Zažila šikanu kvůli tomu, že je Romka. Dlouho mlčela, dnes ale inspiruje ostatní. Příběh herečky Katrin Virágové

Na základní škole čelila šikaně kvůli svému romskému původu, několik let byla ponižována, zažila rvačky a facky. Dlouho se o svém utrpení nemohla svěřit ani rodičům. „Byla jsem dítě, které se umělo usmívat, i když jsem uvnitř trpěla,“ vzpomíná v rozhovoru pro server Romano fórum.

Podrobnosti o tom, čím si prošla, se rodina dozvěděla až díky originálnímu divadelnímu představení. „Čím častěji jsem v divadle vyprávěla svůj vlastní příběh, tím svobodnější a vyrovnanější jsem se cítila,“ říká. Zároveň si uvědomuje, že není a pravděpodobně nikdy nebude zcela vyléčená.

V rozhovoru Virágová vysvětluje, proč o šikaně nikomu neřekla, která věta psycholožky „prolomila ledy“ a zůstane navždy v paměti a jaká byla její první zkušenost před kamerou.

Pocházíte z muzikantské rodiny, ale rozhodla jste se studovat herectví. Proč?

Pocházím z muzikantské rodiny, ale pro studium herectví jsem se rozhodla až těsně před přijímacími zkouškami.

Můj otec je klavírista a můj starší bratr byl od mládí také veden ke klavíru, který studoval na vysoké škole. Můj dědeček z otcovy strany byl také hudebník. Miloval hudbu a uměl hrát na několik nástrojů, ale nikdy ji nestudoval, což ho velmi mrzelo. Naproti tomu sestřenice mého otce je violoncellista. Můj dědeček z matčiny strany, Ľubomír Virág, který bohužel nedávno zemřel, byl uznávaný slovenský zpěvák.

I já jsem byla od malička vedena k hudbě. Otec mě ještě jako dítě posadil ke stolu a učil mě hudební teorii. Později jsme přešli ke klavíru. Ale já jsem to cítila jinak. Věděla jsem, že rozhodně chci zůstat u umění, ale klavír nebyl mou cestou.

Později jsem se přes kamarády dozvěděla, že jejich dcera, která byla vrstevnicí mého bratra, jde studovat hudebně-dramatický obor, kde jsou tři zaměření – zpěv, tanec a herectví. Velmi mě to zaujalo a o několik let později, když jsem byla v deváté třídě a měla se rozhodnout, na jakou střední školu chci jít, jsem věděla, že herectví bude moje cesta.

Šla jste na přijímací zkoušky bez přípravy?

Ještě před přijímacími zkouškami jsem chodila na zkoušky, kde mě připravovala výborná zvolenská herečka Janka Valocká. Také jsem chodila do Hvězd uměleckého nebe (hudební, taneční a herecké kurzy pro děti od 7 let, pozn. red.), které nabízí státní konzervatoř, a tam připravovali nadějné uchazeče na přijímací zkoušky. Tím vším jsem prošla a pak jsem se na konzervatoř opravdu dostala.

Snažili se ti rodiče studium herectví rozmluvit, nebo nechali rozhodnutí na tobě?

Otci paradoxně nevadilo, že jsem v podstatě zavrhla klavír. Byl velmi rád, že jsem se rozhodla zůstat u umění. Bylo to pro mě přirozené, protože jsem nic jiného neznala – uměním jsem byla obklopena od narození. Moje matka byla spíše skeptičtější, protože svět umění znala a věděla, o čem to celé je. Měla obavy, protože herectví je velmi náročné. Herci mají měsíce, kdy se nezastaví, a pak jsou zase období, kdy se jim nikdo neozve. Ale maminka mě neodrazovala, spíš mi připomínala nástrahy, které mě čekají. Připravovala mě na to, že herectví je fyzicky, psychicky i časově náročné povolání.

Čeho si na výchově svých rodičů nejvíce vážíte?

Je toho opravdu hodně. Vlastně není věc, které bych si na nich nevážila. Zpětně si uvědomuji, co pro mě udělali, i když jsem jako dítě „kroutila očima“. Například když mě někdy nechtěli pustit ven, připadalo mi to špatné, ale teď už to chápu a opravdu si vážím toho, že to pro mě dělali.

