Shpresa Agushi: Ještě dlouho si albánské a romské děti nebudou hrát společně

Shpresa Agushi, vdaná žena a matka tří dětí narozená v kosovském Prizrenu. Ve
městě, které, jak sama říká, zůstává stále jedním z mála multietnických míst
v Kosovu, kde Albánci, Srbové, Romové a jiné národnostní menšiny žijí vedle sebe
a společně. Její romská rodina žila v albánské čtvrti, doma mluvili albánsky a
navštěvovali albánské školy. Provdala se do jiného kosovského města, Gjilanu, do
romské rodiny, která žila jinak a v jiném prostředí. Většinu sousedů tvořili
Romové. Doma se mluvilo romsky. Aby se mohla zapojit, jazyk se musela nejprve
naučit. Rok 1999, kdy začalo i skončilo bombardování Kosova jednotkami NATO, jí
změnil život a udělal z ní romskou aktivistku. A tou zůstala dodnes. Nejprve
s tchánem pracovala v organizaci Romano amalipe (Romské přátelství), která
fungovala zcela dobrovolně. Snažila se pomáhat lidem v gjilanských romských
mahalách. V roce 2001 založila vlastní nevládní organizaci Rromane Romňa (Romské
ženy), jejímž cílem je zlepšit situaci romských žen v Kosovu, bojovat za jejich
práva a svobodu projevu v romských komunitách. Tato organizace spolu s dalšími
ženskými sdruženími a aktivistkami vytváří síť, jež má poskytnout zázemí pro
společnou práci při ochraně práv žen v Kosovu. Tu podporuje UNIFEM (United
Nations Entity for Gender Equality and Empowerment of Women) a kosovské Centrum
pro genderové studie.

V roce 2007 byla ve švýcarském Bernu Shprese Agushi udělena cena Freiheit und
Menschenrechte (Svoboda a lidská práva) za svůj nezištný boj za práva Romů
v Kosovu. V předchozích letech toto mezinárodní uznání získal například Dalai
Lama.

Jak a kdy jste se začala angažovat v boji za práva romských skupin v Kosovu?

Pro romskou komunitu jsem začala pracovat v roce 1999. Poté, co skončilo
bombardování Kosova. V Gjilanu, kde bydlím, začaly narůstat problémy
s bezpečností Romů. Spolu s tchánem, který byl místními Romy uznáván jako
reprezentant komunity, jsme viděli, že je nutné našim lidem pomoct. NATO a jiné
mezinárodní organizace přicházely do Kosova nepřipravené a neinformováné, a
nebyly ze začátku schopny poskytovat Romům dostatečnou ochranu a podporu.
Především neměli o životě Romů v Kosovu a jejich problémech ani tušení. Přišli
pomáhat Albáncům a Srbům a o životě menšin nevěděli. Já byla v té době v Gjilanu
jediná Romka, která uměla anglicky. Bylo nutné s nimi mluvit a diskutovat. A
nato nás další a další instituce samy žádaly o spolupráci. Pracovali jsme
dobrovolně, nebylo pro nás důležité, zda jsme za to placeni. A to zůstalo
částečně dodnes. Dokud je situace Romů v Kosovu taková, jaká je, nemůžete nikdy
jistě počítat s žádnou dotací. Musíte nejdřív situaci změnit, musíte mluvit,
bojovat za pravdu. Je ale dobré, že donátoři o nás smýšlejí stále líp a více
sledují činnost romských neziskových organizací. My jsme nejprve navázali
spolupráci s americkými jednotkami KFOR, poté s UNHCR.

Řekla jste, že jste spolupracovali s řadou nadnárodních organizací. Nastávaly
nějaké komplikace při práci s nimi?

