Šéfredaktor magazínu Romano fórum Pavol Lacko: Romština je plnohodnotným jazykem, který si poradí i s náročnými žánry

Jaké pro vás byly uplynulé tři roky na pozici šéfredaktora magazínu Romano fórum?

Začátky byly náročné, jak to často bývá, když člověk přichází do nového prostředí a tématu. Nejprve se musí zorientovat a zjistit, kdo v něm má co říct. Dříve jsem psal spíše o vládních kauzách, takže jsem potřeboval získat přehled a kontakty. Každým článkem však zkušenosti narůstají a zvětšuje se i okruh lidí, kteří vám důvěřují a jsou ochotni si s vámi povídat. Začínali jsme „na zelené louce“, nejprve jsme potřebovali dostat do povědomí značku a vybudovat v publiku čtenářský návyk. Vydavatelem magazínu je nezisková organizace eduRoma, takže jsme pochopitelně neměli peníze na žádnou velkou kampaň.

Vsadili jsme na obsah, který má ambici jít do hloubky a na – doufám – pěkný design. Čtení Romano fóra by nemělo být jen zajímavé, chtěli jsme, aby to byl i vizuální zážitek. Po prvním roce nám velmi pomohla spolupráce s Deníkem N. Přebírají od nás články do jejich rubriky Minuta po minutě, což nám přináší čtenáře a jim zase upozornění na témata, kterým by se sami možná nevěnovali.

Některé články dokonce vznikají společně – nejprve vyjdou na N-ku a teprve potom u nás. Díky tomu se informace o menšinách dostávají k širšímu okruhu čtenářů a do různých sociálních bublin. Přidaná hodnota je, že prostřednictvím této spolupráce se učíme řemeslu od respektovaných novin, které sami rádi čteme.

Po třech letech už ale můžeme říct, že jsme si své čtenáře našli. Náš web navštíví každý měsíc 5 až 7 tisíc čtenářů. Dostáváme cenné zpětné vazby z komunity, od romských osobností, dokonce i z úřadů. A momentálně máme i „přetlak“ materiálu – na vydání v tomto období čeká i 8 článků a respondenti nám v dobrém volají, „kdy že to už vyjde“. (Smích)

Pro zajímavost – jaké články, třeba první tři, mají za celou tu dobu největší čtenost?

První měsíce jsme čtenost neměřili správně, takže neumím nabídnout údaj za úplně celé období. Celkově jsou však u nás nejčtenější pozitivní příběhy. Rozhovor s inspirativní učitelkou z Luníku IX má více než 11 tisíc přečtení. Podobně čtený byl i rozhovor s pedagogickou asistentkou z Jarovnic, která jako dítě poslouchala, že Romové z jejich vesnice nechodí na vysoké školy – a dnes studuje na univerzitě. Třetím nejčtenějším textem je rozhovor s etnoložkou o romských Vánocích. Mimo jiné v něm říká, že Romové mají o svátcích pěkný zvyk – navzájem si odpouštějí. Její vyprávění oslovilo tisíce čtenářů.

Jaký je v současnosti na Slovensku obraz Romů v médiích? Je profesionálnější, než tomu bylo dříve?

Myslím si, že ve srovnání s 90. lety je jazyk nás novinářů citlivější, ale do určité míry je to „dojmologie“ – výzkumy k tomu totiž chybí. Poslední mně známá analýza mediálního obrazu Romů na Slovensku pochází ještě z roku 2014.

Výzkumníci v ní například zjistili, že 12 % sledovaných příspěvků obsahovalo stereotypy typu, že Romové jsou hluční a většinová společnost na ně doplácí. Asi 6 % článků pracovalo s negativním zobecňováním etnika jako takového nebo zdůrazňovalo etnicitu i v situacích, kde to nemělo věcné opodstatnění. A v téměř čtvrtině případů novináři nedali Romům prostor k vyjádření, přestože tak učinit měli.

I dnes se stává, že my novináři živíme škodlivé stereotypy. Možná si pamatujete, jak se po ruské invazi objevila zpráva, že se ukrajinským Romům podařilo zmocnit ruského tanku. Jedno ze slovenských médií dalo pod fotku „vtipný“ popisek, že Romové to jistě udělali proto, aby mohli dát tank do šrotu a vydělat si. Editorovi slouží ke cti alespoň to, že text po upozornění opravil.

