V Číně začnou nejnákladnější i nejzpolitizovanější olympijské hry

Mnoha superlativy jsou ověnčené olympijské hry v Pekingu, které v čínském
hlavním městě začínají v pátek. Jsou nejnákladnější v dějinách, provázejí je
nejdrastičtější dopravní omezení, nejpřísnější bezpečnostní opatření a
organizátoři je naplánovali do nejmenších podrobností včetně počtu zubů, které
olympijské hostesky mají ukazovat při úsměvu.

Rubem nablýskané pekingské olympijské mince jsou hlasy ochránců lidských práv,
podle nichž Čína využila her k ještě větší represi vůči oponentům režimu od
menšin v Tibetu či Sin-ťiangu až po disidenty a aktivisty. Kritici proto
doporučují připojit mezi superlativy ještě další – nejzpolitizovanější hry v
nejkontrolovanějším režimu, ale to by nesměla existovat řada historických
precedentů od Berlína po Moskvu.

Krom obav o čistotu vzduchu v Pekingu chronicky zamořeném smogem, kvůli které
byla z ulic odvolána polovina automobilů a zastaven provoz okolních továren, se
pořadatelé her soustředili především na zajištění bezpečnosti. Strach mají nejen
z možného teroristického útoku, ale také z nepokojů ze strany protičínských
aktivistů, kteří už svými protesty zkomplikovali tradiční štafetu s olympijskou
pochodní v několika západních městech včetně Londýna, Paříže či San Franciska.

Aby udržela za hranicemi zahraniční aktivisty, kteří by mohli průběh olympiády
narušit, zpřísnila Čína pravidla pro udělování víz a zakročila proti domácímu
disentu. Většina oponentů režimu je pod přísným dohledem bezpečnostních složek a
za mřížemi skončil například disident Tu Tao-pin, kterého policie zadržela a
obvinila, že zveřejňoval články na zahraničních webových stránkách a přijímal
bez povolení hosty; uvězněn byl bojovník za práva nemocných AIDS Chu Ťia či
Chuang Čchi, kterého policie zadržela na jihozápadě státu poté, co se snažil
nabídnout pomoc rodičům dětí, které zahynuly při květnovém zemětřesení v
provincii S’-čchuan.

Podle mezinárodní organizace na ochranu lidských práv Amnesty International (AI)
Čína nesplnila sliby, které dala Mezinárodnímu olympijskému výboru (MOV), nadále
pronásleduje kritiky režimu a tvrdě cenzuruje média včetně omezování přístupu k
internetu. K zajištění úplné svobody informací v Pekingu proto MOV vyzvalo
sedmnáct českých a zahraničních osobností včetně bývalého prezidenta Václava
Havla. Jejich apel se vztahuje i na olympioniky, kteří by měli vyjádřit podporu
lidem, jimž čínská vláda upírá jejich práva. Dopis podepsali mimo jiné
jihoafrický nositel Nobelovy ceny za mír Desmond Tutu, aktivista čínského hnutí
za demokracii Wej Ťing-šeng či francouzský filozof André Glucksmann.

Kritika aktivistů za lidská práva se snesla také na hlavu amerického prezidenta
George Bushe za to, že se rozhodl zúčastnit zahajovacího ceremoniálu olympiády,
na který přijede také francouzský prezident Nicolas Sarkozy zastupující zároveň
Evropskou unii, ruský premiér Vladimir Putin nebo předseda japonské vlády Jasuo
Fukuda. Nepřijedou naopak britský premiér Gordon Brown, kanadský premiér Stephen
Harper nebo německá kancléřka Angela Merkelová. Český premiér Mirek Topolánek se
zahájení her nezúčastní, přijede ale později podpořit české sportovce.

Různé formy protestu plánuje v Pekingu řada skupin, což přimělo MOV ke
zveřejnění přípisu připomínajícího pravidlo číslo 51 Olympijské charty, které
zakazuje demonstrace a propagandu v olympijských areálech. Jak čínští
organizátoři, tak činitelé MOV se obávají, aby protesty nesnížily prestiž
olympiády. Ale rozhodně by to nebylo poprvé, co se olympijské hry staly kromě
sportovní také politickou arénou.

Podle některých komentátorů by pekingské hry mohly být nejzpolitizovanější
olympiádou od Berlína 1936, kde se nacistický diktátor Adolf Hitler snažil s
pomocí sportovců dokázat nadřazenost árijské rasy. Připomínají ale také rok
1964, kdy v Tokiu zapaloval olympijský oheň muž, který se narodil v Hirošimě v
den, kdy na ni Spojené státy shodily atomovou bombu. O čtyři roky později v
Mexiku zdvihli na stupních vítězů dva černošští medailisté zaťatou pěst na
protest proti diskriminaci Američanů tmavé pleti v USA.

Krvavé drama poznamenalo olympijské hry v Mnichově v roce 1972, kde palestinští
teroristé unesli a zabili jedenáct izraelských sportovců. V roce 1976
bojkotovali Afričané LOH v Montrealu na protest proti účasti týmu Nového
Zélandu, který udržoval sportovní styky s tehdy rasistickou Jihoafrickou
republikou. Spojené státy a některé další západní státy bojkotovaly olympiádu v
Moskvě v roce 1980 kvůli sovětské invazi do Afghánistánu a čtrnáct zemí
sovětského bloku bojkot oplatilo při hrách v roce 1984 v Los Angeles.

Zpolitizování olympiády tak rozhodně není ničím novým a navíc má občas tendenci
obrátit se nečekaným směrem. V Berlíně 1936 získal čtyři zlaté medaile černý
Američan Jesse Owens a stal se hrdinou i pro německé davy masírované teorií o
nadřazenosti bílé rasy. Nemluvě o tom, že v Berlíně směl i do takových hotelů,
do jakých ve Spojených státech neměli černoši přistup ještě minimálně tři
desetiletí.

I Owensův případ navíc dokazuje, že při spojení sportu a politiky má sport
šanci, že v paměti lidí vydrží déle. Při zmínce o olympijských hrách v Moskvě si
víc pamětníků vybaví vzpěračského vítěze Otu Zarembu nebo nejúspěšnějšího
tehdejšího gymnastu Alexandra Diťatina než vězněné disidenty. A Čína si je
nejspíš do značné míry vědoma toho, že její způsob zacházení s lidskými právy
ustoupí do pozadí, jakmile Jamajčan Usain Bolt umaže další setinku ze svého
světového rekordu na sprinterské stovce.