Zola Kondur o válce na Ukrajině: Všechno se může zhroutit v jediném okamžiku

Kde jsem vás nyní zastihla?

Od počátku války jsem se svojí matkou a sestrami ve Štrasburku, ve Francii. Rozhodnutí odejít z Ukrajiny po vypuknutí války pro nás bylo velmi těžké, ale věřily jsme, že odsud budeme moct efektivněji pomáhat. Na začátku války jsme totiž nevěděly, jak bude fungovat internet a jestli vůbec budeme mít možnost nějaké komunikace. Zatím ale na Ukrajině všechno funguje perfektně a to je úžasné. Zůstali tam ale všichni mí bratři s rodinami. Pomáhají Romům, kteří se nacházejí v oblastech, kde se válčí. Ti potřebují různé formy podpory. Jsme ve spojení s mediátory, prostředníky mezi námi a Romy, každý den kontrolujeme situaci a díky nim víme, co se tam děje.

Do humanitární pomoci je tedy zapojená celá vaše rodina?

Mám pět sourozenců a pomáhat ostatním bylo vždy běžnou součástí našich životů. Vyrůstali jsme na jihu Ukrajiny v romské osadě ve městě Izmail nedaleko Oděsy. Můj otec byl nepsaným vůdcem komunity, prostředníkem a vyjednavačem mezi romskými osadníky a místními úřady. Pomáhal ale i v oblasti vzdělávání nebo při vyhledávání lékařské pomoci. Lidé za ním přicházeli už od šesté hodiny ranní a žádali ho o pomoc. Když byl v roce 1993 na Ukrajině vydán nový zákon týkající se neziskových organizací, moji rodiče se rozhodli, že takovou organizaci založí.

Byla to tedy jedna z prvních neziskovek na Ukrajině, která se rozhodla pomáhat Romům. Na co se rodiče zaměřili? 

Jejich hlavním cílem bylo pomoct romským dětem ke vzdělání. Mně tehdy bylo osmnáct let a studovala jsem již prvním rokem na pedagogické fakultě v Izmailu. Otci jsem pomohla založit centrum pro romské děti, které jsme pojmenovali „Nedělní škola“. Bylo to vlastně takové předškolní vzdělávání pro děti a vyučovala se tam také angličtina. Mnoho dětí pak nechtělo přecházet do státní školy, protože se jim v naší škole velice líbilo. My jsme ale neměli na vzdělání akreditaci, snažili jsme se jen zabránit tomu, aby byly romské děti posílány do zvláštních škol, což byla tehdy na Ukrajině běžná praxe. Chtěly jsme, aby tyto děti jednou měly šanci jít na univerzitu. Rodiče také pomáhali ženám, které se ocitly v těžké situaci. Do všech těchto aktivit se zapojila většina členů rodiny.

Vy sama jste později další neziskovou organizaci spoluzakládala. 

Nadaci Roma women fund Chiricli jsem spoluzakládala již v roce 1997. Nejprve byla zaregistrována jako místní nezisková organizace na Ukrajině a v roce 2004 jako mezinárodní nezisková organizace. Jejím cílem je podporovat romskou rodinu, ženy a děti, bojovat proti segregaci a zajišťovat právní ochranu na národní i mezinárodní úrovni. V roce 2011, za podpory Rady Evropy, jsme začali trénovat mediátory na Ukrajině, v Bělorusku a v Moldavsku. Původně jsme měli čtrnáct mediátorů a dnes už jich máme 74. Pracují na mnoha místech země a romské hnutí na Ukrajině se díky tomu zcela transformovalo. 

Jak se vaše práce změnila po 24. únoru, po napadení Ukrajiny Ruskem?

Úplně na začátku hrál obrovskou roli stres a strach. Nevěděli jsme, co dělat. Museli jsme se ale rychle vzpamatovat a začít fungovat. Naši mediátoři byli opravdu neuvěřitelní a odváděli od prvních chvil skvělou práci jak na Ukrajině, tak mimo ni. Díky tomu byli Romové první mezi uprchlíky, kteří měli asistenci. Za nastalé situace místní neziskové organizace změnily program a své projekty v závislosti na naléhavých potřebách lidí. Lidé byli evakuováni, byla jim poskytována humanitární pomoc, ubytování. Naopak pro mezinárodní organizace bylo mnohem těžší se na vzniklou situaci adaptovat. Rada Evropy pak ale byla první organizací, která organizovala online konzultace pro ukrajinské Romy.

Věřila jste před invazí, že dojde k nejhoršímu a Putin Ukrajinu skutečně napadne?

Bylo velmi těžké tomu věřit. Pro všechny lidi až do posledního okamžiku. Samozřejmě toho byla sociální média plná, dostávali jsme různé zprávy, co nakoupit, jak se zásobit, jak se připravit.

