Marcel Cichý a Romano hangos: "Romská elita" je pod tlakem

Reakce Jany Horváthové k dopisu Pavla Pečínky (dále jen PP) uveřejněnému dne 12. 1. 2015 v Britských listech a jinde na sociálních sítích

Vyjadřuji se jen k tvrzením, která se mě týkají, k ostatním nemám dostatek informací, o interní věci SRNM (vydavatel RH) jsem se nikdy nezajímala, intenzivní práce pro muzeum mi totiž neumožňuje tříštit energii jinde. Osobní údaje ostatních lidí z redakce jsem nežádala, ctím jejich zákonnou ochranu. K dalším tvrzením PP jen moje domněnka: s ohledem k tomu, že téměř každá věta Pavla Pečínky (dále jen PP), která uvádí mé jméno, se nezakládá na pravdě, jsem přesvědčená, že celý text, jinak dle mého vykazující znaky buď hluboce nešťastné či psychopatické osobnosti, je jen subjektivním hněvivým výkřikem, který má s fakty jen málo společného. Celým tímto projevem se pisatel před soudnými čtenáři diskvalifikuje sám, i proto jsem reagovat veřejně nechtěla, a činím tak jen na přímé vyzvání Romey. Zvažuji žalobu na ochranu osobnosti.

V roce 2008 uzavřelo Muzeum romské kultury, s.p.o. (MRK) pod mým vedením smlouvu o mediálním partnerství s Romano hangos (respektive se SRNM, jeho právním subjektem), která muzeu ukládala pravidelně publikovat v RH statě i materiály ze své činnosti a zejména veřejných akcí. Tak se od té doby děje vlastně nepřetržitě a žádné vady na této spolupráci neshledával ani šéfredaktor PP, s nímž pracovníci MRK pravidelně a dle plánu již přímo komunikovali i bez mé asistence.

V roce 2009 PP poprvé zveřejnil a na nejrůznější místa zaslal hanopis na Romano Hangos(RH)/Společenství Romů na Moravě (SRNM) ve znění podobném tomu aktuálnímu a činil tak vlastně v průběhu všech dalších let, mně vždy zasílal tyto texty též, ale pro jejich přílišnou ukřivděnost a zdlouhavost jsem je považovala za jakýsi „osobní folklor“, nevěnovala jsem jim velkou pozornost. Pravda je, že jsem je nikdy nedočetla snad ani do půlky. Ve své naivitě i neznalosti souvislostí a taky touze konflikty urovnávat tam, kde jde o dobrou věc, snažila jsem se dokonce PP hájit, doutnající konflikt mezi PP a SRNM tlumit. Byla jsem však také letitou členkou správní rady SRNM, kde se tento problém pravidelně otevíral a členové Rady požadovali po Karlu Holomkovi, aby neloajálního šéfredaktora, který kazí dobré jméno organizace zveřejňováním svých subjektivních názorů dojmů, dále v redakci nedržel. Ten však pro svoji typickou důvěřivost a dobráckost k tomuto kroku nikdy nepřistoupil, jeho mírnost se však ukázala jako manažérská chyba. Ostatně i já jsem chybila v tom, že jsem se snažila konflikt mírnit a neuvědomila si, jak zhoubné je Pečínkovo jednání.

Vzhledem ke zřetelné poctivé práci celého muzejního týmu se PP začal na muzeum orientovat, dokonce jsem svolila, že pro RH pracoval v prostorách muzea a na našem PC, protože v redakci RH/SRNM pro neshody pracovat odmítl. Sympatie k práci muzea a mé osobě vyvrcholily ze strany PP v roce 2010, kdy mě tento opakovaně kontaktoval. Jednak s žádostí, zda by pro něj nebyla v muzeu práce, jednak abych přijala RH pod svá křídla, že na MKČR s pí Bártíkovou, s nímž má nadstandardní vztah, vše vyjedná. MRK je státní příspěvková organizace, kterou zřizuje právě MKČR, byla jsem proto k návrhu skeptická a neměla příliš chuti do problematického díla s tak konfliktní osobou, nicméně jsem slíbila projednání v muzeu se svojí zástupkyní a ostatními kolegy. Za pár měsíců jsem totiž měla nastoupit na mateřskou dovolenou. Zde se ukázala obezřetnost mé zástupkyně a pozdější ředitelky muzea v době mé nepřítomnosti, když tato kolegyně rázně nabídku zavrhla s tím, že s tak rozporuplnou osobou jako PP úzce spolupracovat nechce. Zatím problémy v redakci stále narůstaly, jevilo se mi, že nikdo nemluví s nikým.

