Válka, strach a naděje: Romští uprchlíci z Ukrajiny čelí od začátku v Polsku diskriminaci a odmítání

Téhož dne začaly tisíce a posléze statisíce lidí překračovat hranice s Ukrajinou a proudit do Polska. Jako romská aktivistka v Polsku jsem během velmi krátké doby obdržela informace o tom, že se romská komunita z Ukrajiny snaží překročit hranice. Slyšela jsem také o lidech, kteří nebyli etnického ukrajinského původu a se kterými se nezacházelo stejně jako s ostatními ukrajinskými občany prchajícími před válkou.

Od různých sociálních organizací a koordinátorů ubytovacích zařízení pro uprchlíky jsem dostala mnoho dotazů, jak lze romským uprchlíkům pomoci. Mezi žádostmi o pomoc byly také stížnosti na osoby romského původu přicházející na hranice: “Nedodržují pravidla soužití v místě”, ” je vidět, že etničtí Ukrajinci nechtějí pobývat v jejich blízkosti”. Překvapilo mě, že se dlouhodobě stereotypní názory na Romy znovu vynořují, a to i v nouzi, během války.

Za několik dní jsme s přáteli založili na Facebooku neformální asistenční skupinu, která zpočátku shromažďovala informace o tom, kam nové skupiny Romů přicházejí, kde ve Varšavě se zdržují a jakou pomoc potřebují. Vydali jsme se na hranice a byli svědky toho, že Romové často stáli odděleně od ostatních lidí.  Dobrovolníci přistupovali k ukrajinským uprchlíkům s teplým jídlem, ale Romům často nebylo nabídnuto občerstvení, odvoz ani zajištěné ubytování. Pokud se totiž Polák rozhodl nabídnout ubytování ukrajinskému uprchlíkovi, po zjištění, že má jít k němu domů Rom, si to rozmyslel.

Ubytování ukrajinských romských uprchlíků v menších střediscích, např. v ubytovnách, se rovněž ukázalo jako problematické. Majitelé a správci těchto míst otevřeně odmítali ubytovat Romy. Organizace s tolerantnějším étosem vůči etnickým a náboženským menšinám také vyjadřovaly své preference Romy neubytovávat.

Při své vlastní zkušenosti s ubytováním ukrajinské Romky a jejích dětí v ubytovacím středisku pro uprchlíky, které poskytovalo náboženské centrum nedaleko Varšavy, jsem se setkala s potížemi. Romku a její tři děti organizace zpočátku ubytovala, ale v noci lidé spravující azylový dům zavolali policii, aby romskou rodinu odvedla, protože si stěžovali ostatní etničtí Ukrajinci, kteří se obávali přítomnosti Romů v budově. Na můj dotaz náboženská organizace odpověděla, že ubytování je určeno pouze pro její členy, ačkoli pro ostatní ukrajinské uprchlíky zjevně udělala výjimku.

Většina ukrajinských romských uprchlíků byla nakonec ubytována ve větších přechodných zařízeních, která byla určena pouze pro dvou až třídenní pobyt. Velká nákupní centra ve Varšavě byla upravena na ubytovací střediska a zástupci nevládních organizací, včetně mě, byli požádáni, aby romským uprchlíkům ubytovaným v těchto přechodných střediscích pomohli. Mezi mnoha dobrovolníky byli i tací, kteří měli velké předsudky a nedůvěřovali příslušníkům romské komunity.

Mezi samotnými ukrajinskými romskými uprchlíky byl ostatně patrný strach a nedůvěra. Útěk před válkou, opuštění příbuzných, neznalost jazyka, skutečnost, že nevědí, kdo jim může pomoci, a navíc vědomí, že mohou být diskriminováni kvůli tomu, že jsou “jiní Ukrajinci”, vzbuzovaly velký strach. Řada z nich hovořila o fámách o zločineckých skupinách, které oběti zneužívají pod záminkou pomoci, a pod tímto tlakem někteří z nich rezignovali na pobyt v Polsku a vrátili se na Ukrajinu.

Dodnes, téměř dva roky od začátku války, když pomáhám ukrajinským romským uprchlíkům v Polsku, se setkávám s předsudky vůči nim. Vezměme si například související otázku zápisu ukrajinských romských dětí do polských škol. Ředitelé škol se obávají o pověst svých škol a nejsou ochotni romské děti do škol přijímat, zatímco etnické ukrajinské děti stále přijímají. Navzdory velké neochotě angažovat se ve vztahu k ukrajinským romským uprchlíkům, která vychází ze strachu a stereotypů, se mnoho organizací a jednotlivců chopilo výzvy a nadále romské uprchlíky podporuje. 

ARCHIVNÍ VIDEO