Renata Berkyová: Kdo byli dozorci v Letech u Písku?
I když uběhlo více než půl století od existence tábora v Letech u Písku,
dodnes toto místo a zejména jeho příběh vyvolává bouřlivé emoce. Pro jedny je
romský holokaust jednou z nejtragičtějších etap v životě českých Romů, pro jiné
přinejmenším kontroverzní téma hodné zpochybňování či cesta k volebním bodům.
Nedílnou součástí tábora v Letech u Písku však byl i dozorčí personál. Kdo byli
muži dohlížející na pořádek v letském táboře? Odkud přišli a jak vypadala jejich
služba? V následující sérii článků se na tyto a další otázky pokusíme odpovědět,
přičemž inspirací a stěžejním zdrojem je detailní výzkum Petra Klinovského,
který se profesně věnuje tematice četnictva a policie.
Vznik tábora
Jako oficiální datum vzniku, respektive počátku fungování původně pracovního
tábora v Letech u Písku, se uvádí 8. srpen 1940. Jeho základy však byly položeny
dávno předtím, dokonce ještě před vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Jedním z
nejdůležitějších vládních nařízení, které se k táborům vztahovali, byl ten z
roku 1939 o kárných pracovních táborech. Vláda v čele s Rudolfem Beranem nejen,
že položila základy ke vzniku, ale rámcově definovala kritéria pro osoby
zařazované do tábora, a sloužící v roli dozorčích orgánů. Zákon se původně
nevztahoval na žádnou etnickou skupinu, ale na ty, kteří dle všeobecných
společenských kritérií nežili spořádaným životem, jako byli tuláci, žebráci,
zločinci a osoby pohybující se na okraji společnosti.
Také bylo od počátku dané, že výběr osob určených k zařazení do tábora spočíval
na jednotlivých – českých – státních úřednících, kteří se pouze na základě
obecných kritérií rozhodovali, kdo bude bez soudu či dokonce bez provinění
zbaven svobody a umístěn ve střeženém zařízení.
V červnu 1940 schválilo ministerstvo vnitra pod vedením Josefa Ježka vznik
kárného pracovního tábora v Letech u Písku. Tomu od svého počátku velil vrchní
oficiál Josef Janovský. Toto v podstatě rychlé jednání ministerstva souviselo
také s potížemi, se kterými se protektorátní vláda potýkala při řešení problémů
s potulnými cikány (až do roku 1942 byly z pohledu protektorátních úřadů za
potulné cikány považovány osoby definované v zákoně č. 117/1927 Sb. a n. o
potulných cikánech na základě způsobu života, nikoliv etnického původu).
Protektorátní vláda začala totiž provádět opatření proti kočování. Po sérii
různých nařízení směřujících k omezení kočování nařídilo ministerstvo vnitra
svým podřízeným úřadům a orgánům vyzvat všechny potulné cikány, aby se
nejpozději do konce ledna 1940 trvale usadili a zanechali kočování, jinak měli
být navrženi k zařazení do kárných pracovních táborů. Úspěšnost těchto opatření
často závisela více než na ochotě kočovníků se usadit, na možnosti se usadit –
např. dostatku pracovních příležitostí pro usazené obyvatelstvo či odmítavý
postoj obce k vyhrazení místa usazení, apod.
Postavení dozorčího personálu a chybné interpretace
Výkon strážní služby v táboře upravoval služební předpis z roku 1939. Podle
tohoto nařízení spadali všichni pracovníci pod příslušné ministerstvo jako
pracovníci v osobním stavu, a vedeni pouze jako trvale přidělení ke službě u
kárných pracovních táborů. Propuštěni mohli být pouze se souhlasem ministerstva
vnitra buď na vlastní žádost či z moci úřední, tj. z důvodu zdravotní
nezpůsobilosti, vyžadovaly-li to služební zájmy či při zrušení kárných
pracovních táborů.
V předpisech bylo také velmi podrobně upraveno například použití střelné zbraně.
Střílet směl dozorčí orgán pouze v případě nutné obrany, aby „odvrátil násilný
útok, jenž na něho byl učiněn aneb který mu bezprostředně hrozí nebo jímž se
život jiné osoby ohrožuje“, dále pokud nebezpečný zločinec odmítal opustit svůj
úkryt, pokud nešlo jiným způsobem dokončit služební zákrok proti takovému
zločinci nebo pokud takovému zločinci nemohl jinak zabránit v útěku. V závěru
předpis doporučoval užití spíše mírnějších prostředků, jako hrozbu střelnou
zbraní či použití obušků.
Za velice důležitou historickou poznámku k postavení dozorčího personálu v
kárných pracovních táborech lze považovat fakt, na který upozorňuje Petr
Klinovský, a to že zaměstnanci v letském a hodonínském táboře po většinu doby
svého zařazení nepatřili do stavu četnictva, nýbrž do stavu zaměstnanců
politické správy. V literatuře je tato skutečnost často nesprávně
interpretována, a dozorčí personál je pak chybně označován jako četnictvo. Toto
tvrzení vyvrací například i žádost velitele letského tábora, Josefa Janovského.