Médium, které se zaměřuje na menšiny, třeba právě tu romskou, se přirozeně stává i pro ostatní zdrojem „pozitivních příkladů“. Nepřispívá to však v určité rovině k udržování vzájemného odstupu či zdání neobvyklosti toho, že „i Romové“ se věnují stejným oborům jako kdokoliv jiný?

Myslím na to při každém formulování titulku a vědomě se hlídám, abych úspěchy našich respondentů automaticky nespojoval s etnicitou, ačkoli se to v dobré víře jim pomoct často nabízí.

Člověk se nestává světoznámým sportovcem, vynikajícím lékařem nebo oblíbeným spisovatelem proto, že je Slovák, Čech či Rom, ale zejména proto, že si cestu na vrchol vydřel. Určitě k tomu přispívají i osobnostní předpoklady a pořádná porce náhody či štěstí, ale my často přehnaně zdůrazňujeme etnicitu, jako by měla být tím určujícím faktorem. Může to však mít opačný efekt, protože to budí dojem, jako by některá povolání měla být pro dané etnikum „z povahy jeho bytí“ něčím neobvyklým, což samozřejmě nejsou.

Osobní zkušenost – byť novinářsky zprostředkovaná přes příběhy konkrétních lidí – váží při našem vnímání světa mnoho, někdy až neproporčně mnoho. Pozitivní příklady tedy pomáhají, ale umí způsobit „jen“ kosmetické posuny. Skutečně důležité je, aby se na Slovensku změnily podmínky, ve kterých se reprodukuje generační chudoba. Psycholožka Magdaléna Špotáková v jednom z našich rozhovorů řekla, že zodpovědnost za život romských dětí je na majoritě, protože ta má v rukou moc. Podle ní však není snadné si to uvědomit.

Stát při tématu generační chudoby někdy připomíná pohádku o Baronu Prášilovi, který očekával, že se dokáže z bahnitého terénu vytáhnout sám za vlasy ven. Je to samozřejmě nesmysl, tak jako myslet si, že lidé žijící v generační chudobě si dokážou pomoct sami, aniž by zmobilizoval své zdroje stát. Pokud tedy odstraníme podmínky, které vytvářejí toto prostředí, zmizí i ten velký kontrast mezi vyloučenými Romy a většinovým obyvatelstvem. Ten totiž není způsoben etnicitou či národností, ale zejména sociálními faktory.

Jak v redakci přistupujete k tématům, které naopak směřují do romské komunity kriticky?

Snažíme se, aby se kyvadlo naší pozornosti nevychýlilo ani na jednu, ani na druhou stranu. Nemůžeme ignorovat systémové a společenské překážky, kterým Romové na Slovensku čelí, a proto na ně upozorňujeme. Nechceme však zavírat oči ani před oprávněnou kritikou dovnitř romské komunity, která, mimochodem, často přichází od samotných Romů.

Nedávno jsme například přinesli rozhovor s jedním z účastníků dubnového kongresu Mezinárodní romské unie, což je klíčová organizace romského emancipačního hnutí. Jeho kritika do vlastních řad vzbudila v komunitě velký rozruch a podnítila debatu o kvalitě fungování této instituce. Podobně kriticky se dovnitř romské komunity vyjádřil módní designér Pavel Berky, který naší redaktorce popsal, že nejvíce „hejtů“ k sňatku se svým partnerem dostal od Romů. Homosexualita je podle něj mezi Romy tabu, proto se o ní snaží mluvit.

Novinařina tak, jak ji vnímáme my, nemá mít ambici někomu stranit, či naopak proti někomu stát. Má se snažit přibližovat pravdě a kriticky reflektovat to, co se ve společnosti děje. Rozumím ale tomu, že pokud je některá skupina lidí dlouhodobě společensky zneuznaná, můžeme mít my novináři ve snaze „dorovnávat šance a rozdíly“ tendenci dívat se na danou menšinu méně kriticky. Je třeba s tím vědomě pracovat.

Na jaká témata a žánry se v redakci zaměřujete?

Snažíme se být magazínem, tedy nenabízet rychlé flashové zpravodajství, ale spíše články, které vysvětlují témata do hloubky. Takto jsme například přinesli reportáž o tom, jak se z košického Luníku IX stalo segregované romské sídliště, jedno z největších v Evropě. Redaktorka si povídala s jeho obyvateli, se starostou, historikem, prostudovala dostupnou literaturu a na místě byla samozřejmě i osobně.

