Jan Schroth: Bližší pohled na čísla o migraci vyvrací mnohé mýty. Média uvádí zkreslené informace

Protože se může na základě záplavy
(především negativních) zpráv spojených s tzv. uprchlickou krizí zdát, že žijeme
v době bezprecedentní migrace a Evropu ohrožuje exodus na její území, stojí za
to se zastavit nad daty a statistikami. Bližší pohled na čísla o globální,
evropské i české migraci vyvrací mnohé mýty a přináší překvapivá zjištění.

Přestože se část veřejnosti mylně pod vlivem zkreslených informací z médií
domnívá, že celý svět je v pohybu, například podle nové publikace
IOM
(Mezinárodní organizace pro migraci)
Global Migration Trends zůstává 97 % obyvatel planety ve
stejné zemi, kde se narodili. Počet mezinárodních migrantů ve světě sice podle
OSN vzrostl za poslední čtvrtstoletí o více než třetinu (tedy asi na 240
milionů), nicméně vzhledem k  růstu počtu obyvatel planety se jejich podíl
pohybuje již od poloviny 20. století kolem tří procent. Do této množiny migrantů
je zahrnuta jak migrace za prací a studiem, tak i migrace humanitární.

Mezi lety 2010 až 2015 počet migrantů oproti předchozím pěti letům dokonce
mírně poklesl. Jak uvádí například analýza Wittgensteinova demografického centra
při Vídeňské univerzitě, v letech 2010–2015 změnilo svou zemi 36,5 milionů lidí,
což je o osm milionů méně než v letech 2005–2010. Rekordních počtů dosahovala
migrace v první polovině 90. let po pádu tzv. železné opony a v souvislosti
s občanskými válkami v Afghánistánu, Rwandě a na Balkáně. Rakouští vědci také
poukazují na fakt, že statistika OSN pouze přičítá dlouhodobě nové počty
migrantů bez ohledu na to, že již v nové zemi žijí mnoho let, zatímco větší
vypovídající hodnotu má sledování trendů pohybů například právě v pětiletých
cyklech. Nová metodologie ukazuje, že poměr migrantů ke světové populaci je od
poloviny minulého století v podstatě stabilní, osciluje o maximálně 0,7 % za pět
let. Pokud se dále podíváme na čísla za posledních pět let, ročně v průměru
migrovalo přes sedm milionů lidí, což odpovídá necelé tisícině procenta obyvatel
Země. Znamenají tyto údaje skutečně dějinný exodus, o kterém slýcháme téměř
denně v médiích?

Hlavní cíl Evropa?

Kritici mohou namítat, že je třeba se podívat na výše uvedená globální data
pohledem Evropanů, kteří mají z podstatné části pocit, že je jejich kontinent
primárním cílem cizinců. Přestože se opět na základě mediální reality může zdát,
že celý rozvojový svět směřuje do západní Evropy, není tomu tak. Migrace do
států EU a mezi nimi v rámci volného pohybu činila v letech 2010–2015 necelých
deset milionů lidí, zatímco v prvních pěti letech nového milénia to bylo 11
milionů.

Evropa je samozřejmě atraktivním cílem, je ale třeba si uvědomit, že z ní
také mnozí lidé odchází. Například v roce 2013 přišlo do EU 3,4 milionu lidí,
ale zároveň se 2,8 milionů obyvatel vystěhovalo a čistý přírůstek byl pouze
600 000 lidí. Evropa je mimochodem druhým největším zdrojem migrace – s počtem
62 milionů. To je čtvrtina světových emigrantů. Nejvíce lidí odchází z Asie (104
milionů) a až za Evropou následuje například Afrika.

Dlouhodobě, a nyní opět s vyšší intenzitou, se objevují výroky o tom, že se
do Evropy chystá téměř celá Afrika. Za rok 2015 ovšem přišlo z  tohoto
kontinentu s 1,3 miliardy obyvatel v  rámci tzv. uprchlické vlny necelých 150
000 lidí – tedy počet v řádu promile. Pouze do jižní Afriky s 56 miliony
obyvatel přišlo více migrantů včetně žadatelů o azyl než do půlmiliardové
Evropy. Platí, že lidé v Africe, stejně jako na jiných kontinentech, migrují ve
výrazné většině do vedlejších zemí nebo regionů. Migrace mezi rozvojovými státy
byla také vyšší než migrace z rozvojových zemí do vyspělých.

Nejvíce migrantů – celá pětina světových migrantů – žije v  USA. Téměř
padesát milionů přistěhovalců se rovná 15 % americké populace. Až daleko za
Spojenými státy jsou Německo, Saudská Arábie a Rusko, které mají přes deset
milionů cizinců. Rusko přitom patří mezi země, ze kterých nejvíce lidí odchází.
Do zahraničí odešlo 10 milionů Rusů, což je podobné číslo jako Mexičanů a
Číňanů. Největší zahraniční diasporu má s 15 miliony emigrantů Indie. V poměru k
počtu obyvatel má nejvyšší emigraci Bosna (43 % obyvatel v zahraničí), ale 20%
diasporu v zahraničí mají i Portugalsko a Irsko. Vzhledem k obavám z muslimské
migrace do Evropy je třeba uvést, že primát drží Rusko (16 milionů). Například
do Francie (4,7 milionů muslimů na 65 milionů obyvatel) nepřichází nejvíce lidí
z islámských zemí, ale občanů jiných zemí EU a Číňanů.

