Zemřel Rajko Djurič, spisovatel, akademik a bývalý prezident Mezinárodní romské unie
Ve věku 73 let zemřel významný romský intelektuál, spisovatel, akademik a bývalý prezident Mezinárodní romské unie Rajko Djurič. Na sociální síti Facebook o tom informoval novinář Orhan Galjus.
Rajko Djurič se narodil 3. října 1947 ve vesničce Malo Orešje u Bělehradu v tehdejší Jugoslávii. Měl tři sestry a bratra a byl nejstarší. Rajko absolvoval základní školu a poté gymnázium s matematicko-přírodovědeckým zaměřením, kde byl nejlepším žákem. V roce 1967 se zapsal na Univerzitě v Bělehradu na studium filozofie a zpočátku i fyzikální chemii, a 29. června 1973 promoval na Filozofické fakultě. Po studiích následovalo krátké období ve Vídni. Po návratu do Bělehradu se oženil a přijal místo učitele filozofie a logiky na gymnáziu v Bělehradu. V roce 1972 získal pozici kulturního redaktora a fejetonisty ve velkém celostátním deníku Politika, kde zůstal do roku 1981.
Již v počátcích svého studia na konci šedesátých let začal Rajko Djurič intenzivně prožívat své romství. V 80. letech začalo jeho aktivní angažmá v mezinárodním romském hnutí. V roce 1981 se na třetím kongresu Mezinárodní romské unie stal tajemníkem této nejvýznamnější mezinárodní romské organizace. Ve funkci setrval až do čtvrtého kongresu IRU v roce 1990, kdy se stal prezidentem této organizace. Dne 13. listopadu 1986 se stal doktorem sociologických věd a filozofie na Filozofické fakultě Univerzity v Bělehradu. Tématem dizertační práce byla „Kultura Romů ve SFR Jugoslávie“.
Na začátku 90. let, brzy po nástupu Slobodana Miloševiče k moci, byl povolán do armády. I přesto, že mu za odmítnutí hrozil tvrdý trest, obavy o osud chorvatských Romů (a nejen o ně), jeho pacifistické přesvědčení a výhrady vůči novému vedení země ho přiměly nenarukovat. Místo toho odjel na pozvání německého kulturního spolku „Neue Gesellschaft für Literatur“ (Nová společnost pro literaturu) na stáž do Berlína, kde pak požádal o politický azyl. Ten mu byl poskytnut díky podpoře spisovatele Güntera Grasse a jiných intelektuálů.
V 90. letech Djurič vykonával funkci generálního tajemníka Romského centra mezinárodního PEN klubu. V roce 1992 přijal nabídku Freie Universität Berlin, aby přednášel o romských dějinách a kultuře studentům z různých oborů. Až do konce svého německého pobytu pak poskytoval své znalosti romských reálií i dalším institucím, např. Berlínskému rozhlasu.
Z německého exilu velmi těžce nesl násilnosti odehrávajícím se na Balkáně, které vyústily ve válečnou tragédii. I přes fyzickou vzdálenost prožíval podobnou bezmoc jako jeho krajané, protože coby persona non grata neměl ani možnost posledního rozloučení se svou matkou, a dlouho nebyl vpuštěn do země, kde byla pochována. V květnu r. 2004 se vrátil do Bělehradu, kde se stal zástupcem šéfredaktora bělehradské tiskové agentury TANJUG. Vstoupil do Unije Roma Srbija (Unie srbských Romů), které předsedal, a v roce 2006 kandidoval do celostátních voleb. Dne 21.1.2007 přijal poslanecký mandát v Srbském národním Parlamentu.
Literární díla Rajka Djuriče byla přeložena do více než pěti jazyků.
První sbírka poezie s názvem Rom rodel than tela o kham (Rom hledá svoje místo pod sluncem mu vyšla v v roce 1969. Nebylo desetiletí, kdy by nevydal alespoň jednu básnickou sbírku. Nejcitovanější a zřejmě i nejpřekládanější jeho báseň byla „Bi kheresko, bi limoresko“ (Bez vlasti, bez hrobu). Tato báseň dala později jméno jeho monografii o historii Romů, která vyšla r. 2002 v němčině s předmluvou Václava Havla a měla velký úspěch. Shrnula aktuální poznatky o historii Romů a sestavila přehled o jejich kultuře a vnitřním členění v jednotlivých evropských státech. Volně tím navázala na monografii Seobe Roma – Krugovi pakla i venac sreće (Migrace Romů – pekelné kruhy a věnce štěstí), která byla rovněž zaměřena na historii a kulturu Romů s přihlédnutím k aktuálnímu dění v jednotlivých státech.
Komerčně nejúspěšnější byla ovšem fotopublikace Cigáni sveta (Cikáni světa) z roku 1989, kterou spolu s ním napsali Nebojša-Bato Tomaševič a Dragoljub Zamurovič. Kniha se dočkala německého, italského, anglického i japonského překladu. Tomuto dílu předcházela bohatě ilustrovaná publikace o romské kultuře Zigeuner – ein Volk aus Feuer und Wind (Romové – lid z ohně a větru) z roku 1980, v níž se autor soustředí zejména na pestrost romské existence.
“Rajko Djurič byl vždy fascinován silou, kterou Romové v různých zemích Evropy dokázali mobilizovat a vynaložit na udržení a zachování své staré a svébytné kultury. Jeho cílem bylo zprostředkovat tuto fascinaci majoritě a vytvořit tak alternativní pohled na romský národ. Z knih a článků jasně zaznívá stálý důraz na rozmanitost kultury a života Romů, aniž by opomíjel bídu a utrpení. Své úvahy věnuje příčinám tohoto alarmujícího stavu, zabývá se také vývojem literatury, ať už jde o původní romskou tvrobu či obraz Romů ve zpracování autorů z řad majority,” píše o tvorbě Rajka Djuriče v časopise Romano džaniben Peter Wagner.
Rajko Djurič se také podílel na tvorbě filmu Aleksandra Petroviče „Skupljaci Perja“ (Nákupčí peří), a to překladem z romštiny a jako poradce v záležitostech romské kultury. Spolupracoval i na filmu „Dom za vešanje“ (Dům k pověšení) Emira Kusturicy. V roce 2011 spoluzaložil Romskou akademii umění a věd v Bělehradě a byl jejím prezidentem.
Rajko Djurič byl také několikrát mezinárodně oceněn. V roce 2002 byl vyznamenán cenou Kurta Tucholského, již každoročně uděluje švédské centrum PEN pronásledovaným, ohroženým nebo vyhoštěným spisovatelům. V dubnu 2003 získal hlavní cenu v soutěži mezinárodní Roma Literary Award (Cena za romskou literaturu), již vypisuje Open Society Institute (Institut pro otevřenou společnost) v Budapešti hlavní cenu.
Zdroj: Wagner, Peter. 2008. Rajko Djurič. Romano džaniben 15 (3): 158 – 165.