Ze začátku ano, neměli tušení, jací lidé v této zemi žijí a jaké jsou jejich
potřeby. Stalo se, že jsme k nim začínali ztrácet důvěru a přestali jsme od nich
pomoc očekávat. Ale zlepšilo se to. Byli mezi nimi takoví, kteří chtěli skutečně
dokončit svou práci a pomáhat lidem bez ohledu na národnost. Nebo jsme měli
problémy s překladateli. Pracoval tu jeden seržant z KFOR, který pocházel ze
smíšené rodiny a jeden z jeho rodičů byl Rom. Zajímal se o situaci Romů v Gjilanu.
Bylo tu hodně vypálených romských domů a tento seržant se ptal místního
albánského překladatele, co se s nimi stalo. Řekli mu, že Romové si domy
zapálili sami a pak odešli. Nemohl pochopit, jak může někdo zapálit svůj dům.
Sešel se s několika Romy, aby si s nimi promluvil. Byl strašně naštvaný. Sám se
jako Rom cítil a hrozně se ho to dotklo. Ptal se, „co jste to za Romy, jak
můžete něco takového udělat?“. Romové mu pak vysvětlili, že to celé je lež. Kdo
by byl takový blázen, aby si zapálil vlastní dům a šel žít dobrovolně na ulici?
Albánský překladatel zkrátka interpretoval situaci po svém. Když cítíte
nenávist, mluvíte ve svém zájmu, říkáte zlé věci. Ale nechci tak mluvit o všech
Albáncích. V naší zemi žijí dobří a zlí lidé a je jedno, ke které národnosti
patří. Nemůžete říct, že všichni Albánci jsou zlí a všichni Romové jsou hodní.
Jsou to prostě lidé, jako všichni ostatní.

Jak jste taková problém s interpretací řešili?

Po této příhodě jsem s nimi pak vždy, když přišli z KFOR nebo jiné mezinárodní
organizace, mluvila já. Překládala jsem přesně, co naši lidé říkali. Dokud jsme
nebyli schopni mluvit anglicky, nemohli jsme mluvit za sebe, prezentovat svůj
pohled a pravdu.

Jakou formu pomoci jste konkrétně Romům v Gjilanu poskytovali?

V říjnu 1999 jsem začala pracovat v IRC (International Rescue Commitee) jako
koordinátorka romské komise pro potravinovou distribuci. Romové v Gjilanu neměli
volnost pohybu po městě a já jim měla potraviny i jinou pomoc roznášet do jejich
domovů. Chodila jsem od domu k domu, ode dveří ke dveřím. Nebylo to pro mne
jednoduché, byla zima, a provázelo mne mnoho dalších těžkostí. Pocházím z města
Prizren a do Gjilanu jsem se přivdala. Mnoho Romů mě tu neznalo jako Romku,
protože mám světlou kůži a mluvím albánsky… Lidé z UNHCR a IRC mi ze začátku
radili, že bych měla mluvit anglicky, aby nebylo hned zřejmé, že jsem Romka.
Prostě pro vlastní bezpečnost. Když mě Albánci slyšeli mluvit albánsky, byli
naštvaní a ptali se mě, proč Albánec pomáhá Romům. „Musíš pomáhat nám, ne jim,
protože Romové jsou zlí lidé, je dobré je zabíjet“ říkali mi. Byly to strašně
zlé řeči.

Lidé po celém světě zřejmě tuší, co se dělo za války Srbům a Albáncům. To, co se
dělo Romům, zůstává v tichosti. Jaké byly jejich životy během války a po ní?

Válka přinesla mnoho bolesti všem lidem v Kosovu, ať Albáncům, Srbům, či jiným
menšinám. Během války většina Romů zůstávala schovaná ve svých domech, mezi
dvěma válčícími stranami. Někteří ze země utekli. Poté, co skončilo bombardování
Kosova jednotkami NATO v roce 1999, Romové neměli zajištěnu žádnou ochranu a
podporu ze strany mezinárodních organizací. Začalo vypalování domů Romů, Aškaliů
a Egypťanů. Začalo bití, znásilňování žen, zabíjení. Napadali je Albánci, ale je
nutné zdůraznit, že to byli jen někteří z nich. Naši lidé se báli vůbec vycházet
ze svých domů, přicházeli o práci. Romové ze strachu začali ve velkém opouštět
Kosovo. Odcházeli do různých zemí – Srbska, Černé Hory, Makedonie, západních
evropských zemí – nebo do uprchlických táborů uvnitř země, vytvářeli nová
ghetta. Neodcházeli dobrovolně, nechtěli opouštět své domovy. Ale když vidíte,
že jste vy, vaši příbuzní, sousedé neustále napadáni, musíte hledat řešení pro
vaši rodinu.

