Kdo nejvíc zneužívá dávky? Politici!
Už ne jen Jiří Čunek nebo Ivana Řápková, ale i Miloš Zeman a Andrej Babiš (a na Slovensku Robert Fico) tvrdě útočí na chudinské dávky, kterým se podle současné legislativy říká dávky pomoci ve hmotné nouzi. Není to nic nového, populističtí politici tahají téma „zneužívání dávek“ z klobouku opakovaně, nejčastěji, když jim teče do bot a potřebují odpoutat pozornost (od něčeho) nebo upoutat pozornost (na vadnoucí zájem o sebe sama). Skutečně seriózních vyjádření na téma chudinských dávek a jejich dalšího rozvoje je poskrovnu a od politiků je v podstatě neslýcháme. Nic se nemění ani na trendu, že přibývá politiků, vč. těch, kteří jsou z mainstreamových (demokratických parlamentních) stran, kteří téma dávek začnou nepoučeně a populisticky komentovat.
Důsledky populismu
Co je ale nového, jsou důsledky tohoto trendu: troufám si říci, že už se zažilo, že dávky hmotné nouze jsou prostě „zneužívány“, že je pobírají především „nepřizpůsobiví“ a ti, kteří „nechtějí pracovat“, že stát jejich vyplácením „mastí kapsy byznysmenům s ubytovnami“ a že si je vždy „vykřičí“ Romové, ale „slušný člověk“ na ně nedosáhne. Jsou to samozřejmě mýty, a hlavně nesmysly. Co je však horší, lidé už jim všeobecně věří, protože je potvrzují „nejvyšší autority“. Příjemci dávek pomoci ve hmotné nouzi jsou ostrakizováni. Kromě toho, že jsou chudí a v životě jim právě není lehko, ještě automaticky získávají nálepku „nepracovitých vyžírků“, na které ostatní doplácejí.
Seděl jsem například před třemi týdny v pořadu Radiožurnálu proti hostu, který de facto řekl, že příjemci dávek ve hmotné nouzi jsou lidé, kteří porušují zákony. Tento „koncept“ rozežírá samotné základy moderního sociálního státu, moderních liberálních demokracií, hodnot západní civilizace, které deklarují solidaritu s chudými, resp. se v nich rozvinuly (velmi různé a různě štědré) systémy sociální ochrany. Ponechávám stranou, že po různých obdobích 20. století, ve kterých sociální stát bobtnal, se dostavují období, ve kterých je sociální stát v určitém smyslu na ústupu. Co se ale nemění, je společenská shoda na tom, že solidární sociální zabezpečení k Evropě 21. století patří. A je jednou ze základních jistot všech občanů, že budou-li v nouzi, kromě rodiny a přátel jim pomůže i stát. A jedním z pilířů této sociální ochrany jsou chudinské dávky. Je mimořádně krátkozraké tyto dávky znevěrohodňovat. Už proto, že doslova zachraňují desítky, či spíše i jednotky stovek tisíc lidí v Česku před pádem na dno.
Zneužití diskuse o rozpočtu
Průšvih spočívá v amatérském a zcela nekompetentním výkladu, který na adresu dávek hmotné nouze poskytl například (v dlouhé řadě jiných řečníků při jiných příležitostech) také prezident Zeman při projevu ve Sněmovně před dvěma týdny, když se vyjadřoval k rozpočtu na rok 2017. Řekl mj., že dávky hmotné nouze lidi „odnaučují pracovat“. Dále pronesl: „Máme nesmyslné dávky jako doplatek na bydlení, které rozjely obchod s chudobou. Máme i nesmyslnou dávku, která se jmenuje podpora v hmotné nouzi.“ Kromě toho, že dávka s názvem „podpora v hmotné nouzi“ neexistuje, je dobré si uvědomit, že to nebyly dávky jako takové, které rozjely byznys s chudobou, ale instituce, které s nimi nakládaly, a pravidla jejich přidělování, která to umožnila. Veřejná správa, pokud vidí, že dávky neslouží v některých oblastech účelu, pro který jsou zavedeny, musí reagovat jejich úpravou co do výše a způsobu distribuce, a ne je ústy politiků znevěrohodnit, popř. zrušit. Problém totiž nespočívá totiž ani tak v samotných dávkách, ale v ostatních opatřeních sociální politiky, které selhávají. A to jsou v případě dávek hmotné nouze ta, která mají řešit sociální začleňování – tedy v oblastech bydlení, sociálních služeb a sociální práce a především aktivní politiky zaměstnanosti. A pak také v oblasti řešení insolvence, která roky nejenže řešena nebyla, ale byla přístupem veřejné správy u kriticky ohrožených skupin lidí prohlubována.