Nejvíc si cením toho, jak mě ve všem podporovali. Ať už šlo o mé koníčky, zájmy, nebo když jsem potřebovala podporu při problémech ve škole, později v práci. I teď, když už jsem dospělá, vím, že za mámou nebo tátou můžu kdykoli přijít, že jsou tu pro mě. Promluví si se mnou, poradí mi a vždy mi řeknou pravdu, i když to někdy může bolet. Vždycky pro mě chtějí jen to nejlepší.

Vždycky mi říkali, že ať se rozhodnu jakkoli, je to v danou chvíli správné. A pokud toho rozhodnutí někdy budu litovat, nezbude mi než se z té chyby poučit. Na to vždycky myslím – snažím se, abych nikdy nemusel litovat toho, co jsem udělala.

Před časem jste začala veřejně mluvit o šikaně, kterou jste zažila na základní škole kvůli svému romskému původu. Kdy nastal ten zlom, kdy jste se rozhodla, že už to nechcete držet v sobě?

Když celá ta šikana kvůli mému původu vyšla najevo a já kvůli tomu nakonec přešla na jinou základní školu, myslela jsem si, že sice budu docházet k psychologovi, ale kromě něj a mých rodičů se o tom nikdo nedozví. Ani mě nenapadlo, že o tom jednou budu mluvit veřejně a před úplně cizími lidmi.

Zlom nastal, až když jsem nastoupila na konzervatoř. Ve druhém ročníku, na začátku školního roku, k nám přišli naši učitelé herectví Erik Peťovský a Juraj Hrčka, vynikající herci. Protože jsme byli jejich herecká třída, řekli nám, že dostali nabídku zpracovat inscenaci v divadel se svými studenty. My jsme předtím neměli skoro žádné zkušenosti, ani jsme nevěděli, jak správně mluvit a pohybovat se na jevišti. Ale věděli jsme, že to bude ta nejlepší škola a zkušenost, kterou můžeme získat. V praxi to znamenalo, že jsme asi na půl roku dostali individuální studijní plán a většinu času jsme trávili v divadle.

S našimi profesory a zároveň režiséry jsme dali dohromady divadelní představení s názvem Soused, kterého nechceme. Přestože vzniklo asi před čtyřmi lety, hrajeme ho dodnes. Brzy se chystá derniéra, poslední představení, což mě velmi mrzí. Protože to bylo naše společně napsané představení, každý v něm vyprávěl svůj skutečný příběh. Jedna z nás například mluvila o svém špatném vztahu s mámou. Zkrátka každý přinesl něco osobního, co opravdu zažil.

A tak jste se rozhodla, že to bude příležitost přiznat své trauma z dětství?

Moji profesoři už tehdy věděli, čím jsem si prošla. Věděli, že je to téma, o kterém chtějí, abych vyprávěla světu. Ostatním řekli, aby si na zkoušku připravili něco osobního – příběh, který by mohli zpracovat -, ale za mnou přišli osobně. Byli si vědomi, že můj příběh je osobní, jak jen může být, ale dodali, že na mě budou velmi pyšní, když se otevřu a dám ho ze sebe ven. Nabídli mi pomoc jak s psaním, tak s tím, jak ho podat. Ve všem mě byli ochotni podpořit.

Bylo to pro mě ještě velmi čerstvé. O šikaně kvůli svému romskému původu jsem do té doby téměř nikomu neřekla. Kromě rodičů o tom věděla jen moje nejlepší kamarádka ze střední školy, které jsem se svěřila na internátě, věděla o tom psycholožka a později i učitelé. Když mi navrhli, že bych mohla o šikaně mluvit v tom představení, nejprve jsem se rozplakala. Bylo to velmi intenzivní, ale nakonec jsem jim slíbila, že to zkusím.

Scénář ke své roli jste si psala sama?

Ano. Už když jsem začala psát, cítila jsem velkou podporu od svých učitelů a také od spolužáků. Moc dobře věděli, že to pro mě není jednoduché, že je to velmi intimní a bolestivé téma. Nakonec se mi podařilo dát scénář dohromady a napsat ho dramatickým způsobem. Nejtěžší však bylo, když přišel den premiéry. Byl to neskutečný stres.

Jedna věc byla, že to bylo moje úplně první představení ve velkém profesionálním divadle (Divadlo P. O. Hviezdoslava, pozn. red.), ale také to bylo poprvé, kdy jsem veřejně vyprávěla svůj nejosobnější příběh. Ale zvládla jsem to. Také jsem řekla velmi konkrétní věci, o kterých předtím nevěděla ani moje matka, otec nebo bratr.

