Jana Horváthová: Tzv. cikánský tábor v Letech stejně jako obdobné zařízení v Hodoníně u Kunštátu plnily funkci koncentračních táborů
Tomio Okamura se mýlí a svými neznalými výroky shazuje svoji už tak
pošramocenou image. Ale ani se tomu příliš nedivím, jako historik se setkávám
poměrně často i u lidí relativně dobře vzdělaných se zaměňováním jednotlivých
etap tábora, které na uvedeném místě v době protektorátu fungovaly. On totiž
cílený rasový postup proti cikánům v protektorátu byl velmi dlouho dobře
utajený, a to z jasného důvodu, aby celá akce „konečného řešení cikánské otázky“
probíhala v co možná největším klidu.
Od vzniku protektorátu až do léta roku 1942 byl v důsledku takové politiky
postup proti „rasovým cikánům“ zahrnut v rámci boje proti tzv. asociálům. Tak
byly 10. 8. 1940 v Letech (okr. Písek) i Hodoníně (okr. Blansko) otevřeny tzv.
kárné pracovní tábory – vznikly ještě dle nařízení druhorepublikové
Česko-slovenské vlády, které protektorátní vláda převzala pozměňovacím výnosem.
Tyto kárné pracovní tábory (KPT) byly určeny osobám tzv. štítícím se práce,
které nemohly prokázat, že se živí řádným způsobem. Především ale byla ta
zařízení pouze pro muže, a to muže dospělé a 100% zdravé, totiž schopné
stoprocentního pracovního výkonu. Vězňové, respektive káranci, byli v tomto
zařízení držení pouze na jasně vymezenou dobu (zpravidla 3–6 měsíců), v průběhu
které si měli odpykat trest prací (byly zde budovány úseky dálnice z Plzně do
Moravské Ostravy). Mezi káranci byl etnických Romů spíše nižší počet, ale o
takto zařazených Romech víme dobře, protože v seznamech káranců byli označováni
velkým červeným C (cikán). To ostatně také naznačuje, že již v této době
existoval jistý rasový záměr politiky proti tzv. asociálům. Počty Romů mezi
káranci se pohybovaly mezi cca 10–20 %, více jich bylo v zimě, kdy se obce
snažily zbavit nepohodlných obyvatel. Tak byl zaznamenán také případ, kdy jistá
moravská obec nelegálně zařadila do tábora nezletilé romské chlapce. Když se na
podvod přišlo, chlapci museli být propuštěni a vráceni zpět do své obce.
Oproti pozdější etapě tábora, tedy tzv. tábora cikánského, který na těch místech
byl otevřen později, byly celkově podmínky věznění v KPT ještě relativně dobré.
Především ubytovací kapacita tábora nebyla za této etapy překročena, celkový
počet káranců nepřesahoval 200 lidí, a stále mějme na paměti, že to byli pouze
dospělí a zcela zdraví muži, pokud někdo v táboře onemocněl, byl z tábora
propuštěn do domácího léčení. Od ledna 1942 byly tábory spíše formálně
přejmenovány na sběrné, ale stále v nich byli vězněni pouze dospělí muži.
Měli bychom asi zopakovat, že mluvíme stále o Protektorátu Böhmen und Mähren,
tedy státním útvaru, jehož samostatnost byla jen iluzorní. To se projevilo i v
naprosté závislosti řešení „cikánské otázky“ na sousední říši. Není žádným
tajemstvím, že v protektorátu se v často doslovném znění uplatnila všechna
zásadní německá proticikánská nařízení, jen s jistým zpožděním.
V létě 1942 uzrál i v protektorátu čas k odmaskování do té doby skrytého
rasového postupu proti „cikánům“. 10. 7. 1942 generální velitel neuniformované
protektorátní policie vydal rozkaz o potírání cikánského zlořádu (v Německu v
platnosti od prosince 1938). Teprve na základě tohoto rozkazu byly stávající
sběrné tábory uzavřeny a na jejich místech byly od 2. 8. 1942 otevřeny tzv.