Kdy se začala situace pro Romy zlepšovat?

V roce 2002 už měli Romové u nás v Gjilanu svobodu pohybu. Nebyla to ale
skutečná svoboda. Lidé se dál báli kamkoliv chodit. Věděli, na která místa jít
mohou a kdy, potřebovali se dostat do školy, do blízkého obchodu. Časem se tato
situace začala měnit a rok za rokem je to lepší.

Proč byli Romové po válce napadáni? Jaké k tomu byly důvody?

Lidé, kteří Romy napadali, v sobě nosili nenávist. Nehodnotili, zda je někdo
vinen nebo nevinen, viděli nás zkrátka jako Romy, a to stačilo. Romové byli
obviňováni, že za války podporovali Srby a spolupracují s nimi. Tento důvod si
ale Albánci vytvořili sami. Ve skutečnosti o žádnou spolupráci Romů se Srby
nešlo. Někteří Romové vstoupili do srbské armády, ovšem pod tlakem. Byla bych
strašně ráda, kdybych mohla říct, že se na těch násilnostech podíleli jen lidé,
kterým Romové během války ublížili. Bohužel tomu tak nebylo. Většinou to byli
lidé, kteří pouze slyšeli o Romech špatné věci a šli se jim bezhlavě mstít.
Netvrdím, že všichni Romové jsou dobří. Každý člověk je zodpovědný za své
jednání. Věřím, že někteří kradli nebo uráželi své albánské sousedy, ale
nevěřím, že by někoho zabíjeli. V Haagu jsem žádného Roma, který by byl obviněn
z vražd, neviděla.

Můžete popsat problémy, kterým musejí kosovští Romové čelit v dnešní době?

Je tu mnoho problémů. Některé jsou společné všem občanům Kosova, ale některé se
ve větší míře týkají Romů. Největším problémem Romů v Kosovu je nezaměstnanost.
Celková nezaměstnanost v zemi je 40 procent. Mezi Romy je to až 98 procent.
Odpověď donorů a vlády je vždy stejná. Musejí řešit zaměstnanost všech občanů
Kosova. Ano, to je pravda, ale nás vidí pouze jako tři procenta, která jsou
zanedbatelná. Dalším problémem je sociální podpora. Podmínkou k získání
sociálních dávek v Kosovu je mít děti mladší pěti let. Máme pak rodiny, které
mají několik dětí starší. Těch se potom sociální podpora netýká. I tyto rodiny
jsou ale bez práce. K tomu připočítejme nedostačující bytové podmínky mnoha
Romů, nemožnost dostat se do svých vlastních domů, rekonstrukce rozbořených
budov, problémy s placením elektřiny a vody. Mnoho rodin je několik měsíců bez
dodávek proudu. U dětí jsou to bariéry v přístupu ke vzdělání. Rodiny nemají
peníze, aby si mohly dovolit pořídit školní potřeby, zaplatit školné. Velké
problémy jsou se zdravotní péčí, protože v Kosovu nefunguje zdravotní pojištění.
Musíte tak platit dvě eura za návštěvu lékaře, kupovat si léky a vše ostatní.
Když nemáte peníze, nemáte zdravotní péči.

Jak vnímáte situaci Romů deportovaných zpět do Kosova?