Na mateřské dovolené (od 3/2011 do 4/2014) jsem měla dočasně více času a v roce 2013 i dítě zralé k tomu, že mohlo jít na pár hodin týdně do soukromé školky. Mně se tedy uvolnil prostor pro další práci. Tehdy se obě strany konfliktu vzácně shodly na tom, že bych mohla být zprostředkovatelem smíru v RH. Chápala jsem, že mé postavení jako nárazníku obou sporných stran bude těžké, ale nakonec převážila moje spasitelská představa, že novinám mohu pomoci. Od března 2013 jsme se tedy stala redaktorkou na menší úvazek v týmu PP. Podotýkám, že jsem v té době nebyla ve funkci ředitelky muzea, jen ženou na mateřské. V muzeu šéfovala moje někdejší zástupkyně, přesto skutečně MRK stále zasílalo články do novin i bez mé asistence nebo „rozkazu“ (dle slov PP), v MRK řídila práce pro RH schopná publicistka Alica Heráková, ta si svůj tým v muzeu dokázala dobře uřídit sama, bez toho, abych to musela dělat já z domu s děckem v náručí. Jako nová redaktorka jsem byla jistě „nový koštětem“, které chtělo se zapáleností sobě vlastní noviny pozvednout na lepší úroveň, neboť ta stávající byla opravdu z mého pohledu tristní. Roky před tím preferoval PP v novinách zejména „rozhovory“ se spoře oděnými mladými dívkami, zato silně nalíčenými a ve vyzývavých pózách, které zjevně toužily po dráze v modelingu či jiné „díře do světa šoubyznysu“, kterýžto sen jim PP zdánlivě plnil a tím zároveň, jak sám říkal, zvyšuje zájem o noviny. Sama jsem se cítila trapně nad lascivními snímky na stránkách romských novin, což se příčí romské tradiční kultuře. Jednoduše jsem také proto iniciovala vznik nové redakční rady (Alica Heráková, Helena Kryštofová, Margita Rácová, Ivona Parčiová), která se shodla na tom, že důraz na lechtivé snímky lepých Romek zavrhuje (byly jsme PP obviněny, že dívkám závidíme mládí a krásu) a místo toho dá prostor původním rozhovorům, vzpomínkám pamětníků, historii a zejména pak romskému jazyku, který dosud na stránkách RH absentoval. To se i dařilo, ač spolupráce to byla těžká, hned na počátku mi totiž PP vyjevil, že za tak nízký plat, co v novinách dostává, nemíní nic měnit na svém rutinním zaběhaném systému stahování většiny článků z internetu, živé rozhovory dělat nebude, do terénu taky nemínil chodit a bude pokračovat oněch sebou vymezených několik hodin měsíčně v práci nad novinami skrze internet, chci-li mohu si toto dělat já. To bylo pro mě velké vystřízlivění, ač od počátku jsem věděla, že to jednoduché nebude. Jenže k tomu přistoupil další problém, dlouhé dni se mnou šéfredaktor nekomunikoval, nereagoval na mé maily, prostě komunikace zamrzla a vždy mi bylo zdůrazněno, že za takové peníze, co dostává, nemůže se mnou komunikovat tak často, jak bych si představovala.

Ač se noviny v roce 2013 vskutku vylepšily, což přiznává i PP, práce mě netěšila, byla jsem zklamaná, unavená z neustálého doprošování se a nezájmu, nakonec jsem ohlásila odchod z redakce s koncem roku. Mé příjmy na pozici řadové redaktorky byly: redakční práce za jednouché číslo 1200,-Kč hrubého (–15 % daň), za dvojčíslo 1.800,-Kč Hrubého, jazykové korektury za jednočíslo 1000,-Kč hrubého, za dvojčíslo 1500,-Kč hrubého. A k tomu nutno dodat, že to nebyly běžné korektury textu, neboť šéfredaktor mi dodával texty, které jako gramotný člověk zjevně někdy ani celé nečetl, plné pravopisných chyb i hrubých stylistických neobratností, které jsem musela opravovat již do grafického zalomení, což je neuvěřitelně úmorná práce. I tento fakt, že PP nebyl ochoten ani osobně a důkladně přečíst všechny příspěvky, které se v textovém programu opravují mnohem snáze než pak v programu grafickém, přispěly k mému rozhodnutí z redakce pod jeho vedením odejít. Podotýkám, že jsem byla po celou tuto dobu podřízená PP, a pokud jsem žádala z pozice redaktorky o nějaké příspěvky svého tchána, Gejzu Horvátha, známého hudebníka i úspěšného spisovatele, kterého jako autoritu uznávají Romové z celé ČR, pak tento tak činil bez nároku na honorář, pokud vím.