Evropské státy nejsou ani v čele statistik vykazující nejvyšší podíl cizinců
na obyvatelstvu. Ty vedou s téměř 90 % Spojené Arabské Emiráty. V EU mají
nejvyšší podíl Lucembursko (téměř 40 %) nebo Švýcarsko (téměř 20 %).

Do Česka za prací

V ČR představuje aktuálních 470 000 cizinců zhruba 4,5 % obyvatel. Mezi nimi
je přitom sto tisíc Slováků (již téměř dohnali Ukrajince – dlouhodobě největší
skupinu), desítky tisíc Němců a Poláků, zvyšuje se počet Rumunů a Bulharů.
Naopak počet přistěhovalců ze zemí mimo EU postupně klesá. Za rok 2015 vzrostl
zahraničním stěhováním  podle statistického úřadu počet obyvatel ČR o 16 tisíc.
Přistěhovalo se zhruba 35 tisíc osob, což byl roční pokles o 6,7 tisíce. Mezi
imigranty bylo opět nejvíce Slováků a Ukrajinců. Do zahraničí se naopak
vystěhovalo skoro 19 tisíc osob, meziročně tedy o tisíce méně. Nejvíce odcházeli
Češi, Ukrajinci a Rusové. ČR má za poslední čtvrtstoletí kladné migrační saldo.
S výjimkami v letech 2001 a 2013 počet vystěhovalých převýšil přistěhovalé.

Od roku 2013 převýšil počet cizinců s trvalým pobytem počet cizinců s pobytem
jen dlouhodobým a podíl první skupiny se stále zvyšuje. Dalším trendem je, že po
uzákonění možnosti dvojího občanství od roku 2014 se meziročně počet udělených
občanství zdvojnásobil. V roce 2014 jej získalo 5 114 cizinců, což je nejvíce od
začátku tisíciletí. Ve srovnání s Evropou však stále dlouhodobě patříme k zemím,
které vykazují nejnižší počty udělených státních občanství (24. místo
z celkového množství 28 států EU). Populačně srovnatelné Portugalsko udílí
šestkrát více občanství, Německo více než padesátkrát více. Celkem získalo
občanství některého státu EU jen za rok 2013 celkem 870 tisíc lidí. Jednalo se
nejvíce o migranty původem z Maroka (8 %), kteří získali především španělské
občanství, dále z Indie, Turecka a Kolumbie (všechny tři skupiny zhruba po 5 %).

Statistiky ukazují, že do Česka přichází cizinci dlouhodobě převážně za prací
nebo podnikáním (ekonomicky aktivní jsou jich více než dvě třetiny) a jsme jedna
z mála zemí EU, kde vykazují cizinci nižší míru nezaměstnanosti než domácí.

Humanitární migrace

V ČR také v loňském roce přibylo žadatelů o mezinárodní ochranu. Celkem jich
bylo 1 525, což je nicméně dvanáctkrát méně než před patnácti lety. K zemím, z
nichž žadatelé nejčastěji přicházeli, patří Ukrajina, Sýrie a Kuba. Azylanti,
kteří získali ochranu v minulých letech, pocházeli nejvíce z Ruska, Afghánistánu
a Běloruska. Celkem tvoří jen asi 0,02 % obyvatel. Poměr jednoho žadatele o azyl
na zhruba 7 000 Čechů v roce 2015 (skoro polovinu z 1500 žadatelů tvořili
Ukrajinci) současně potvrzuje, že ačkoli u nás podle výzkumů veřejného mínění
panuje téměř největší strach z uprchlíků v celé EU, tzv. uprchlická krize nás
míjí obloukem. Pro srovnání: jedna žádost připadla na zhruba 55 Maďarů (kde však
žadatelé většinou nezůstávají), 60 Švédů nebo 170 Němců. V celé EU připadá jeden
uprchlík na přibližně 500 Evropanů. Jeden milion žadatelů o azyl, který přišel v
loňském roce, může znít bez kontextu pro někoho jako ohromující číslo. Přitom
ale odpovídá dvěma desetinám procenta obyvatel více než půlmiliardové EU. A mimo
Evropu jsou státy, které dlouhodobě samy hostí miliony uprchlíků, a to je nejen
Turecko (2,5 mil.), ale i Pákistán (1,8 mil.), Etiopie nebo Jordánsko. V
Libanonu představují uprchlíci 20 % populace. 