Takže se vaši rodiče o konkrétní podobě šikany, jak jste ji zažívala, dozvěděli až na premiéře?

O šikaně věděli už dříve, ale neřekla jsem jim všechno, co mi děti dělaly. Dozvěděli se to, až když jsem stála na jevišti. Dívali se na mě a já jsem to tam dostala ze sebe ven. Bylo to velmi silné a intenzivní, nejen během představení, ale i po něm, když mi rodiče přišli pogratulovat. Máma mě objala a rozplakala se. V tu chvíli jsem se rozplakala i já. Cítila jsem, jak ji mrzí a bolí, že o spoustě věcí, které se mi staly, stále neví. Zároveň jsem jí byla vděčná, že se na to dál nevyptávala a nechtěla to se mnou rozebírat. Vyslechla to a viděla, jak jsem si to celé připravila, přijala to a dál jsme tohle téma neotevírali. V té době to pro mě bylo ještě těžké a ona to věděla. Jsem jí za tu reakci velmi vděčná. Byl to výjimečný den, který si budu navždy pamatovat.

Přišla po čase také nějaká úleva, když jste ty těžké zážitky dala ze sebe ven?

Úleva přicházela postupně s každou zkouškou v divadle, jakmile byl napsán kompletní scénář. Čím častěji jsem vyprávěla svůj vlastní příběh, tím jsem se cítila svobodnější a vyrovnanější.

Cítila jsem se před spolužáky, profesory a režiséry lépe, ale zajímavé bylo, že jsem se začala cítit lépe i sama před sebou. Postupně pro mě bylo mnohem snazší o tématu mluvit. Stále to bylo těžké, ale zvládala jsem to stále lépe a lépe.

Po premiéře to byl také zvláštní pocit, protože tam seděla spousta lidí – cizích, ale i mně velmi blízkých. Byli tam moji rodiče, rodiče mých spolužáků, kamarádi a lidé, kteří si koupili lístek jen tak náhodou. Tehdy jsem si naplno uvědomila, že jsem tam před nimi všemi vyprávěl svůj nejtemnější, nejintenzivnější a nejosobnější příběh, jaký člověk může mít.

Po premiéře za mnou přišli i moji profesoři a režiséři inscenace a řekli mi, že jsou na mě neuvěřitelně hrdí. Bylo to pro mě jako vřelé objetí. Také oni viděli, že jsem se na jevišti doslova „svlékla“. V podstatě jsem v té době byla ještě dítě a oni si uvědomovali, jak neuvěřitelně těžké bylo překonat sama sebe. Zároveň viděli, jak statečně jsem se s tím poprala a že jsem to zvládla. Všechny tyto zkušenosti dohromady pro mě byly nesmírně osvobozující.

Na další představení se přišla podívat babička, potom bratr s přítelkyní a další. S každým dalším představením to pro mě bylo o kousek snazší. Říkám, že mě umění a láska k divadlu vyléčily. Není to jen obyčejná fráze, opravdu to tak je.

Vaše maminka se v pořadu slovenské televize Opři se o mě také zmínila, že jste měla vážné zdravotní problémy. Zjistili lékaři, zda to souviselo se šikanou, kterou jste zažívala?

Táhlo se to velmi dlouho, šikanovaná jsem byla od druhého pololetí prvního ročníku základní školy. Do nejhorší fáze se to vystupňovalo v páté třídě, kdy jsem odtamtud nakonec musela odejít. Každým rokem to bylo horší a horší, děti byly větší a větší a byly na mě čím dál tím víc zlé, čím dál tím víc mi nadávaly. Nenávist vůči mně, kterou zasely v prvním roce, každým rokem výrazně rostla a já zažívala horší a horší situace.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem to v sobě těch pět let dusila a trpěla kvůli tomu fyzicky i psychicky. Rodiče ani třídní učitelka o tom nevěděli, dobře jsem to skrývala a potlačovala. Byla jsem dítě, které se dokázalo usmívat, i když jsem uvnitř trpěla.

Moje máma si samozřejmě všimla, že jsem často chodila domů s pláčem. V té době měla kousek od školy kadeřnictví, takže jsem k ní po škole chodila a ona viděla, že jsem plakala a měla jsem od pláče červené oči. Ale já jsem vždy zapírala a nepřiznala si, co se mi děje. Nějak jsem to vždy zamluvila.