Na podzim roku 2013 již jednal čestný šéf SRNM Karel Holomek s PP, zda i po obdržení dotace na rok 2014 (o čemž se rozhoduje každý rok znovu, rozhodnutí sdělí MKČR v průběhu března dalšího roku, čili s pracovníky se teprve poté uzavírají nové smlouvy, taktéž s PP) bude jako šéfredaktor fungovat. Ten však vystoupil se svými přemrštěnými finančními požadavky, které nejsou v rámci státní dotace na menšinový tisk reálné, jak ví asi každý, kdo někdy dělal v podobné neziskovce. S ohledem k tomu Karel Holomek PP navýšení neslíbil a PP se odmlčel, přestal komunikovat, a to až do března 2014, kdy už byla dotace na tento rok ze strany MKČR schválena, v žádném smluvním vztahu s RH/SRNM nebyl (to jen k jeho požadavku, že měl být o novém dění v redakci nutně informován…). Přitom bylo nutno již v březnu vydat dvě čísla a pokračovat bez nějaké pauzy ve vydávání dvouměsíčníku až do konce roku 2014. Kdo zachrání noviny? Nezbylo mi než přijmout prosby vedení SRNM, abych tedy alespoň dočasně pomohla do doby, než po vyhlášeném výběrovém řízení bude vybrán nový šéfredaktor. Sice ne zcela nadšená, ale ve jménu novin, které postupně zvyšovaly svoji úroveň, jsem do toho šla s tím, že udělám jen dvě čísla, více ne. Rychle jsem si vytvořila tým redaktorů, který sestával z publicistky Alicy Herákové, básníka skvěle ovládajícího svůj mateřský romský jazyk Janko Horvátha-Dömeho a hudebnice a též začínající publicistky Veroniky Kačové, tedy nikoho z mé rodiny. Abych mohla tolik redaktorů mít – sama jsem vedení SRNM navrhla rozdělení stávajícího šéfredaktorského platu pro těchto několik redaktorů, tak to vyhovovalo mně, chtěla jsem na stránky dostat romštinu i pohledy z vnitřku romských komunit, i mimo Brno, přinášet více informací skutečně z romského dění a to se i dařilo. V rubrice dopisy čtenářů jsem uveřejňovala všechny reakce, které do redakce dorazily. Ta práce byla nakonec moc pěkná, z internetu jsem nepřebírala nic (jen základ pro zprávy, což se dělalo v RH vždy), protože vlastních materiálů jsme měli dost, skutečně nadbytek, takže se stále přelévaly i do dalších čísel. Vždyť posuďte sami a prohlédněte si pozorně čísla 1–3/2014, která vznikla pod mým provizorním vedením. Ano, ještě jsem se nechala uvrtat do 3. čísla, protože nový šéf novin stále nebyl vybrán. Sympatického Sabira Agalarova (mimochoden zde reaguji na text PP – SA je občanem ČR) jsme vybrali ve veřejné výběrovém řízení, kdy ve výběrové komisi zasedla vedle mě a jiných i redaktorka MF DNES Klára Kubíčková či projektová ředitelka SRNM Jana Vejplachová. Ještě dlužím info o svých honorářích jako šéfredaktorky pro tři čísla roku 2014 – za jedno číslo jsem měla 4990,-kč hrubého (–15 % daň). Gejza Horváth za mého působení publikoval pouze v čísle 1/2014 dva velké články, které zabírají 2/3 strany. Po jeho svolení sděluji, že za tyto texty obdržel 488,-Kč hrubého (–15 % daň). Více za mého vedení neobdržel nic, četné rady a porady k novinám i textům věnoval RH zdarma.