Vydala jsem se tehdy do supermarketu, ale když jsem tam vstoupila, něco se ve mně vzepřelo a řekla jsem si, ne, já nic takového dělat nebudu, a namísto toho jsem domů odešla s čokoládovým dortem. Nedokázala jsem v té chvíli přijmout, že by mohla být válka, že se na ni mám začít připravovat. Dva týdny před invazí jsem si už ale připravila tašku s důležitými dokumenty. Že válka skutečně začne, jsem uvěřila po Putinově prohlášení o tom, že dal svolení ke „speciální vojenské operaci na Ukrajině“ 21. února. Byl to obrovský šok. Následoval velký stres a já si do co nejmenší tašky začala balit zimní věci. Zavolala jsem synovi, který studuje na univerzitě v Berlíně, abych mu řekla, jaký je přístup k mým účtům v případě, že se mi něco stane. Také jsem mu začala natáčet zprávy, ve kterých jsem mu chtěla říct, jak moc ho miluju. Byly to velice těžké chvíle. A pak jsme se prostě rozhodla, že se za ním vydám a předám mu všechny potřebné dokumenty. Přiletěla jsem za ním 23. února. Byla jsem ohromně nervózní a o to víc mě překvapilo, jaký byl všude klid. Lidé se na letišti chovali, jakoby se nic nedělo, někteří odlétali na dovolenou. Pomyslela jsem si, že možná jsem to já, kdo se zbláznil, že možná úplně zbytečně stresuju. 

Invaze ale začala již následující den. Jaké to pro vás bylo? 

24. února jsem se vzbudila ve čtyři hodiny ráno a viděla všechny ty zprávy od lidí na mobilu o vstupu ruské armády na území Ukrajiny. Následovalo pro mě velmi těžké období a trvalo mi celý měsíc, než jsem se začala cítit lépe. Pomohlo mi, že jsem se začala soustředit na to, kde a jak mohu pomoct. 

Podle zveřejněných údajů přišlo do sousedních zemí z Ukrajiny kolem sta tisíc Romů, převážně žen a dětí. To je významný počet, když na Ukrajině žije něco mezi 200 000 a 400 000 Romy. Zachází se s romskými uprchlíky stejně jako s těmi neromskými?

Jsou případy romských rodin, se kterými nebylo zacházeno stejně jako s ostatními uprchlíky, ale rozhodně nemůžeme mluvit o rozdílném přístupu k romským uprchlíkům ve všech zemích. Když takové případy nastanou, mezinárodní romské neziskové organizace i ty v jednotlivých zemích se jim snaží pomoct. Romské neziskové organizace se díky tomu jednotily a propojily.

V souvislosti s romskými uprchlíky je často zmiňován problém dvojího občanství, protože někteří kromě ukrajinského vlastní i maďarský pas. To je pak důvodem odkládání, nebo dokonce odpírání humanitární pomoci.

Podle mého osobního názoru jsou tito lidé Ukrajinci a musí s nimi být jednáno jako s ukrajinskými uprchlíky. Jestliže je jim kvůli dvojímu občanství odmítána humanitární pomoc, jde o diskriminaci.

Není to tedy tak, jak se často tvrdí, že přicházejí pouze kvůli státní podpoře pro uprchlíky?

Tito lidé jsou ve velmi těžké situaci a museli udělat velmi těžká rozhodnutí, aby odešli ze svých domovů. Maďarská vláda se ale snažila přesvědčit lidi, že romští uprchlíci chtějí získat podporu, která patří ukrajinským uprchlíkům. Ale romští uprchlíci jsou ukrajinští uprchlíci. Být Romem nebo Romkou je jen etnická příslušnost. V Maďarsku nahlížejí na všechny romské uprchlíky jako na lidi, kteří chtějí jen podporu. Nejednají s nimi jako s uprchlíky. Je to úplně jiný přístup než například v Polsku. To je země Ukrajině blízká nejen geograficky, ale i kulturně a jazykově. Přišlo do ní mnoho ukrajinských uprchlíků a mezi nimi i mnoho těch romských. Starají se tam o ně lidé z neziskových organizací, které uprchlíkům poskytují i takovou podporu, jako je zařazení dětí do místních škol a jejich adaptace na nové prostředí a jazyk.

Objevily se také zprávy, že jsou někteří ukrajinští Romové oběťmi překupníků, kteří je využívají k tomu, aby se obohatili na poskytované peněžité podpoře. Víte o nějakém takovém případu?

Osobně jsem se s žádným takovým případem nesetkala, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se některé Romky oběťmi překupníků staly, protože jsou pod velkým stresem, cestují s dětmi a jsou ve velmi těžké situaci. Ale od romských rodin jsem o nikom takovém neslyšela. Romští mediátoři se snaží ženy před překupníky varovat a radí jim, co dělat v takovém případě dělat.

Jak se od 90. let, kdy váš tatínek zakládal neziskovou organizaci, situace Romů na Ukrajině zlepšila?

Zlepšila se občanská společnost, práce neziskových organizací a práce romských komunit. Rodinám více záleží na vzdělání dětí. Samozřejmě přetrvávají problémy se zaměstnáváním a máme stále lidi bez dokumentů, bez pasů, rodných listů. Ne všechno se zázračně zlepšilo. Ale je důležité mít silnou občanskou společnost, protože to je cesta, jak věci měnit.

S jakým přáním hledíte do budoucnosti?

Jen aby byl na Ukrajině mír. Na Ukrajině a v Evropě. Je dobré si připomínat naše obavy, které panovaly hlavně na začátku války, že když Ukrajina prohraje, Rusko se nezastaví a půjde dál. Plánovat si cokoli v mém osobním životě je pro mě nyní těžké, protože tahle válka mi ukázala, že všechny plány a jistoty v životě se mohou zhroutit v jediném okamžiku. Že stabilita v našich životech je pouhý přelud. Nedokážu si nyní dělat velké plány do budoucnosti, ale snažím se si užívat každého dne a pokračovat ve své podpoře Ukrajině a pomoci našim romským občanům. Ale co bych si opravdu moc přála, je vrátit se domů a tam pokračovat ve své práci a ve svém životě. 

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na www.romanovodi.cz