V páté třídě, kdy už to začínalo být neúnosné, jsem zažívala i fyzickou šikanu. Docházelo ke rvačkám, fackám a to, co se dělo, bylo doslova nebezpečné. Už jsem jen nebrečela, celá moje psychika byla poznamenaná. Byla jsem z toho všeho zničená, přestala jsem to zvládat a následkem toho jsem začala mít strašné křeče v žaludku. Bylo to nejhorší a nejtěžší období.

Ani v této situaci jste se nikomu nesvěřila?

Ne. Začali jsme řešit bolesti a mysleli jsme si, že mám alergii na nějaké jídlo. Rodiče mě tedy vzali k alergologovi. Udělali mi testy a zjistili, že mám intoleranci na laktózu. Vypadalo to, že našli příčinu mých problémů. Nakoupili mi všechny vhodné potraviny bez laktózy, měli jsme plnou ledničku zásob. Nějakou dobu jsem tak fungovala, ale i když v mém těle nebyla po laktóze ani stopa, příšerné bolesti stále přetrvávaly. Došlo to tak daleko, že jsem se svíjela v křečích a bolestech na podlaze. Bylo jasné, že to s laktózou nemá nic společného, a tak mě maminka vzala k praktické lékařce. Ta mi udělala všechna dostupná vyšetření, ale výsledky byly v pořádku. Když však viděla, že mám stále bolesti, poslala mě do nemocnice.

Dva týdny jsem strávila v bratislavské nemocnici na Antolské ulici, kde mi udělali všechna možná gastro vyšetření, magnetickou rezonanci, CT břicha. Všechno, co mi mohli vyšetřit, vyšetřili. Byla jsem ještě dítě, byla jsem z těch vyšetření vystresovaná, ale naštěstí tam se mnou mohla zůstat maminka, takže jsem to díky ní zvládala snadněji.

Co lékaři při vyšetřeních zjistili?

Po dvou týdnech za námi přišla paní doktorka a řekla nám, že už vyčerpala všechny možnosti. Všechno vyšetřili a všechny výsledky byly v pořádku. Nemohli najít příčinu šílených křečí. Zajímavé ale bylo, že během pobytu v nemocnici jsem žádné bolesti neměla. Lékařce to tehdy nějak zapadlo do sebe a začala přemýšlet, jestli za tím není nějaký skrytý problém, nějaký blok. Zeptala se proto mamky, jestli souhlasí i s psychologickým vyšetřením. Mamka samozřejmě souhlasila – byla zoufalá.

V den, kdy jsem měla opustit nemocnici, jsem měla domluvenou schůzku s psycholožkou. V její ordinaci jsem byla velmi dlouho, snad tři hodiny, a celou dobu jsem zatloukala. Snažila se ze mě dostat, co se děje, co prožívám, jací jsou moji spolužáci, jestli mám kamarády, jestli se bojím učitelů a tak dále. Pořád jsem jí opakovala, že je všechno v pořádku. Ona věděla, že není, cítila, že mám blok, ale nedokázala ho zlomit.

Když pochopila, že se nedokážu otevřít, řekla mi větu, která vše změnila. Na ta slova nikdy nezapomenu. Řekla mi, ať klidně otevřu dveře a jdu domů, ale ať myslím na to, že zítra ráno půjdu do školy a nic se nezmění. Ale když jí teď řeknu, co mě trápí, zaručí mi, že už se nikdy nebudu cítit tak špatně. V tu chvíli jsem si představila, jaký by byl můj život, kdyby všechno to špatné zmizelo. Viděla jsem se, jak se ráno probouzím a nebojím se jít do školy. Nebudu se bát žít a nebudu chodit po ulici se strachem, že potkám spolužáka, který po mně hodí kamenem. Tahle představa pro mě byla tak osvobozující, že se ve mně něco zlomilo a já jí všechno řekla.

Takže příčina vaší bolesti byla konečně jasná.

Strávila jsem s ní další hodinu, během níž jsem jí popsala téměř vše, co jsem za těch pět let prožila, a ona mě poslouchala s otevřenou pusou. Před ní seděla malá jedenáctiletá holčička, která takto trpěla pět let a neskutečně se trápí. Tehdy jsem se rozplakala jako nikdy předtím a psycholožka pak zavolala mé matce a všechno jí řekla. Máma za mnou přišla a byla nešťastná, že jsem jí to celé roky tajila. Hodně tehdy plakala a řekla mi, že už do té školy nikdy nepůjdu – a tak se i stalo. Dohodla se se školou, i když to nebylo jednoduché, že mi umožní dokončit ročník, aniž bych tam musela fyzicky být. A v šesté třídě už jsem byla na jiné škole.