Na závěr uvádím, že zmínky PP o údajném klanu Holomků v redakci RH jsou laciné a hloupé. Moje angažmá v novinách, stejně jako mého tchána bylo a je dáno neblahou situací – citelnou absencí vzdělaných Romů ve městě Brně, respektive takových, kteří jsou ochotni nebo schopni dělat za malý peníz. Brno má vzdělaných Romů opravdu pomálu, MRK například už několik let marně hledá romského průvodce expozicí, který by mohl provádět ve slušné angličtině, nebo vysokoškolsky vzdělaného pedagoga k dětem. Nacházíme je v jiných městech, ale pro ceny pronájmů je jejich stěhování do Brna nereálné, neboť muzejní plat je natolik nízký, že by celý padl jen na pronájem…

Jana Horváthová, 14. 1. 2015, pro chorobně podezřívavého PP uvádím, že tento text nepíši za státní peníze v pracovní době, ale po práci, ve svém volném čase, v rozmezí 22.–24. hodiny.

Reakce Karla Holomka
Poznámky vydavatele Romano hangos k dopisu Pavla Pečínky, bývalého šéfredaktora Romano hangos ministru kultury z ledna roku 2015.

Celkově lze tento dopis charakterizovat jako stížnost na činnost vydavatelství Romano hangos. Popisované děje a osobnosti jsou však provázeny nejasnostmi, dohady, výmysly, a stížnostmi na netransparentní jednání, o němž se Pavel Pečínka domníval, že mu tyto informace mají být poskytovány, ačkoliv mu jako zaměstnanci nenáležely a byly pod ochranou osobních dat. Jako například platy zaměstnanců, provozní náklady a jiné organizační záležitosti. Funkce šéfredaktora byla dána jím podepsaným popisem práce, týkající se jen obsahové stránky novin. Často požadoval informace, týkající se jednotlivých osob, jak žijí, co dělají atp., což byly věci naprosto soukromé a zcela irelevantní pro vydavatelství.

Z celého dopisu je patrná absolutní nevědomost o právních aspektech jeho činnosti a možných důsledcích, které si ani okrajově nebyl schopen uvědomit.

Přestože byl zaměstnancem, což pro něj po celou dobu byla přece jen jakási sociální jistota, nevážil si toho a svoje vlastní pracoviště neustále pomlouval a rozesílal o tom pomlouvačné listy na všechny možné strany. Nyní dokonce i Britským listům, které jsme již zpravily o možnosti žaloby na ně, pro jejich neprofesionálně šířené a ničím neprověřené pomluvy. Jeho počínání kvalifikujeme jako počínání duševně nemocného člověka.

Nyní několik faktických poznámek:

Způsob řízení vydavatelství a organizace samé:
Organizace je řízena exekutivní ředitelkou Bc. Janou Vejplachovou. Ing. Zuzana Holomková není žádnou finanční ředitelkou. Plní funkci finanční manažerky s povinností zpracovávat účetní uzávěrky, rozpočty k projektům a jejich vyhodnocování, což je práce vysoce náročná, profesionální a podléhající častým změnám a složitým procedurám, náročná na práci s čísly.
Já sám jsem voleným předsedou organizace v obnovovaných volbách, v posledním čase s ohledem na vysoký věk (letos 78 roků) spíše čestným předsedou. Nejsem řádným zaměstnancem organizace, pokud tím není míněna dohoda o provedení práce. Pokud jsem přivolán k vedení vydavatelství, pak jen proto, že jsem noviny pozvedl k životu a již 17 let je udržuju při životě. Jsem za to placen velmi skromně, nikoliv jak udává Pavel Pečínka a to pouze sumou, která spíše uhrazuje vyšší provozní náklady, které s touto funkcí souvisí.

Práci pro vydavatelství, případně redakční práci nevykonávám pro finanční odměnu, která je mimochodem směšně nízká, ale protože jsem tou prací posedlý jako publicista a komentátor politických a společenských událostí a patří to k mému postoji ve společnosti, který zastávám konzistentně již 25 let. Totéž platí pro moji dceru Dr. Janu Horváthovou, kterou Pečínka velmi nespravedlivě a odporným způsobem osočuje. Její občasná a sporadická činnost v Romano hangos velmi úroveň novin zkvalitnila a při tom odhalila nečekané rezervy panem Pečínkou do té doby nepřiznané.

