Drahomír R. Horváth: Rumburská rvačka po dvou letech. Rozsudek ukazuje, že média lhala

V úterý 21. května 2013 byla rozsudkem okresního soudu v Děčíně uzavřena
kauza, která vyvolala vlnu nevole v regionu a odstartovala sérii protiromských
demonstrací na Šluknovsku v roce 2011. Tuto konkrétní trestní věc sleduji velice
pozorně od počátku, hovořil jsem s aktéry, byl v Rumburku okamžitě po incidentu a
sbíral informace ještě "za tepla", monitoroval atmosféru, která začala
v těch místech houstnout.

Soudkyně vynesla tento týden verdikt na základě důkazního materiálu
shromážděného v přípravném řízení a v duchu obžaloby vypracované okresním
státním zastupitelstvím. Mám důvěru v práci orgánů činných v trestním řízení a
nevidím důvod domnívat se, že by snad nevyšetřovali dost důkladně, proto plně
respektuji výsledek této kauzy.

Jenže ta hořká pachuť v ústech prostě zůstává. Já tam totiž tehdy v tom srpnu 2011
byl. Stál jsem na náměstí v Rumburku s Patrikem Bangou jako součást štábu
serveru Romea.cz a kolem nás byl rozhořčený dav čítající 2 000 hlav. Ti lidé se tam
většinou sešli v reakci na zmíněnou kauzu. Lidé z Rumburku měli tehdy jasno v
tom, co se u nich ve městě stalo, ačkoliv vyšetřování celé věci bylo teprve
na počátku. Tak nějak intuitivně jsem očekával masivní a veskrze negativní dopad
na rumburské Romy. A nemusel jsem čekat dlouho. Občanské nepokoje v regionu se
staly symbolem podzimu 2011 a Šluknovsko se skloňovalo ve všech pádech. Ten den
to vše začalo právě v Rumburku na náměstí, kde jsem stál a nevěřícně kroutil
hlavou.

Rumburští Romové prchali ze svých domovů s dětmi v
náručích přes les do sousedního města ze strachu z pogromu. To, že na začátku
toho všeho bylo zavádějící a nepravdivé informování medií o incidentu se tento
týden prokázalo rozsudkem okresního soudu v Děčíně, který jasně definuje ve svém
odůvodnění to, co se skutečně stalo, kdo a proč se porval.

Titulky jako například „ZABIJEME VÁS KŘIČELI“, nebo „MASAKR V RUMBURKU“, či
„TLUPA 18 ROMŮ NAPADLA 6 NIC NETUŠÍCÍCH MLADÍKŮ“ byly stejně zavádějící jako
zbytky „reportáží“ pod nimi. Nyní se však jasně prokázalo, že tyto články byly
evidentně lživé a nekorespondovaly s tím, co se skutečně stalo.

Incident po rozsudku tento týden do medií komentovalo několik zasvěcených lidí, kteří
celou kazu vyšetřovali jako členové orgánů činných v trestním řízení. Jasně pro
některá média uvedli, že bylo prokázáno, kterak nejprve skupina místních
etnických Čechů napadla mladého Roma, který si pak došel pro posilu. Ta se na
etnické Čechy vrhla. Poměr sil nebyl tak gargantuovsky neúměrný, jak bylo
avizováno medii záhy po rvačce. Ano, sedm Romů proti čtyřem Čechům je nerovný
souboj, ale není to osmnáctičlenná banda. Hovořit o napadení nic netušících také
nebylo pravdivé, neboť se jasně prokázalo, že šlo o jistou formu vyřizování účtů
mezi dvěma skupinami veskrze mladistvých, kteří se znali.

Tendenčnost z článků přímo
čišela. Novináři psali o rozvášněných Romech, což evokuje lecjakou
asociaci a na straně druhé byli jen mladíci. Skutečný stav věci byl ten, že
právě ti útočící Romové byli vesměs mladiství, nebo měli blízko věku mladistvým,
druhá skupina byli také mladí lidé, nikoliv však mladiství ve smyslu zákona.

To pochopitelně nic nemění na tom, že výtržnosti se mají trestat a věk
rvoucích se band není až tak podstatný. Tedy není podstatný do té doby, dokud to
neuchopí nějaký pisálek provinčního formátu a tendenčně nenapíše, že jedna
skupina byla OSMNÁCTIČLENNÁ TLUPA a byli to ROMOVÉ. Při bujné fantazii průměrného
čtenáře takového článku se nejspíš jednalo o vyposilované, potetované, stokilové kriminálníky bez skrupulí na straně romské a na té druhé nejspíš
jde o křehké mladíky,
premianty třídy, co šli právě na kofolu a byli z ničeho nic bezdůvodně zezadu
napadeni.

Není dobré, když se omlouvá spáchání trestného činu, nebo když v rámci pocitu
sounáležitosti, je snaha o nějaké manipulování s fakty ve prospěch pachatelů.
To není můj styl. Nikdy jsem to ve svých článcích nedělal a dělat nebudu. Jsem
objektivní, bez toho, abych zohledňoval něčí barvu kůže. V této konkrétní kauze
jsem vyčkával, jak se vyšetřování vyvine a jak bude znít odůvodnění rozsudku.
Již podané obžaloby dávaly tušit, že mnohá média v tomto případě před
dvěma léty pochybila v prezentaci informací, které se nezakládaly na pravdě,
nebo byly úmyslně zavádějící a tendenční.