Je to obrovský problém. Jsou to lidé, kteří se vracejí pod tlakem. Jsou odvezeni
na letiště, deportováni do Kosova, do svých kosovských domovů nemohou, musejí
hledat své příbuzné nebo sousedy, u kterých by mohli žít. Většinou jim není
poskytnuta žádná humanitární podpora. Je to strašné. Očekáváme, že tento rok
bude do Kosova vráceno 35 tisíc osob. Nevíme, jak jim pomoci. Jsme nezisková
organizace, někdy máme placené projekty, jindy ne. A nyní čekáme na příliv lidí,
kteří žijí v zahraničí déle než 10 let. Netušíme co s nimi. Hlavním problémem
bude mladá generace, lidé, kteří se v zahraničí narodili, kteří tam chodili do
škol, neznají místní jazyk. Tady nebudou mít možnost dokončit školu, budou muset
zůstat doma. Vyroste tak další skupina analfabetů. Souhlasím s návraty, ale
pouze při implementaci všech pravidel – dát lidem podmínky pro vzdělání, možnost
zaměstnání, bydlení a vše. Ne jen je tady vysadit na ulici.

Zaměřujete se ve své práci i na nějaké minority uvnitř romské komunity?

Přesně tak. Velmi těžká je situace romských žen, které jsou stále opomíjené. My
se snažíme to změnit. Kritizovala jsem Evropskou komisi, že se problémem
romských žen v Kosovu nezabývá samostatně. Vždy jsou řešeny projekty týkající se
Romů, Ashkali a Egypťanů obecně. Ale nikdy zaměřené jen na ženy.

Jak je to v současně době s bezpečností Romů v Kosovu?

Co se týká bezpečnosti, situace je mnohem lepší. Útoky na Romy se někdy přihodí,
ale ne tak jako dřív. Kdysi se to dělo pořád. V oblasti bezpečnosti je problém
spíš s tím, že Romové ztratili důvěru v kosovskou policii. Znám případy, kdy šli
Romové na polici nahlásit napadení, krádež, a v podstatě jim nikdo nevěnoval
pozornost. Zeptají se, jestli někoho viděli, jestli vědí, kdo to byl. Když jim
řeknete, kdo to byl, možná něco udělají. Když nevíte, odpoví vám, že nemají
viníka jak najít. Kdyby chtěli, řešení najdou. Když ale nechtějí, je to jiná
věc…

Věříte, že někdy pro kosovské Romy nastanou lepší časy?

Celých těch posledních 12 let bojujeme za naše práva. Snad už se postavení Romů
nějak mění, ale ne dost. Svoboda pohybu je stále lepší, stejně tak ochrana a
bezpečnost, ale přesto. Kdykoliv se může něco stát. Situace se mění také proto,
že máme trpělivost s kosovskou vládou. Musíme s nimi jednat ve smyslu „když
chcete dosáhnout toho nebo toho, musíte udělat tohle a tohle“. Ale nikdo zatím
neumí vyřešit tu nenávist, která mezi lidmi v Kosovu ještě stále zůstává.
Všichni jsme dobří lidé, ale nenávist mezi národnostmi je tu stále cítit. Bude
potřeba ještě mnoha let, než tento problém pomine. Není to vaše rozhodnutí,
jestli se narodíte jako Rom, Albánec nebo Srb. Jediné, co si můžete sami vybrat,
je to, jestli budete dobrým nebo špatným člověkem. Znám spoustu Srbů i Albánců,
jsou to dobří lidé, pracuji s nimi, respektujeme se, pomáháme si. Ale v Gjilanu
na hlavní ulici si ještě dlouho nebudou albánské děti hrát s našimi dětmi.
Jediný důvod je ten, že jsou Romové.

KAM DÁL?


„Tohle není život!“ Romové v kosovském Gjilanu sní o novém začátku



Sbal si věci a vypadni aneb dobrovolné návraty Romů do Kosova

Vždyť je přece Hederlezi!

Romské štěstí na předměstí Tirany

Romea.cz přinese sérii reportáží z poválečného Kosova