Nedávno jsme zase publikovali velký text, který se zaměřil na to, co dělají jinak firmy, které zaměstnávají nejzranitelnější sociální skupiny. Na Slovensku to není samozřejmost, přece jen, vstupní náklady na zaučení lidí, kteří jsou dlouhodobě bez práce, jsou vyšší. Ti se však za důvěru často odmění pílí a dlouholetou loajalitou.

Dlouhodobě také sledujeme kauzy a veřejné politiky, které se týkají romské menšiny nebo lidí z vyloučených lokalit. Jen pro představu, během první vlny pandemie byly u nás mnohé vyloučené komunity obehnané páskou a uzavřeny. Zjistili jsme, že Generální prokuratura dostatečně neprozkoumala, zda se to stalo v souladu se zákonem.

Kromě toho čtenářům přinášíme příběhy úspěšných Romů a Romek, vzpomínky na romské osobnosti z historie, novinky z romské literatury či hudby, kritické komentáře nebo ankety na aktuální témata. Nevěnujeme se však jen Romům, ale i jiným menšinám – ukrajinské, vietnamské, LGBTI+ lidem, tedy skupinám, které jsou často přehlíženy a ocitají se na okraji společnosti.

Využíváte při práci své zkušenosti z investigativní žurnalistiky?

Před Romano fórem jsem několik let pracoval v Alianci Fair-play, která se věnovala investigativní novinařině. Psali jsme o eurofondech, dění v soudnictví, o plýtvání penězi při veřejných zakázkách nebo o fungování policie či prokuratury. Bylo to velmi podnětné prostředí a měl jsem štěstí na kolegy, kteří se mi v začátcích po vysoké škole věnovali, takže jsem se hodně naučil. Do velké míry přispěli k tomu, kým jsem dnes. Pokud umím alespoň trochu psát a zacházet s informacemi, mají na tom zásluhu i oni – a naopak, za nedostatky si můžu sám, určitě mě na ně upozorňovali. (Úsměv)

Každopádně mi toto období pomohlo získat mnohé dovednosti – například přehled o tom, na jaké informace mám nárok pomocí tiskového zákona a jaké si naopak musím žádat prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím. Je toho mnoho a hodilo se mi to nejen v novinařině, ale mnohdy i v „civilním“ životě.

Romano fórum publikuje některé články i v romštině. Proč je to pro redakci důležité a máte nějaký odhad, kolik čtenářů je čte?

Vybrané texty necháváme překládat i do romštiny, a to z několika důvodů. Jednak se chceme dostat i k čtenářům z vyloučených komunit, kteří možná nemluví tak dobře slovensky. I když je třeba říct, že odborníci spíše upozorňují na opačný trend, a sice že romština se mezi našimi Romy vytrácí a nahrazuje ji slovenština. Kromě toho prostě chceme, aby se romský jazyk objevoval ve veřejném prostoru. Abychom si na něj zvykali a neměli pocit, že je něčím exotickým. Tak jako maďarština, čeština nebo jazyky jiných národnostních menšin je i romština součástí slovenské společnosti.

A v neposlední řadě bychom rádi nabourávali stereotyp o romském jazyce, který říká, že romština není dostatečně rozvinuta, aby se v ní daly publikovat složitější texty. Není to pravda. Odborníci se shodují v tom, že romština je plnohodnotným jazykem, který si poradí také s náročnými žánry. Nedávno u nás například vznikl romský překlad jedné z nejznámějších slovenských sbírek básní – Modlitbiček od Milana Rúfuse.

Zatím tyto romské překlady nečte mnoho čtenářů, počítáme je na stovky. Souvisí to však i s tím, že na texty v romštině nejsou zvyklí. Ozval se nám například zahraniční student, který studuje romštinu v Brně a shání současné romské texty, protože jich není mnoho.

Fungují podle Vás dnes média spíše na principu nabídky a poptávky – přinášejí témata, o která mají čtenáři zájem nebo to funguje i naopak?