Nemá smysl sáhodlouze hovořit o práci médií při manipulování s veřejným
míněním. Nerad bych se ocitl v pozici, ve které bych mohl být označen jako
jedinec, který obhajuje násilníky. Tomu tak není, jen se snažím retrospektivně
naservírovat rozdíl mezi tím, co si lidé myslí po té, co jsou namasírováni
neobjektivním zpravodajstvím a tím, co se skutečně událo. Fakta prostě vyplula na
světlo v průběhu tohoto konkrétního trestního řízení a jsou diametrálně odlišná
od toho, co nám bylo před dvěma lety prostřednictvím médií sdělováno.

V této zemi je totiž jen jeden trestní zákoník (teď se asi spousta lidí
nevěřícně ošívá na židli, ale skutečně tu je jen jeden platný a nedávno
novelizovaný), nejsou tu dva – černý a bílý. Ano, věřte mi, skutečně v něm není
žádné zvláštní ustanovení platné pro příslušníky romské menšiny a na základě
kterého by tuzemská justice měla povinnost používat dvojí metr. Já ho četl, dal jsem si tu práci, a když žena četla svou oblíbenou knihu (Padesát odstínů šedi), tak já vedle ní ležel a četl Trestní zákoník.

Zákon je
jeden. Justice pracuje dle jasně vymezených pravidel. V přípravném řízení orgány
činné v trestním řízení shromažďují důkazní materiál, vyslýchají svědky,
poškozené, obviněné, zvou znalce a chystají ucelený materiál ve spolupráci se
státním zastupitelstvím pro potřeby řízení před soudem. Státní zástupce podává
obžalobu na základě toho, co v přípravném řízení bylo zjištěno, vyšetřeno,
prokázáno a důkazně podloženo. Nelze podat obžalobu bez náležité důkazní opory
pro konkrétní naplnění skutkové podstaty trestného činu. Nelze obžalovat a
následně soudit jen na základě domnělé hypotézy a štvavé mediální kampaně
(Osmnáct Romů napadlo šest mladíků. ‘Zabijeme vás,’ křičeli).

Mnozí rádoby
investigativní novináři sice okamžitě po incidentu dorazili na místo, ale
jejich zjišťování a téměř „vyšetřování“ toho, co se skutečně stalo, nebylo
dostatečně podrobné a hlavně validní. Nemají ty prostředky, pravomoci, ani
schopnosti skutečně do hloubky a fakticky objasnit spáchaný skutek. A oni se o
to ani nesnaží. Důležitý je palcový titulek. Důležité je šokovat čtenáře
senzací.

Otištění zavádějících a nepravdivých informací mělo přímý dopad na
eskalaci občanských nepokojů v regionu. Ano, ve společnosti, kde 87% obyvatel
vnímá soužití s námi Romy jako problémové, se není co divit, že lidem stačí málo
a jdou do ulic. Jdou protestovat, demonstrovat, skandovat, třeba by začali i
lynčovat, když by se to zvrtlo.

V Rumburku jsem viděl na vlastní oči to, co
dokáže davová psychóza udělat se spořádanými občany. Opatrnost před Romy se
přelila v alergii a ta v agresivitu. Vše pochopitelně v rámci kolektivní viny.
Že to zlé i to dobré vždy pochází od jednotlivce se v dnešní době moc
nezmiňuje.

Tento týden bylo konečně jasně a srozumitelně okresním soudem v Děčíně dáno
na vědomí, že justice se nemůže řídit neobjektivními novinovými články od
novinářů bez faktické znalosti situace. Justice operuje jen se strohým a jasně definovaným
souhrnem faktů a důkazů.

Účastníci bitky byli souzeni za výtržnictví, poškození cizí věci a ublížení na zdraví.
Odsouzeno
jich bylo doposud pět ze sedmi. Jedná se vesměs o mladistvé a tak i trestní sazby
jsou poloviční. Za konkrétní rasově motivovaný trestný čin byl odsouzen
jeden a další dva teprve budou souzeni, neboť se líčení neúčastnili. Maximální
trestní sazba pro tento trestný čin je pět let odnětí svobody. Ale opakuji,
mladiství dle ustanovení trestní zákona mají trestní sazbu poloviční. Tím pádem
maximální možný trest pro pachatele je 30 měsíců odnětí svobody. Výtržnictví, za
to hrozí trestní sazba až dva roky. Poškození cizí věci se trestá odnětím
svobody až na jeden rok v tomto případě. Podtrženo sečteno, okresní soud v
Děčíně se pohyboval striktně v mezích zákona a s využitím trestních sazeb jasně
ustanovených v trestním zákoníku potrestal adekvátně všechny pachatele, kteří
doposud byli v této kauze souzeni. Tresty byly těmto obžalovaným většinou
ukládány v polovině trestní sazby a bylo nutné dle zákona na ně hledět jako na
osoby v minulosti netrestané a nejspíš proto ty podmíněné odklady uložených
trestů.

Diskuze na téma nízké tresty by se měly vést korektně a v duchu relevantních
argumentů a nikoliv plivat jedovaté sliny o dvojím metru bez toho, že by
diskutéři vůbec byli s touto kauzou seznámeni jinak, než prostřednictvím
internetových serverů nebo facebookových statusů různých jedinců tvářících se
zasvěceně.

Netroufl bych si komentovat jinou trestní věc, která vzbudila
celospolečenské vášně takto podrobně, pokud by nebylo soudem rozhodnuto ve věci
jako takové. O tom, co se stalo například v hospodě „U mačety“ v Novém Boru, nevím
nic víc, než to, co mi je medii předkládáno, a jelikož kauza není doposud
uzavřena, nejsem ochoten se k ní vyjadřovat. Z lidského hlediska mě mrzí, že
útočníci byli Romové, a ano – za těžké ublížení na zdraví nebo pokus o vraždu musí
padnout přísný trest. Padni komu padni.

ARCHIVNÍ VIDEO