Co se týče nových žádostí o azyl, podle UNHCR v roce 2015 získalo prvenství
Německo. Pro někoho může být překvapivé, že na druhém místě bylo Rusko (ještě v
roce 2014 mu patřilo prvenství) se stem tisíc především ukrajinských uprchlíků.
Třetí byly USA s téměř 80 tisíci žádostí. 

I přes naléhavou potřebu efektivního řešení situace uprchlíků, jejichž počty
jsou nejvyšší od druhé světové války, nepřesahuje tzv. humanitární migrace 25 %
z celkového počtu globálního stěhování. Dvě třetiny stále tvoří migrace
pracovní. A data mimo jiné ukazují, že i uprchlíci jsou postupně ve velké míře
zdrojem pracovní síly v cílových zemích.

Evropa dnes a v minulosti

Uprchlická krize v loňském roce byla sice nečekaně intenzivní, a i proto
nebylo jednoduché najít rychlé řešení, avšak v minulosti už evropské státy
čelily podobným počtům uprchlíků, se kterými si s většími či menšími problémy
poradily. Jak uvádí detailní analýza dostupná na
www.faktus.info, v roce 1992 v době rozpadu
Jugoslávie zažádalo v EU o azyl 672 000 lidí. Unie však tehdy měla pouze 15
členů. Pokud by se navíc přičetly žádosti i v dalších třinácti dnes členských
zemích, tedy včetně například Švédska (84 000 žádostí), Rakouska (25 000
žádostí), číslo by se blížilo k loňskému milionu.

V 90. letech přicházelo do dnešních členských zemí EU několik set tisíc
uprchlíků ročně. Trend pokračoval ještě na počátku nového tisíciletí (424 tisíc
žádostí v roce 2001), v dalších letech se pohybovaly počty mezi 200 až 300
tisíci. Výrazně začaly opět narůstat od roku 2013 (431 000) na 626 000 v roce
2014.

Jak uvádí například ekonomická analýza společnosti Cyrrus (www.cyrrus.cz),
pokud se podíváme dále do minulosti, můžeme současnou situaci srovnávat s
poválečným transferem milionů lidí hlavně z Německa a Polska. Na počátku 70. let
se vrátil z bývalých kolonií zhruba milion lidí do Francie a do Portugalska (600
tisíc lidí) a částečně také do Velké Británie a Belgie. Počet cizinců ve
Španělsku se mezi lety 2000–2010 zvýšil o 4 miliony (tedy na trojnásobek). Ve
Velké Británii se zvýšil počet obyvatel jiných zemí po rozšíření EU o milion. V
roce 1992 300 tisíc Albánců přesídlilo do Řecka a Itálie, kosovská válka v
letech 1998–1999 vysídlila několik stovek tisíc lidí nejen do okolních zemí, ale
i do Německa, Švýcarska, Velké Británie i Rakouska. Přestože tyto vlny vždy
vyvolávaly obavy, neznamenaly rozvrat ani pracovních trhů, ani hostitelských
společností.

Nelegální a nevzdělaní?

Vyspělými státy rovněž rezonuje strach z tzv. nelegálních migrantů, tedy lépe
řečeno cizinců bez platných dokumentů. Skutečností je, že podle analýz
z projektu Clandestino (www.icmpd.org) je
jejich počet celosvětově odhadován na cca 50 milionů, tedy jen cca 0,7 procenta
populace. Zdaleka nejvíce jich pobývá v USA – cca 12 milionů, tedy 15 % všech
cizinců. V EU je jejich počet odhadován jen na 0,38–0,77 % populace, tedy
několik milionů.

Je rovněž mylné se domnívat, že hlavním zdrojem nelegální migrace jsou
žadatelé o azyl – nejvíce „nelegálů“ původně přichází legálními cestami, ale
zůstanou i po vypršení povolení k pobytu. To platí samozřejmě i pro ČR, kde se
odhady migrantů v nelegálním postavení dramaticky liší od několika tisíc
(zachycených ročně policií) až po několik desítek tisíc.

Statistiky rovněž vyvrací tradovaný omyl, že migrují především chudí,
nevzdělaní lidé. Podle studie OECD z roku 2015 měli imigranti v průměru vyšší
úroveň vzdělání než cílové evropské země. Například 21 % syrských uprchlíků do
Německa v letech 2013–2014 mělo vysokoškolský titul. To je podobné číslo jako u
obyvatel Německa (23 %), které je ale z celoevropského pohledu nadprůměrné.
Celkově se od roku 1980 do 2010 zdvojnásobil podíl vysokoškolsky vzdělaných
imigrantů přicházejících do rozvinutých zemí na přibližně 40 %, zatímco bez
alespoň středoškolského vzdělání byla pouze třetina.

Pro mnohé může být překvapivý i fakt, že polovinu světových migrantů, kteří
jsou aktuálně vnímáni především jako bezpečnostní hrozba, tvoří podle statistik
IOM ženy.

S laskavým svolením převzato s časopisu

Bulletin Slovo