Organizace je řízena Radou a veškeré kroky musí být touto Radou odsouhlaseny, pokud přímo Rada iniciativně (nikoliv formálně) sama nedává příkaz k jejich naplnění.
Za faktickou poznámku může být považován záznam ze zasedání Rady z roku 2011, ve které byla vyslovena panu Pečínkovi důtka za lži o vydavatelství produkované do veřejnosti a za absenci jakékoliv loajality vůči zaměstnavateli.

Přestože jsem byl vyzýván na zasedáních Rady k tomu, aby Pavel Pečínka odešel, když nás tak nechutně poškozuje, snažil jsem se ho za každou cenu udržet do doby než sežene jinou práci. Nebyl v tom důvod, že bychom si bez něj nedokázali pomoci. To jsme konec konců snadno prokázali, když funkci šéfredaktora ve své mateřské dovolené dělala Dr. Horváthová i já, než jsme na výběrové řízení získali nového šéfredaktora, který se nyní sám ozývá a protestuje proti způsobu, jakým ho popisuje ve svém textu Pavel Pečínka. Když mi koncem roku Pavel Pečínka sdělil, že má nové místo, s velkým ulehčením jsme s ním pracovní poměr ukončili.

Finanční odměna za práci šéfredaktora:
Ta se řídila podle možností, daných financemi, které se nám podařilo získat. Pavel Pečínka měl vždy základní plat zhruba 4x větší než všichni ostatní a to ve výši 16.000 Kč.

Protože však noviny vycházely prakticky od dubna do prosince, což všichni spolupracovníci respektovali, bylo nutno dělat redukce v platu na dobu předcházející, kdy bylo nutno vykonat přípravné práce. Avšak za dobu vydávání 8 měsíců náležel Pavlu Pečínkovi nezmenšený plat jak je udávám, nikoliv tak, jak to líčí on.
Tuto podstatu nechtěl vzít Pavel Pečínka na vědomí, nikdy se s ní nesmířil a považoval ji za osobní křivdu. Taky nedokázal pochopit, že nemůže mít větší plat než jsou zdroje.

Dále jen několik poznámek k nesprávnostem v textu Pavla Pečínky.

Ad) Hromadění balíků. Distribuci asi 2800 výtisků provádí profesionální firma. Pro naší potřebu zůstávalo v kanceláři a recepci Muzea romské kultury asi 300 výtisků. Ty se skoro vždycky pro návštěvníky udaly. Tohle je nechutná lež od Pečínky.

Ad) Pozměnění podepsaných dokumentů. Šéfredaktor vždy podepisuje jen své curriculum vitae, celý projekt je podepisován šéfem vydavatelství a je jím také celý zpracován. Podpis šéfredaktora nebyl ani nutný, byl jen znamením spolupráce s ním. Pan Pečínka na projektu nebo práci s ním neměl žádnou povinnost.

Ad) Národnost pracovníků redakce. Co má společného s „průhledností“ funkce grafika českého a šéfredaktora ázerbájdžánského, případně židovského? To mi uniká. Není v tom možno shledávat jakési nacionální poblouznění pana Pečínky?

Ad) „Pdbízivost bossům. To bychom se museli bavit, kdo je mezi Romy bos a kdo nikoliv a o tom se panem Pečínkou nehodlám bavit. Šlo o pana Lučanského, který řádně kandidoval ve volbách a zaplatil si taky řádně inzert v našich novinách, díky Bohu. Dál je zmínka o pana Lípovi, ať byl jaký byl, byla to hlava olašské komunity. O tom se nedalo nepsat, když zemřel.

Ad) Neúměrné odměny. Pro úplnost uvádím svůj průměrný měsíční plat na dohodu vůči Romano hangos. Celkový roční příjem v roce 2014 činil 53.230 Kč, na 1 číslo Romano hangos tak vychází 2.661 Kč a na měsíc 5.323 hrubého, tedy čistého tak něco kolem 4.000. To je dost značný rozdíl proti údajům Pečínky, skoro stoprocentní. Tak je to se vším.

Ad) Opisování článků. Odmítám také, že by v novinách byly zveřejněny opsané články z Lidových novin. To nikdy a ani náhodou. Všechny moje články jsou původní, to se dá prokázat. Vedle toho jsem ovšem docela často prezentovaný komentátor politických událostí v Lidových novinách. Co bylo v Lidovkách, nebylo v Romano hangos. Je evidentní, že si pan Pečínka vymýšlí. To je od něho docela podlé.