Zeman na Babiše, Babiš na Zemana (aneb jak si MZ a AB vyhověli)
V době projednávání rozpočtu se s dávkou nesmyslů na adresu dávek hmotné nouze přihlásil v osobním komentáři také vicepremiér Babiš. Napsal mj., že sociální dávky jsou „podle mě pořád spíš plošné než adresné, takže si z nich někteří udělali automatický pravidelný měsíční příjem za peníze jiných“. Plošné nejsou v naší zemi prakticky žádné dávky. Na nemocenské dávky, kam spadá i pomoc v mateřství, nedosáhnou lidé, kteří si po dostatečně dlouhou dobu neplatí nemocenské pojištění. Rodičovský příspěvek se týká všech rodičů dětí do 3-4 let, avšak jen v té míře, v jaké si předtím vydělávali. Na přídavky na děti, které jsou spíš symbolické a rozhodně nezajišťují pokrytí výdajů na péči o děti, dosáhnou jen opravdu chudé rodiny. Vzhledem k tomu, že i dávky porodného a pohřebného podléhají testování životní situace a příjmu, je zřejmé, jak moc se Andrej Babiš mýlí, když dávky považuje za málo adresné. Bezesporu nejvíce adresné jsou přitom právě dávky hmotné nouze, jimž se ve svém komentáři zřetelně věnuje. Ty jsou k dispozici jen těm, kteří pravidelně dokládají svůj nízký příjem a současně výdaje, které Úřad práce jako výplatní místo musí prověřit.
Podle Andreje Babiše dávky „všem občanům garantují a platí bydlení, ale o to se všichni musíme starat hlavně sami“. Opomněl, že tato „garance“ neplatí zejména pro ty, kteří nebydlí ve svém nebo v nájmu, ale v jiných formách bydlení. Ti skrze tzv. doplatek na bydlení nedosáhnou ani na pokrytí všech svých výdajů spojených s bydlením (aktuálně mohou dostat až 90% nákladů, podle novely, která se chystá, to bude pouze 80%). A především, doplatek na bydlení není nároková dávka a existuje nemálo žadatelů o dávku, kteří na ni prostě nedosáhnou. Důležitý je také fakt, že za dramatickým nárůstem vyplácených dávek podpory bydlení je stále se zvětšující počet domácností nižší střední třídy, vč. velké skupiny tzv. chudých pracujících, jejichž příjmy ze zaměstnání nestačí na úhrady výdajů spojených s bydlením. Stovky tisíc těchto domácností by se bez dávkové podpory ocitly v reálném riziku ztráty bydlení a bezdomovství.
Ministr financí by si měl uvědomit, že ve strukturálně podrozvinutých regionech je běžné, že významná část obyvatel hradí své bydlení díky kombinaci obou dávek – příspěvku a doplatku na bydlení. Jinými slovy, zrušením chudinské dávky podpory bydlení by populární vicepremiér nevystavil rizikům především chudé lidi z ubytoven, proti kterým se vymezil, ale nižší střední třídu bydlící v běžných nájemních bytech. A to ponechávám stranou, že úhrny vyplacených dávek pomoci ve hmotné nouzi pod tlakem politiků jako jediné ze všech dávkových soustav meziročně klesly. A jejich podíl na rozpočtu je ze všech dávek suverénně nejnižší. V útocích na dávky hmotné nouze – jak je vedli v poslední době dva z nejvyšších ústavních činitelů v zemi – je tedy skryta velká míra neznalosti a populismu.
O dávkách seriózně
Je nutné začít o dávkách mluvit seriózně a začít s tím, že veřejnosti bude dobře známé, komu a v jakých situacích skutečně slouží. A pak se může, s chladnou hlavou, přistoupit k jejich úpravám, aby lépe sloužily svým účelům. V opačném případě hrozí, že potřební lidé přijdou o nutnou finanční podporu, bez které se propadnou do fatální chudoby, a že se jejich bezkoncepčními úpravami pod tlakem populistů rozpadne systém sociální ochrany. A s tím půjde ruku v ruce rozpad sociální soudržnosti a solidarity. A to vše uprostřed hospodářské konjunktury v bohatém státě, jakým Česko je.
Článek byl převzat z webových stránek Institutu pro sociální inkluzi
