranou. Do prvních svobodných voleb v červnu 1990 se romská reprezentace vypravila v Česku pod křídly OF, na Slovensku v rámci Veřejnosti proti násilí (VPN). To vedlo k zisku 8 poslaneckých křesel pro ROI. Ve Federálním shromáždění (FS) zasedla česká proromská aktivistka Klára Samková za Prahu, v České národní radě (ČNR) Dezider Balog za Západočeský kraj, Zdeněk Guži za Východočeský kraj, Ondřej Giňa za Středočeský kraj, Karel Holomek za Jihomoravský kraj a Milan Tatár za Severočeský kraj, stejně jako Ladislav Body, zvolený za svoji komunistickou stranu (do KSČ vstoupil roku 1979).

Slovenská ROI prosadila v rámci VPN do FS Gejzu Adama a do Slovenské národní rady (SNR) Annu Koptovou. Kromě toho uspěli ještě dva slovenští Romové – Vincent Danihel a Karol Seman, kteří pak ve FS zastupovali postkomunistickou Stranu demokratické levice (SDL). Šlo o dosud nejlepší výsledek romské politické reprezentace – tehdy součásti vládní koalice, která stále ještě mohla využívat euforie a nadějí menšiny, kterou chtěla zastupovat.

Holomek, Giňa a Body se stali členy výboru pro územní správu a národnosti ČNR, Tatár se zapojil do ústavně právního výboru ČNR a zároveň do předsednictva ČNR, Balog do národohospodářského výboru ČNR a Guži do výboru ČNR pro sociální politiku a zdravotnictví.

ROI začátkem 90. let oficiálně vykazovala 60 000 členů, kteří však nejspíš ve skutečnosti byli, tak jako u některých dalších stran v polistopadovém období, spojeni se stranou volně, např. pouze jako signatáři petice na podporu registrace dotyčného uskupení.

Do listopadových komunálních voleb 1990 šla ROI v ČR i SR samostatně. V Česku obdržela s 0,11 % hlasů celkem 3 mandáty.

Na Slovensku za Mečiarem, v Česku za Klausem

Narůstající česko-slovenské napětí postupně vystavělo bariéru i v celostátní romské straně. „ÚV ROI slovenský zjäzd vás žiadá neúčastnit sa v Brne. Doktor Gejza Adam, Košice.“ Tak zněl text telegramů rozesílaných slovenským delegátům na celostátní sjezd ROI, přichystaný na 25. ledna 1991 do Brna. Část slovenských delegátů na něj však dorazila a o Adamově vzpouře proti vedení ROI informovala. Dvě stovky účastníků předsedou celostátní ROI opět zvolily Ščuku.

Když tendence k rozdělení Československa zesílily, reagovala v květnu 1991 Federální rada ROI prohlášením, požadujícím zachování federace. Vzpouru Gejzy Adama a rozdílné směřování české a části slovenské ROI vysvětloval lídr ROI Ščuka následovně:

„Na přelomu roku se od nás oddělila názorová skupina kolem poslance FS dr. Adama. Dr. Adam zastával názor, že dojde k osamostatnění Slovenska, tudíž není potřeba federální strany a že jediný politik, který to myslí se všemi dobře, je pan Mečiar. My zastáváme názor, že líbivou sociální politiku dokáže dělat každý. Obstojí jen ta strana, která konečně začne lidem říkat pravdu. Ne nějaký Mečiar, ne nějaké Občanské hnutí. Mimochodem, ať mi někdo řekne, co to vlastně je, já nevím. Myslím, že jedině Klaus se nebojí a má sílu říkat věci tak, jak jsou.“

Vedle ROI se postupně objevily desítky politických, kulturních a zájmových organizací, a to skoro ve všech oblastech, kde žila romská menšina. Místo očekávaného sjednocení Romů nastal rozklad, na němž se podílely spory velkorodin i jednotlivých předáků. V roce 1992 se samotná ROI zmenšila na pouhých 300 skutečných platících členů, i když se příležitostně stále vykazovala počtem oněch 60 000 členů z těsně polistopadových dob. Vychýlení politického kyvadla v Česku doprava ovlivnilo i šéfa ROI Ščuku a jeho podřízené:

„V ČR máme 20 000 členů ve 200 místních organizacích, na Slovensku kolem 30 000 členů ve 180 organizacích. Snažíme se svým členům vysvětlovat podstatu ekonomické reformy. Ne každý to chápe, říkají, že za komunistů bylo lépe, peníze byly a nic jsme nemuseli dělat. Teď je přechodné období, bez problémů to nejde, ale reforma má svůj časový rozvrh, a když se to podaří, budou se nakonec všichni mít lépe. Vedl jsem jednání s předsedy všech okresních organizací a dnes už mohu říci, že z 90 % jsou pro pravicový směr. Odmítáme levici, která způsobila morální i ekonomickou devastaci země.“

Přechodné porevoluční období končilo a šéf nejsilnější romské formace se tak snažil přiklonit romskou menšinu ke stoupencům volného trhu bez přívlastků. Jeho nástupce v čele ROI po několika letech však dokázal směrem doprava udělat ještě mnohem větší krok.

S využitím diplomové práce Jakuba Krčíka Romské politické hnutí v České republice v letech 1989 – 1992 (Praha, 2002) a publikace Pavla Pečínky Romské strany a politici v Evropě (Brno, 2009). Poprvé publikováno na serveru Romea.cz v roce 2014.