tábory cikánské, všichni dosavadní vězňové sběrných táborů byli propuštěni, až
na zde vězněné „rasové cikány“, kteří se stali prvními vězni nově otevřených
tzv. cikánských táborů. Do nich byly již během prvních srpnových dní zasílány
CELÉ romské RODINY, tedy včetně všech svých příslušníků, a to na neomezenou
dobu. Na základě pozdějšího vývoje situace dnes již víme, že na těchto místech
měli Romové skutečně čekat na další vývoj v řešení tzv. cikánské otázky. Ten
nastal v prosinci 1942, kdy Heinrich Himmler vydal rozkaz (později známý jako
Osvětimský výnos) platný pro celé německé území a jemu podléhající země (tedy
včetně protektorátu), dle něhož měli být všichni „cikáni a cikánští míšenci“
(bez ohledu na stupeň svého míšení!) koncentrováni na jednom místě. Tím byl brzy
zvolen koncentrační tábor v Osvětimi (respektive Osvětim II – Auschwitz II-Birkenau),
kde byl otevřen tzv. cikánský rodinný tábor. Tam byli postupně shromážděni
všichni Romové a romští míšenci z Německa a jemu podléhajících území. V květnu a
srpnu 1942 také všichni vězňové z Hodonína a Letů, kteří byli zhodnoceni jako
„rasoví cikáni“. Ostatní, kteří představám o rasových cikánech nevyhovovali,
byli z táborů ještě před transporty do Osvětimi propuštěni. To jsou dnes
prakticky jediní pamětníci, kteří dnes ještě mohou o věznění vypovídat, protože
ti, co byli zaslaní do Osvětimi, ve většině případů zahynuli, nebo i díky
prožitým útrapám a nedobrému zdravotnímu stavu se dnešních dnů nedožili.
Podmínky života v éře tzv. cikánských táborů v Letech a Hodoníně byly otřesné
již jen tím, že během prvního měsíce byla kapacita táborů (z původních 200 lidí)
překročena na obou místech na více než 1300, čímž se podmínky života staly
nevhodnými a se začátkem zimních měsíců dokonce otřesnými. Neizolované baráky,
nedostatek obutí a ošacení, těžká práce, špatná strava (v Letech prokázáno
kupčení personálu s vězeňskými příděly stravy), nedostatek vody pitné i na
osobní hygienu i fakt, že zde byly vězněny malé děti včetně kojenců způsobilo,
že už na přelomu roku 1942/43 na obou místech shodně propukly těžké epidemie
nakažlivých chorob, které kosily zprvu hlavně vězně nejmenší, později bez
rozdílu věku. Obyvatel obce Hodonín E. P. byl v té době dvacetiletý mladík a
dobře si na situaci v táboře pamatuje: „Jejich hlavní strava byly brambory, to
vím, protože se odtud vyvážely spousty bramborových šlupek, ale to byly úplně
nateňunko okrouhané šlupky, aby ani kousíček brambory nezůstal. Měli prej takoje
hled, že jedli aj syrový brambory…. Řeknu vám to zkrátka, hlídali to naši lidi,
a byla to ta samá banda jako ti Němci.…nejhůř na tom byly děcka, Štarha nestačil
dělat rakvičky. To bylo, každé ráno sem viděl, jak vezou na tom platoňáku
takovejch sedum i více malých rakviček, bez ozdob, jenom černý. A oni měli
zvykem házet do toho hrobu peníze a ten hrobník, než to zaházel, tak to ještě
vybral ty peníze.“
Kromě toho v táboře byla velmi tvrdá disciplína a probíhaly zde dle výpovědí
pamětníků i poměrně tvrdé tresty, které nemusely zůstat bez následků. Romský
vězeň CT Hodonín, který pomáhal také v táborové ošetřovně, F. D., nar. 1921,
vzpomíná: „Stalo se, že někdo tam ukradl (četníkům) králíka. …tak byl nástup a
prohledávali se baráky. Když se to nenašlo, tak každej desátej měl jít na lavicu
(k bití). Tak dlouho až jako se králík anebo od králíka hlavně kožešina najde.
Trvalo to hodinu. A nakonec, oni ju našli (kůži), ale ta kůže byla podstrčená. A
řekli, že ona to ukradla a snědla. Ona byla nemocná hodně, hezká holka,
nejhezčí, co vůbec byla. Byla taková poloněmka z Liberce. ….Byla nějakým
způsobem nemocná, ona nebo ty (její) děti, takže se nemohla dostavit na
apelplac. Tak ju tam dovedli na ten apelplac, my jsem tam stáli a ona dostala
nespočetně ran. To se nedalo vůbec dívat anebo to počítat …. Dostala tolik bití,
že asi za dva dni jí celá polovina zadku úplně odpadla. Vím o tým, že jsem na tý
ošetřovně byl a s námahou se to ošetřovalo, no a nakonec byla transportována do
Osvěnčíma, teda do Birkenau. Takový bití dostala, že jí ta půlka odpadla.“
Muzeum romské kultury, státní příspěvková organizace, se výzkumu a dokumentaci
dějin, které prošly Lety i Hodonínem, zabývá od svého vzniku v roce 1991. Za tu
dobu má ve svých sbírkách hodiny audio a video záznamů vzpomínek pamětníků (dnes
už bohužel většinou nežijících) – bývalých vězňů těchto míst, kteří nezvratná
fakta dokládají.
PhDr. Jana Horváthová, historik, muzeolog, ředitelka Muzea romské kultury,
s.p.o.
