Valaská Belá: Nacisti zavraždili třináct Romů, včetně dětí, kteří pomáhali partyzánům a utečencům. Pavel Traubner vypráví svůj příběh
Třináct Romů, mezi nimi čtyři ženy a čtyři děti, zavraždili nacisté 6. listopadu 1944 v obci Valaská Belá. Rudko Tanáč měl jen devět měsíců. V té době se nedaleko ukrývali i Traubnerovi. Dnes uznávaný lékař 78-letý Pavel Traubner u památníku v místní části Škrípovo vyprávěl svůj příběh. Na tento příběh upozornil server Pravda.sk.
Ve Valaské Belé žila nevelká komunita Romů, tři rodiny, které měly dohromady dvacet členů. Obyvatelé této obce v době povstání pomáhali partyzánům. Nosili jim jídlo, dělali spojky a informovali, co se ve vesnici děje a zda se neobjevili Němci. “Tyto informace pro partyzány zajišťovali právě belanští Romové. Němci věděli, že obyvatelé podporují partyzány a často dělali přepadovky zejména na lazech, kde se ukrývali Traubnerovci,” řekl starosta obce Miloš Cúcik. Přestože za takovou pomoc hrozila smrt, obyvatelé Belé od svých dveří nevyhnali nikoho. Některé z nich nacisté odvlekli do koncentračních táborů.
Hrobníka tehdy dělal Jozef Trepáč a podle dobového zápisu vypověděl, že do vesnice přišli esesáci. V osadě zajistili třináct Romů – muže, ženy i děti. “Tyto osoby pak odvedli na samotu zvanou Nad Studienkami, kde je ranou do týla povraždili,” uvedl Trepáč do zápisu. Němci je nechali tam, pouze je trochu zasypali zeminou. “Tyto osoby, v počtu třináct, byly tam určitou dobu ponechány na místě činu a pak jsem dostal od starosty obce pokyn, abych je pohřbil, což jsem i udělal. Vzpomínám si, že tam byl zavražděn i jeden malý chlapec, který však nebyl usmrcen střelnou ranou, ale byl propíchnutý bodákem – a tak jsem ho tam i skrčeného našel, ” Dodal Trepák.
Podle Zuzany Kumanové z občanského sdružení In minorita byly hlavami tří romských rodin ženy. “Ty držely pohromadě své syny, staraly se o své vnuky. To jsou ty oběti. Ženy a děti, které padly a byli zabité pouze proto, že měli jinou barvu pleti,” řekla Kumanová. Obyvatelé Valaské Belé se léta starali o masový hrob. Sdružení In Minority nechalo nainstalovat tabuli se jmény obětí.
Příběh chlapce, který přežil
Do Valaské Belé přišel svůj příběh vyprávět i profesor Pavel Traubner. “Narodil jsem se v Ilavě v roce 1941. Po vypuknutí SNP dostal můj tatínek informaci, že nás budou jako židovskou rodinu transportovat do Osvětimi,” začal. Otec rodinu naložil na vůz a vydali se směrem do Valaské Belé na Kršákův laz.
“Přivítali nás rodiny Sýkorů, Kršáků a Turzovů,” pokračoval Traubner. Po vyzrazení museli Traubnerovi odejít do hor a devět měsíců žili v mělké jámě. “Moji prarodiče, rodiče, strýc a já. V strašných podmínkách a tuhé zimě jsme přežili právě díky lidem, kteří nás zásobovali potravinami,” vzpomínal. Po osvobození vážil jako čtyřleté dítě jen deset kilogramů. Aby ještě více přiblížil podmínky, v nichž museli žít, zmínil i, jak spali: “Vespod jámy spal můj dědeček, na něm já a na mně maminka, abych byl v teple.”
Po válce, když už opět žili v Ilavě, se nejen těšil ze svobody. “Na jedné straně jsem byl šťastný, ale na straně druhé jsem měl deprese, že jsem přežil,” řekl Traubner. Zavzpomínal i na to, jak po návratu z hor celý rok pouze šeptal, protože měl stále na paměti slova rodiče, aby nemluvil nahlas, protože je mohou odhalit.
“Chci vyzvat všechny, abychom se postavili na odpor hnědému nebezpečí, neonacistickým a neofašistické myšlenkám, které se valí na Slovenskem i Evropou. Abychom už nikdy nedovolili, aby nikdo nikdy ani židovské, romské, katolické, evangelické děti nenakládal do dobytčích vagónů s doporučením návrat nežádoucí,” uzavřel Traubner.