Ostatní zmínky v jeho textu nejsou hodny komentáře.

Karel Holomek

Odpovědi Pavla Pečínky pro server Romea.cz

Píšete, že jste vydavatelově rodině přestal důvěřovat po roce 2008 – ale to je vlastně celá doba, kdy jste byl šéfredaktorem Romano hangos… Šéfredaktorem jste byl ještě asi šest let. A např. v roce 2013 vyšel na Britských listech rozhovor, z něhož se zdá, že jste v časopisu spokojený a vážíte si ho. Proč jste tedy se svým odhalením přišel až teď?

V textu myslím nikde neuvádím, že k tomu došlo hned v roce 2008, uvádím tam hlavně rok 2010, kde jsem několik dní dovolené věnoval porovnávání záplavy faktur a dalších dokumentů.

Pokud Vaše otázka míří k tomu, proč jsem se už tehdy neobrátil na ministra kultury jako teď, pak proto, že bývalí ministři Jiří Besser a Alena Hanáková prosluli jako likvidátoři řady kulturních iniciativ a časopisů, alternativních a menšinových projektů. Já myslím, že aféry těchto lidí a jejich obliba v kulturních kruzích a nejrůznější akce proti nim má dosud řada lidí v paměti. Že bych si psal s fandou kapely Kabát Jiřím Besserem o romských novinách, to asi opravdu ne. Touhou těchto lidí bylo šetřit kde se dá a nijak jsem nestál o to, aby tihle lidi z týmu Petra Nagye-Nečase rozjeli nějakou kampaň plošných škrtů v romských a pro-romských projektech.

Hlavně jsem si ale fakt až do začátku roku 2014 myslel, že se postupnou cestou tohle typické, zakořeněné rodinkaření a klanové myšlení podaří postupně změnit zevnitř – tím že se v novinách postupně bude angažovat Jana Horváthová, ředitelka romského muzea, která o to zpočátku neměla a pak měla zájem, že vznikne nová funkční redakční rada novin, kterou jsme dost dlouho dávali dohromady, a to vlastně nadvakrát, v rpce 2011 a 2013. A tak tím, že do novin bude psát víc Romů z různých rodin a skupin, bude se zde polemizovat, noviny budou celkově vypadat líp atd.

No ale hlavně – ty noviny, když oddělíte tu "rodinnou" část od té většiny práce s externisty, od té skutečné redakční činnosti, navazování kontaktů, domluvu a editování textů, tak ty noviny představovaly celkem zajímavou příjemnou práci s lidmi, kteří už prošli různým ohněm v neziskovkách a byli rádi, že jejich texty někdo zveřejňuje. Takže v té práci – když porovnám tu vnější a vnitřní část – pro mě převažovalo to pozitivní, ty noviny mě bavily a chtěl jsem je udržet, už jsem do nich narval neskutečně moc energie, než abych s tím švihl a šel od toho po nějaké hádce. Mrkněte se do mých poznámek na facebooku a na Britské listy, kde vycházel kvůli větší propagaci ankety a texty z Romano hangos, nebo se podívejte do facebooku do alba přispěvatelů Romano hangos, kdo všechno do novin kdysi psal. Takže jsem se snažil ty konflikty řešit spíš interně a nevyhrocovat je. Samozřejmě že protistrana sporu to vidí přesně obráceně.

Jak vypadala spolupráce po roce 2008? Jak se projevila vaše nedůvěra? 

Asi třemi nebo čtyřmi obsáhlými materiály, které byly určené k projednání buď pro vydavatelskou rodinu nebo pro radu SRNM, nikdy ale nedošlo k jejich normálnímu projednání bod po bodu. Karel Holomek byl ochoten maximálně něco sám sólově řešit v kavárně, kde nasliboval různě věci, a splnila se většinou tak polovina. Ty dokumenty a návrhy jsou k dispozici, v elektronické podobě Vám je můžu postupně zaslat – upozorňuju jen, že různá čísla a fakta se v nich mírně liší tak, jak jsem si celou tu bizarní mozaiku dával postupně dohromady.

