Zuzana Kumanová o holokaustu Romů na Slovensku: Počet přímých obětí se odhaduje na více než tisíc

Počet přímých romských obětí se na Slovensku odhaduje na více než tisíc. Jde především o Romy a Romky zavražděné po potlačení Slovenského národního povstání, kdy bylo vyvražděno několik romských komunit proto, že pomáhaly partyzánskému hnutí nebo byly z této pomoci obviněny. K větší masové vraždě došlo i v zajišťovacím táboře v Dubnici nad Váhom v únoru 1944. Do této bilance nejsou zahrnuty oběti z území, o které Slovensko přišlo po Vídeňské arbitráži v roce 1938.

Situace na Slovensku

Po rozpadu Československa v roce 1938 a po odstoupení jižních území Slovenska a Podkarpatské Rusi ve prospěch válečného Maďarska, se Romové, stejně jako Židé, ocitli v pozici občanů druhé kategorie. Branný zákon přijatý v roce 1940 znemožnil romským chlapcům stát se vojáky se zbraní. Spolu se židovskými muži vykonávali náhradní vojenskou službu v VI. Pracovním (robotním) praporu. Mladí muži vykonávali manuální práce, především v souvislosti se zásobováním a stavěním opevnění.

V dubnu 1941, tedy ještě před přijetím tzv. Židovského kodexu, Ministerstvo vnitra vydalo vyhlášku „o úpravě některých poměrů Cikánů“. Na základě této vyhlášky bylo olašským Romům zakázáno kočování a usedlí Romové museli odstranit svá obydlí od státních cest. Nesměli cestovat veřejnou dopravou a do měst a obcí směli vstupovat jen ve vymezené dny a hodiny. Platná legislativa umožňovala příslušníkům polovojenské organizace Hlinkova garda uplatňovat vůči Romům různé formy přímé fyzické agrese. Situace v romských komunitách se dramaticky zhoršovala. Romové zvyklí živit se řemeslem, nádeničit u hospodářů, věnovat se hudbě nebo kovářství, se obrazně i doslova ocitli na okraji společnosti, což se projevilo narůstající chudobou. Postupně se naplňovaly všechny znaky asociálnosti, které byly Romům připisovány. Velký podíl sehrála i propaganda, která Romy vykreslovala jako „příživnický živel“, který je třeba naučit „práci a pořádku“.

Pracovní útvary

To byla voda na mlýn při vzniku pracovních útvarů, do kterých byli postupně posíláni práceschopní romští muži. První pracovní útvary vznikaly již v roce 1941. Mezi největší patřily pracovní útvar v Dubnici nad Váhem a Ilavě (1942–1944) a pracovní útvary na východě Slovenska (1942–1943) se sídlem v Hanušovcích nad Topľou. V případě táborů v Dubnici nad Váhem a Ilavě, šlo o jejich nasazení na pracích souvisejících s regulací Váhu a výstavbou hydrocentrály. Jednou z významných staveb válečného slovenského státu byla i železniční trať Prešov–Strážské, na které bylo nasazeno několik tisíc romských mužů. Za téměř otrockých podmínek realizovali tuto unikátní technickou stavbu, kde část z nich přišla o život v důsledku vyčerpání.

Po potlačení SNP

Domácí odboj v srpnu 1944 vyhlásil ozbrojené povstání proti vstupu německého Wehrmachtu na území válečné Slovenské republiky, ale také proti autoritativní vládě v čele s Jozefem Tisem. Centrem povstání byla Banská Bystrica. Německé jednotky povstaleckou armádu porazily, ta v říjnu 1944 přešla na partyzánský způsob boje. Německá armáda krutě potlačovala partyzánské hnutí, ale represí se dopouštěla i na civilním obyvatelstvu, pokud měla podezření, že s partyzány sympatizuje a podporuje ho. Mnohé romské komunity byly na podzim roku 1944 vyvražděny. Například v obci Ilija bylo zavražděno 108 Romů, mužů, žen a dětí, v obci Lutila asi 44–46, v obci Černý Balog více než 60 a výčet by mohl pokračovat.

Zajišťovací tábor v Dubnici nad Váhem

Předzvěstí záměru směřujícího k likvidaci Romů na Slovensku bylo, v listopadu 1944, zřízení „Zajišťovacího tábora pro Cikány“. Dokonce z již osvobozených území východního Slovenska sem byly deportovány romské rodiny. Tábor byl pod německým velením a uvažovalo se o vyvezení zajištěnců směrem na západ. Špatné hygienické poměry, hlad a špína způsobily, že v táboře vypukla epidemie skvrnitého tyfu, kterou se nedařilo dostat pod kontrolu. V únoru 1945 byla nařízena poprava 26 nemocných, byly mezi nimi i ženy a děti. Na jaře 1945 dozor tábora před postupující frontou uprchl a tábor byl rozpuštěn.

Situace na jižních územích

Perzekuce Romů se děly i na jižních a východních územích Slovenska, které se staly součástí horthyovského Maďarska. Romové se postupně dostali na okraj společnosti a v roce 1944 byla velká část z nich deportována do pracovních a koncentračních táborů. Transporty byly směrovány do Komárna a odtud do koncentračního tábora v Dachau, kde docházelo k likvidaci nebo přesunu do jiných táborů. Své oběti si vyžádala i postupující osvobozenecká fronta, kdy také došlo k vypálení nebo vyvraždění romských komunit z pomsty ze strany Němců nebo maďarského četnictva.

Připomínání

Téma romského holokaustu si zvyklo mít přívlastek neznámý. Romové přeživší perzekuce chtěli na toto období zapomenout a společnost perzekuce vnímala jako zasloužený trest za domnělou asociálnost. K pozvolné změně přístupu docházelo až koncem 20. století, u nás až v souvislosti se změnou politického režimu v roce 1989. První oficiální připomínka osudů Romů se konala v roce 1991 v Dúbravách, přičemž mezi iniciátory patřil romista Arne Mann. Pravidelné vzpomínkové akce se konají od roku 2005. Občanské sdružení In Minorita osadilo v Pietní síni Muzea Slovenského národního povstání v Banské Bystrici symbolický kubus Ma bisteren!. Pietní akce postupně nabyly na významu a v minulých letech se jich opakovaně účastnili i vysocí političtí představitelé Slovenské republiky, včetně premiérů. Co však stále zůstává velkou výzvou je popularizace tohoto tématu a hlavně její zasazení do kontextu současného postavení Romů. Segregace v bydlení, vzdělávání a přístupu na trh práce má často podobné rysy jako perzekuce během druhé světové války.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.