Myslím si, že v kvalitních médiích by to mělo fungovat oběma směry. Je důležité dbát na preference čtenářů – kvůli nim samotným, ale samozřejmě i kvůli udržitelnosti novin jako takových. Přece jen je to čtenář, který si platí za službu, o kterou má zájem. Na druhé straně, kvalitní média mají odvahu nabízet svým čtenářům i názory a témata, která nerezonují s čtenářským pohledem na svět. Jednak proto, aby se nám vůbec dostávaly i informace zvenčí naší „bubliny“, a měli jsme tak šanci kriticky přehodnocovat naše vlastní přesvědčení a přibližovat se tak k pravdě. A také proto, že někdy je prostě důležité a ve veřejném zájmu dát čtenářům do pozornosti i témata, která jinak opomíjíme.

Pokud bych to měl nehezky shrnout, tak řeknu, že bychom se měli navzájem „vychovávat“ – my-čtenáři novináře, aby dbali na naše zájmy, ale i my novináři čtenáře, aby čas od času věnovali pozornost i tématům, která se jich možná přímo netýkají, ale jsou společensky důležitá.

Mnoho redakcí postupně zavádí paywall – systém placeného přístupu k jejich obsahu. Z hlediska finanční udržitelnosti je to asi pochopitelné, neměli by ale mít všichni bez rozdílu bezplatný přístup k informacím?

V ideálním světě ano, ale takové životy nežijeme, realita je jiná. Noviny jsou produktem, který – má-li být kvalitní a poutavě zpracovaný – je třeba vytvořit. Novináři musí za novinkami či příběhy cestovat, platí za přístupy do archivů a potřebují techniku. Nastudování témat často věnují desítky hodin. To vše stojí čas a peníze. Dlouhodobě se ukazuje, že jen příjmy z reklamy seriózní žurnalistiku nedokážou uživit – nehledě na to, že i na reklamy ve videích nebo u článků si často stěžujeme. Kdysi tištěné týdeníky řešily toto dilema tak, že jednou za čas daly na titulku téma, které prodává, aby z tržeb mohli platit novinařinu, která možná nepřitáhne masy, ale je klíčová pro společnost – například investigativu.

Ale dnes už ani to nestačí. Některá média se proto snaží o kompromis. Základní část obsahu – například zpravodajství – nabízejí zdarma a články, které stály více zdrojů, času a jdou do hloubky, zpoplatňují. Romano fórum funguje díky grantové podpoře. Menšinová žurnalistika u nás ještě není tématem, které by prodávalo předplatné. Ale možná k tomu přispíváme i my novináři tím, že z toho, co trápí nebo těší menšiny, zatím neumíme udělat většinové téma.

Výhodou zpoplatnění části obsahu samozřejmě je, že média budou mít dlouhodobě dostatek peněz na to, aby vytvářela kvalitní články, podporovala vzdělávání redaktorů či rozvoj nových služeb pro čtenáře. Se zvyšující se částí příjmů z předplatného se noviny také stávají méně zranitelné vůči výpadkům z reklamy. Rizikem naopak je, že médium bude svým předplatitelům názorově vycházet až příliš vstříc, protože se na nich stane takříkajíc závislé. Redakce by se tak mohla podvědomě bát přinášet pohledy, které jdou proti světonázoru čtenářské komunity, neboť by možná přestala platit za obsah.

A pokud se médiím nepodaří nastavit vhodný mix placeného a neplaceného obsahu, může se samozřejmě stát i to, že část lidí zůstane bez kvalitních informací úplně. To by mohlo mít podobný dopad, jako kdyby novináři pro nedostatek zdrojů nemohli dělat dobré noviny.

Na Slovensku začal v létě platit zákon o zrušení veřejnoprávní stanice Rozhlas a televize Slovenska (RTVS) a o vzniku nové – Slovenská televize a rozhlas (STVR). Co podle vás tyto změny přinesou?

Ze způsobu, jakým představitelé vládní koalice o svých plánech mluvili, ale i z průběhu té změny vyplývá obava, že veřejnoprávní televize a rozhlas se opět stanou „služkami“ politiky – a ne jejím „hlídacím psem“, což je role kritických médií.

Na Slovensku dlouhá léta vzhlížíme k fungování České televize – ačkoli si umím představit, že vy byste pojmenovali mnohé její nedostatky, v současnosti se jí však ještě více vzdalujeme místo toho, abychom se snažili profesionální náskok dohnat.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi.