Vyhubení Židů zpečetili nacisté ve Wannsee za 90 minut. Po válce si účastníci schůzky nemohli vzpomenout...
Pouhou hodinu a půl stačilo nacistickým špičkám k definitivnímu ortelu nad miliony evropských Židů. Porada v berlínské vile Wannsee před 80 lety, 20. ledna 1942, nerozhodla o vyhubení Židů, protože holokaust probíhal už od přepadení SSSR 22. června 1941, nýbrž sloužila ke koordinaci mezi různými úřady. “Vysídlení Židů na východ … představuje začátek konečného řešení židovské otázky,” napsal důstojník SS Adolf Eichmann v lednu 1942 služebnám gestapa. Konference ve Wannsee byla podle historiků vládním zločinem, správním aktem masové vraždy, jakou historie nezažila: nacisté a jejich pomahači zavraždili při této genocidě za necelé čtyři roky (od léta 1941 do konce války v květnu 1945) na šest milionů Židů, tedy asi dvě třetiny Židů v Evropě.
Dohodu stvrdili koňakem, po válce tvrdili, že si nic nepamatují
Konference v honosné vile na břehu jezera Wannsee postavené v roce 1914 byla označena za “tajnou říšskou záležitost” a na pozvání šéfa hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) a pověřence pro “řešení židovské otázky” Reinharda Heydricha se jí účastnilo 15 vysokých vůdců SS, státních úředníků a stranických funkcionářů. Dvě třetiny z nich byly absolventy univerzit a mnozí měli titul doktora práv. Dohodu stvrdili koňakem.
Po válce účastníci konference nejprve popírali účast na poradě, poté předstírali, že si na nic nepamatují. Výjimkou byl Eichmann, který při procesu v Jeruzalémě v roce 1961 řekl: “Celá záležitost trvala sotva půldruhé hodiny. Ordonance průběžně dolévaly koňak a nakonec mluvil jeden přes druhého.” Také on ale tvrdil, že o ničem nevěděl a nic neinicioval: “Rozkazy jsem dostával od svého nadřízeného. Většinu času jsem trávil v rohu místnosti a ořezával jsem tužky”.
Text protokolu z Wannsee objevili podřízení amerického prokurátora v březnu 1947 v jednom ze šanonů ministerstva zahraničí při snaze získat podklady k následným procesům s nacistickými zločinci. Úředníci získali kopii číslo 16 – jedinou dochovanou z původních třiceti.
Britský historik Mark Roseman k tomu v úvodu své knihy Setkání ve vile u jezera (česky vydané v roce 2003) napsal: “Bezútěšnější vystižení režimu, pro který je typické systematické vraždění, neexistuje. Protokol z Wannsee dodnes zůstává nejnázornější a nejvíce programovou výpovědí o způsobu, jakým nacisté prováděli genocidu.”
Zpočátku se zdálo, že nalezený dokument zachycuje okamžik, kdy se nacisté rozhodli vyhladit Židy. Brzy však historici rozpoznali, že protokol nebyl tím, čím se zdál být. Především mezi účastníky konference nebyl Adolf Hitler, a ti, kteří tam byli, neměli takové postavení, aby mohli rozhodovat o genocidě. Zarážející byla také doba konání schůzky. Vědělo se, že masové vraždění sovětských Židů začalo o půl roku dříve, a bylo známo i to, že Židé byli usmrcováni plynem již od počátku prosince 1941 v polském Chelmnu a už se také stavěl vyhlazovací tábor Belzec.
Kdy padlo definitivní rozhodnutí o holokaustu?
Historici se dosud neshodli, kdy padlo definitivní rozhodnutí o holokaustu. Podle britského historika Iana Kershawa je možné, že padlo již v září 1941, kdy Hitler přijal rozhodnutí o deportaci rakouských a českých Židů na východ. Německý historik Christian Gerlach míní, že tak Hitler rozhodl na schůzi šéfů NSDAP 12. prosince 1941.
Původně se konference označovaná jako “porada státních tajemníků” měla konat 29. listopadu 1941. Termín byl posunut na 9. prosinec, ale japonský útok na Pearl Harbor zapříčinil další změnu termínu. Porada neměla pevný program a většinu času zabírala Heydrichova přednáška. Na konferenci se nacisté též rozhodli do Terezína deportovat zejména staré Židy i z dalších zemí Evropy.
“Pro konečné řešení židovské otázky v Evropě přichází v úvahu asi 11 milionů Židů,” píše se v závěru protokolu.
V oficiálním zápisu Eichmann zastřel výroky účastníků eufemismy a víceznačnými termíny vhodnými pro oficiální dokument. Podle německého historika Götze Alyho volba jazykových prostředků neměla ani tak sloužit utajení, ale spíše “fungovat jako umírněně dávkované antiseptikum, které mělo usnadnit správu masového vraždění”.
Eufemistický pracovně-technický plán "konečného řešení"
Götz Aly ve své publikaci Konečné řešení poznamenává, že “skutečným cílem a úspěchem konference bylo napomoci tomu, aby bylo ‘konečné řešení’ začleněno do běžných byrokratických a politických struktur německého státu a po pracovně-technické stránce vhodně zorganizováno. Tato metoda umožňovala každému jednotlivci, aby se zbavil osobní zodpovědnosti, a přesto se stal částečně aktivním, v zásadě ale pasivním komplicem své vlády. Více po něm nikdo nechtěl. Více v Německu nebylo potřeba.”
Roseman zase napsal: “Na jedné straně se o zabíjení hovoří velmi opatrně a používá se eufemismu ‘evakuace na Východ’, na druhé straně jsou věty o likvidaci židovských pracovních sil tak otevřené a důsledky pro ostatní tak jasné, že se eufemismy jako zástěrka stávají zbytečnými.”
Někteří účastníci konference (pokud nezemřeli již dříve jako Heydrich nebo Roland Freisler) byli po válce odsouzeni k mírným trestům a záhy dostali milost. Pouze Eichmann byl po procesu v Jeruzalémě koncem května 1962 popraven. Jako poslední z účastníků zemřel v lednu 1987 bývalý důstojník SS Gerhard Klopfer, který po válce působil opět jako advokát, “po naplněném životě pro blaho všech, kteří byli v dosahu jeho vlivu”, jak se psalo v jeho nekrologu.
Vila u jezera Wannsee je od roku 1992 památníkem této konference. Nová stálá výstava o konferenci ve Wannsee byla přímo ve vile otevřena v lednu 2020.