Ten hned zkraje fungování tábora žádal o součinnost s četnictvem, protože
„dozorčí personál může konat službu jen v omezeném okruhu kolem tábora a
pracovišť ale nemůže pronásledovat uprchlého chovance dále“.
Tuto mýlku zřejmě podpořili také pamětníci z řad káranců a přeživších vězňů či
autorů pozdějších textů o Letech, které mohla splést uniforma nošena dozorčím
personálem. Odborník na tematiku četnictva a policie tento omyl vysvětluje tím,
že při převedení některých četníků do stavu zaměstnanců politické správy bylo
potřeba stejnokroje odlišit. Všechny orgány si však směly ponechat svou hodnost
vyznačenou a nošenou na náramenících, ačkoliv většině z nich náležel pouze
služební titul kancelářský oficiál, v případě ředitele Janovského a jeho
zástupce pak vrchní kancelářský oficiál. Právě určitá dvojkolejnost, kdy jsou
jména jednotlivých mužů uváděna jednou úředním titulem a jindy zase bývalou
hodností u četnictva, která ale byla oficiálně nošena na uniformě a v praxi
používána při styku se zařazenci, vedla k mylnému zařazování táborového
personálu k příslušníkům četnictva. Nutno však dodat, že určitou roli v tom
sehráli také dozorčí orgány svou záměrnou nedisciplinovaností, kdy právě úprava
služební uniformy (a především její sabotování) zřejmě patřila ke způsobům jak
vyjádřit odpor vůči zařazení do kárného pracovního tábora, jak osvětluje
Klinovský.
Složení dozorců
V důsledku výnosu o potírání cikánského zlořádu z 10. července 1942 a jeho
provádění, stoupl počet vězňů na číslo 1100. Tábor se za tu dobu
přetransformoval od kárného pracovního tábora, přes sběrný tábor, až po konečný
cikánský tábor. Lidé, nedobrovolně umisťovány do cikánského tábora tvořili
mnohdy celé rodiny (ženy, muži, děti, staří, mladý atd.), přičemž měli být
hlídáni přibližně dvaceti dozorci. Když došlo k poklesu mužstva vinou odchodů
některých dozorčích orgánů do jiných nápravných zařízení a onemocněním několika
dalších dozorců, požádal velitel Janovský dne 1. října 1942 ministerstvo vnitra
o co nejrychlejší přidělení 20 nejlépe svobodných četníků nebo obecních
policistů, kteří by posílili dozorčí personál.
Nadřízené úřady potřebu posílení schválily, ale zároveň nebyly schopny obstarat
tak velký počet vhodných zaměstnanců politické správy, protože „charakter této
služby vyžaduje, aby tito orgánové byli přejati z řad uniformovaných sborů
(četnictva a policie).“
Dne 10. listopadu 1942 vytvořil úřad generálního velitele uniformované
protektorátní policie seznam pensionovaných četníků, kteří by mohli vykonávat
strážní službu v letském táboře. Generální velitel uniformované protektorátní
policie na základě toho vytvořil četnický strážní oddíl pod vedením vrchního
strážmistra Františka Fráněho, který tvořilo 26 četníků vracejících se z penze.
Z výše zmíněných skutečností vyplývá, že všichni zaměstnanci tábora museli v
táboře sloužit do jisté míry dobrovolně, a jelikož se do tábora dostávali
většinou starší, někdy problémoví, a hlavně demotivovaní muži. Důsledky takového
výběru se začaly projevovat hned od zřízení tábora a mnoho dozorců se po svém
zařazení snažilo službě vyhnout.
Na rozdíl od všeobecných podmínek v táboře, které upravovaly vládní nařízení a
ministersvo vnitra, detailní předpisy upravoval tzv. domovní řád.
Domovní řád
První domovní řád pro letský tábor vytvořil a ke schválení předložil Josef
Janovský v červenci 1940 na základě platné legislativy a domovního řádu pro
zemské donucovací pracovny. Z hlediska dozorců lze za důležitý považovat § 8,
kde je mimo jiné stanoveno, že „chovanec jest dále povinen, přesně dbáti pokynů
všech ostatních úředníků ústavu, vedoucích pracovních skupin a dozorčích orgánů,
pak odborných sil na pracovišti i doma. Odpor, násilí neb srocení potrestá se
bez prominutí a může býti podle potřeby potlačen i se zbraní.“ Dle výpovědí
bývalých vězňů a některých archivních dokumentů byl za odpor považován zřejmě i
přímý pohled na dozorce či nesprávné pozdravení se smeknutím čepice. V prvním
návrhu domovního řádu naopak nefiguruje možnost zastřelení v případě útěku.
Zdroje:
- Klinovský, Petr.: Lety u Písku. Neznámý příběh dozorců
- Nečas, Ctibor.: Holocaust českých Romů. Svědectví těch, kteří přežili Lety
- Nečas, Ctibor.: Českoslovenští Romové v letech 1938-1945
- Nečas, Ctibor.: Andr´oda taboris. Vězňové protektorátních cikánských táborů 1942
– 1943 - Pape, Markus.: A nikdo vám nebude věřit
- Státní oblastní archiv Praha
- Státní oblastní archiv Třeboň
Článek byl převzat z webu
hatefree.cz