Kdybyste mohla vrátit čas, udělala byste dnes něco jinak?

Rodiče mě celý život učili, abych všechno dělala tak, abych toho nikdy nelitovala, a toho se držím. Jediné, čeho lituji, je, že jsem nikomu neřekla o tom, co se mi děje. Několik let jsem trpěla šikanou a nemohla jsem se s tím nikomu svěřit. V té době a věku to pro mě byla děsivá představa. Bála jsem se, že kdybych o tom někomu řekla, musela bych se do té školy stejně vrátit a všechno by bylo ještě horší. Kromě všech těch nálepek, kterými mě častovali, bych navíc byla ještě i bonzačka, co to práskla. Z té představy jsem měla velký strach.

Když se na to teď dívám jako dospělá žena, která by v budoucnu chtěla mít děti, je to něco nepředstavitelného. Nedokážu si představit, že by to moje dítě zažilo a pět let mi o tom neřeklo. Je pro mě velmi ozdravné, že o tom teď mohu mluvit, protože věřím, že to může pomoci ostatním, aby něco takového nikdy nedopustili a aby se ozvali, když mají problém.

Pokaždé, když toto téma otevřu, mám pocit, že se mi uzdravuje kus mé dětské duše. A myslím, že se to bude hojit, i když budu ještě více starší. Nejsem a asi nikdy nebudu úplně vyléčená, určitě budou situace, kdy budu muset znovu vyhledat psychologa. Dnes už naštěstí vím, že se za to nemusím stydět. Odborníci jsou tu od toho, aby nám pomáhali. Vím, že to, čím jsem si prošla, se nedá vymazat a zůstane to se mnou do konce života, ale to neznamená, že se s tím nedá pracovat.

Pravidelně účinkujete v Divadlo P. O. Hviezdoslava a objevila jste se v několika televizních projektech. Vzpomínáte si na svou úplně první zkušenost před kamerou?

Moje první divadelní zkušenost byla ve zmíněném autorském představení Soused, kterého nechceme. Bylo nám tehdy asi 16 let, takže dnes už je to jen taková vzpomínka na toto období, ale přirostla mi k srdci. Také proto, že to byla první „pořádná“ zkušenost a díky ní jsem vlastně poprvé otevřela to své dříve tabuizované téma.

Vlastně ještě předtím jsem měla malinkou zkušenost s televizní kamerou právě v době, kdy mě ve škole šikanovali. Zajímavé je, že film, ve kterém jsem se krátce objevila, byl také o šikaně. Byl to film režiséra Mira Drobného s názvem Kdo je další, který zpracovával tři samostatné příběhy. První z nich je o slovenské zpěvačce Aless, která zažila kyberšikanu. Ve scéně, kdy Aless přijde debatovat na toto téma, se v sále objeví dívka, která se při poslechu jejích slov rozpláče, protože to zažila také, ačkoli o tom nikdo nevěděl. A já jsem to dítě hrála, ale nikdo nevěděl, že jsem to zažila ve skutečném životě. V té scéně jsem neřekla jedinou větu, měla jsem jen plakat, ale bylo to velmi silné. Všichni byli napnutí, protože nevěděli, jestli devítileté dítě dokáže jen tak brečet. A já jsem se opravdu hodně rozplakala, ale nebylo to hrané. Plakala jsem, protože jsem to opravdu zažívala. V tu chvíli jsem si dovolila dát to ze sebe ven, protože nikdo neznal pravdu. Natočili tu scénu, kamery zhasly a všichni začali tleskat, jak se ta malá holka dokázala takhle na povel rozplakat. Už tehdy mi říkali, že ze mě bude herečka.

Větší zkušenost před kamerou pak přišla s hraním v seriálu Pan profesor, který mi hodně pomohl a katapultoval mě k dalším nabídkám.

A jak jste se dostala k dabingu?

Když jsem studovala na konzervatoři, měla jsem tam skvělou profesorku, jmenovala se Jana Valocká. Pomáhala mi před tím s přípravou na přijímací zkoušky. Byla mou lektorkou na umělecký přednes a už tehdy jsme se dobře znaly. Často říkám, že my dvě jsme spřízněné duše, protože si velmi dobře rozumíme. I když jsem byla v té době dítě a ona dospělá žena, každá jsme si procházely svými problémy a v podstatě jsme si navzájem pomáhaly se uzdravit. A byla to právě paní Valocká, která mi pomohla dostat se k dabingu. Věděla, že dabingové studio hledá nový hlas pro malou červenou pandu do kreslené pohádky. Mělo to být nebojácné a trochu drzé děvče. Vzpomněla si na mě a pak mi domluvila zkoušku, abych se přišel ukázat.