A musím Vás ještě upozornit, že Karel Holomek měl údajně hrozit Britským listům žalobou za to, že zveřejnili můj dopis ministrovi, a Britské listy tenhle text po jednom dni stáhly. Je tedy otázka, jestli tohle dilema chcete řešit taky.

Slyšel jsem také o tom, že dva lidé z okruhu Karla Holomka zvažují žalobu, zde bych proto chtěl doporučit, aby se v tomto úmyslu nenechali zviklat a tu žalobu na mě skutečně podali.

Rada SRNM jednala o těchto věce jen jednou, někdy na podzim 2011, vzešlo z toho hodně příslibů, ale postupně se to vrátilo do starých kolejí – což se dělo neustále a vždy.

Je za tím hodně vnitřních polemik a jednání, což se dá z velké části doložit korespondencí, kterou má protistrana našeho sporu k dispozici taky. Jde celkově ale mnoho a mnoho desítek mailů, které lze zpracovat až za řadu dní…

Opravdu myslite, ze lze zpětně vyšetrit věci, které popisujete? Například, že pan Přibyl nechodil do práce?

O žádném vyšetřování toho, jak chodil bývalý grafik a přítel finanční ředitelky Holomkové do práce, jsem myslím nežádal, to přesně vím já, protože jsme tvořili tandem, nezapomenutelný tandem. Popisoval jsem to, jakou reálnou práci odvedl a kolik mu jeho přítelkyně vyplatila peněz, což je nepřijatelné jak ve srovnání s dnešním grafikem, se mnou, s romskými aj. externisty atd.
Vyšetřit ty zbylé věci se budou muset, předpokádám, že účetnictví téhle organizace obsahuje i výpisy z převodů na účet, doklady o placení služeb, i od roku 2008. A o skutečně vykonané práci těch lidí mám zase přehled já, takže to sice bude vyžadovat víc času, ale tuhle proceduru bude myslím potřeba podstoupit. Stejná kritéria, jak už jsem psal, se samozřejmě musí uplatnit i na mě, na kontrolu mnou skutečně vykonané práce.

A opět: Píšete, že jste na jeho neadekvátní ohodnocení přišel v roce 2010. Proč jste nic nedělal dřív?

To je myslím obsaženo v předchozím textu.

Reakce Zuzany Holomkové, finační manažerky SRNM

Jak už bylo řečeno Karlem Holomkem i Janou Horváthovou, považuji i já celý
dopis pana Pečínky za snůšku polopravd a výmyslů. Původně jsem se k němu vůbec
nechtěla vyjadřovat, nějak mi to nestálo za to. Ale pan Pečínka opět ve svých
odpovědích zdůrazňuje, že bývalý grafik byl můj přítel a tudíž byl finančně
ohodnocen jinak než ostatní. To je přesná ukázka demagogie tvrzení pana Pečínky.

Abych to vysvětlila, musím se vrátit do roku 2006, kdy redakci opustila
dlouholetá grafička, která kromě práce grafičky, dělala i editorskou práci. Měla
za to plat 13.000 hrubého. Na její místo nastoupil pan Přibyl se stejným platem
a stejnou náplní práce. Po celou dobu jeho působení v Romano hangos jsem mu
tento plat jako finanční manažerka nezvýšila. V druhé půlce roku 2008 nastoupil
do redakce pan Pečínka. Aby byla zajištěna kontinuita práce, působil tu společně
s panem Přibylem, od kterého měl postupně převzít editorskou práci. To, jestli
grafik chodil do práce nebo nechodil, zde po tolika letech nehodlám obhajovat.
Práci ale odváděl, pracoval pro redakci od roku 2006 a do té doby, než přišel
pan Pečínka, žádné problémy s jeho prací nebyly, důkazem čehož jsou vytištěné
noviny.

Pro osobní neshody mezi grafikem Přibylem a redaktorem Pečínkou, musel
počátkem roku 2009 grafik z redakce odejít, neboť pan Pečínka s ním odmítl
nadále spolupracovat a Karel Holomek Pavlu Pečínkovi v této žádosti vyhověl.

O tom, že pan Pečínku na stánkách svého dopisu neřeší jen pracovní věci,
týkající se chodu novin, ale své osobní problémy, svědčí i jeho dotazy na to,
čím se bývalý grafik živí nyní, šest let poté, co opustil redakci. To taky o
něčem svědčí.