Přišla jsem tam s nulovými dabingovými zkušenostmi. Bylo pro mě velmi obtížné dívat se do scénáře, zároveň sledovat „telku“ a poslouchat, co říká režisér do sluchátek. Byla to pro mě španělská vesnice, úplně jsem to pokazila a měla jsem z toho hrozně špatný pocit. Volala jsem tátovi a brečela, že to nezvládnu a že tu práci určitě nedostanu. Asi po třech týdnech, když jsem byla s mámou nakupovat v supermarketu, mi zavolali z dabingového studia, že jsem dostala roli té pandy Mei Mei. Vyskočila jsem asi dva metry mezi těmi regály s jogurty a máma i lidé kolem se divili, co se mi stalo.

Byla jsem ohromně šťastná a brala jsem to jako velký úspěch, i když bylo náročné se do toho dostat. Zrovna tehdy byl covid, všichni nosili roušky a když jsem dabovala, musela jsem být sama v místnosti. Ale všechno se podařilo, nadabovali jsme pohádku Když se červenám od společnosti Disney a dodnes jsem vděčná za to, kolik jsem se toho díky té příležitosti naučila. Navíc jsem potkala spoustu lidí, kteří mi později pomohli.

Když jsme pak s celou rodinou šli na premiéru té pohádky, byla jsem na to velmi pyšná, což byl pro mě také nový pocit. Dlouho jsem kvůli šikaně neměla žádné sebevědomí, neuměla jsem být na sebe hrdá, a tady jsem zjistila, že to dokážu. Postupně jsem si začala více uvědomovat svou hodnotu a začala jsem si věřit. Díky této pohádce jsem se dostala i k dalším pěkným projektům a příležitostem.

Zbývá vám čas na nějaké jiné koníčky?

Určitě ano. Například se teď více věnuji zpěvu, což jsem nikdy neměla v plánu, ale můj dědeček, který byl zpěvák, o tom vždycky snil. Těsně předtím, než navždy odešel, jsem mu slíbila, že jednou budu zpívat. Tak jsem to dodržela a našla si ke zpěvu cestu. Mám ale i spoustu dalších koníčků, nejvíc mě baví cokoli, co souvisí s uměním. Například ráda píšu, a až jednou půjdu na vysokou školu, chtěla bych studovat režii, scenáristiku a možná i žurnalistiku. I když jsem prožívala to těžké období, jedinou útěchou a terapií pro mě bylo dát všechno na papír. Mám ty poznámky schované, a i když je to velmi smutné čtení, právě v tom období jsem objevila svou lásku k příběhům a psaní. Kromě toho velmi ráda maluji, ale na to momentálně nemám čas. A mou další vášní je móda. Samozřejmě ráda trávím čas se svou rodinou.

Máte kromě studia ještě nějaké další dlouhodobé plány?

Mou ambicí a velkým snem je natočit film, ke kterému už připravuji scénář. Nápad a koncept je čistě můj a nabídnu ho produkci, tak uvidím, jestli ho vezmou, nebo jestli ho budou chtít nějak upravit. Zatím nechci a nemůžu moc prozrazovat, je to všechno ještě ve hvězdách. Je to příběh dvou ztracených lidí, kteří se najdou v tu nejhorší dobu, zamilují se do sebe, snaží se jeden druhému pomoci, ale nakonec to dopadne úplně jinak, než čekali. Doufám, že se mi to podaří zrealizovat. Kromě toho mám před sebou ještě jedno velké dobrodružství – brzy se stanu mámou a na tuhle roli se moc těším!

Katrin Virágová
Studentka herectví na konzervatoři. Účinkuje v několika inscenacích Divadla P. O. Hviezdoslava, kde poprvé veřejně promluvila o šikaně kvůli svému romskému původu, kterou zažívala jako dítě. Objevila se v televizním seriálu Pan profesor a věnuje se také dabingu. Namluvila například kreslenou postavu Meilin Lee ve filmu Když se červenám nebo mladou superhrdinku v jednom z filmů studia Marvel. Do budoucna by chtěla studovat režii a scenáristiku. Velmi ráda píše – jejím snem je natočit film, ke kterému už připravuje scénář.