Šachista Milan Berko: Nebylo lehké být otcem, matkou i trenérem v jedné osobě

Milan Berko nakonec přivedl svou dceru k šachům, protože byl přesvědčen, že jí to pomůže nejen ve studiu, ale také změní přístup jejích učitelů a spolužáků. Říká, že okolí má stále tendenci romské děti podceňovat. “Jakmile začaly hrát šachy, nikdo se už neodvážil říct, že jsou hloupé,” říká otec patnáctileté teenagerky, která dosáhla prvního úspěchu v osmi letech.

V rozhovoru pro publicistický server Romano fórum Berko vysvětluje, proč je rád, že si vyzkoušel život v romské osadě, vzpomíná na své šachové začátky, na to, jak čelil diskriminaci, a také popisuje, jaké to je, když otec vychovává dceru sám.

Agáta vypráví o tom, jak jí šachy pomáhají, jaký je její otec trenér, ale také o tom, kde by chtěla studovat po ukončení základní školy.

Kde jste prožil dětství a z jaké rodiny pocházíte?

Narodil jsem se v Kremnici, pocházím z úplné rodiny a mám dva mladší bratry. Naší – bohužel již zesnulé – mamince velmi záleželo na tom, abychom studovali. Byla velmi chytrá a sečtělá, ale protože pocházela z početné rodiny, nemohla ve studiu pokračovat a musela jít co nejdříve pracovat, aby mohla finančně pomáhat ostatním sourozencům a rodičům.

Všichni tři máme středoškolské vzdělání. Hlásil jsem se také na práva, na vysokou školu, na masmediální komunikaci a sociální práci. I když jsem byl přijat a začal studovat, žádnou ze škol jsem nedokončil. Důvodem byly rodinné i finanční důvody – ať už šlo o mou dceru, nebo bývalou manželku, která nám v té době způsobila extrémní problémy.

Ale jsem hrdý na to, že mě vzali do masmediální komunikace, protože v té době to byl úplně nový obor. Byl to velký boom, všichni tam chtěli studovat a já a můj kamarád Ivan Hricko jsme byli první Romové, které přijali. Přijímací zkoušky byly opravdu těžké a přísné, ale bohužel jsem dokončil jen první ročník. Pokud jste neměli kameru, počítač a pořádnou techniku, neměli jste tehdy šanci. Nebyly žádné možnosti získat nějakou podporu nebo stipendium, takže to byl také důvod, proč jsem nepokračoval.

O maminku jsi přišel příliš brzy. Jak vás tato ztráta ovlivnila?

Naše máma zemřela na rakovinu plic, a to pouhý měsíc před mou maturitou. Nikdy nezapomenu, jak už byla nemocná a blouznila. Na chvíli se probrala a řekla mé kmotře, že by měla jít se mnou na maturitní ples. Při životě ji držela myšlenka, že se dožije toho, až mi připne stužku. Ke konci však cítila, že to nezvládne, a tak pro ni bylo velmi důležité, aby mě kmotra doprovodila. Bylo pro ni velmi důležité, abychom se vzdělávali, dokončili školu a měli se dobře.

Mezi námi Romy – ale i mezi neromy – je zvykem, že když někdo zemře, drží se smutek a nechodí se na oslavy. Když se lidé krátce po matčině smrti dozvěděli, že se chystám na maturitní večírek, zejména naše rodina byla velmi proti. Brali to tak, že se tam jdu bavit, a považovali to za velmi nevhodné. Mě se to ale spojovalo s tím, že obřad stál hodně peněz a mě se na něj složili spolužáci. Bylo to od nich milé gesto, já jsem přispěl jen na dárek pro učitele. Jejich pomoci jsem si velmi vážil. Když následoval učitelský ples, nechtěl jsem na něj jít, ale spolužáci mě na kolenou prosili, abych stejně šel. Potom jsem si i zabrečel, ale také se smál. Byl to krásný večer, zejména proto, že jsem věděl, že si moje maminka přeje, abych tam byl také.

Netajíte se tím, že jste nějakou dobu žil v romské osadě.

Celý život jsme žili mezi neromskými sousedy – jeden soused byl lékař, vedle byla učitelka v dětském domově. Rodiče nás ani nevedli k tomu, abychom doma mluvili romsky, i když mezi sebou romsky mluvili. Máma nechtěla, abychom měli romský přízvuk. Ale neznamenalo to, že bychom se za svůj původ styděli, to vůbec ne. Ale já jsem už na základní škole recitoval a účastnil se různých soutěží, takže chtěla, abych mluvil čistě slovensky. Dodnes neumím dobře romsky, ale rozumím. Nejvíc jsem toho pochytil v romské osadě.

Z jakého důvodu jste se tam přestěhovali?

Pracoval jsem jako terénní pracovník na obecním úřadě ve Staré Kremnici. V rámci této práce jsme často jezdili do romské osady za obcí. Tam jsem se seznámil s matkou mé dcery Agátky. Byla mnohem mladší než já, což mi rodina také vyčítala. Já jsem to tak nevnímal a neřešil, protože mě svým způsobem okouzlila. Postupně to přerostlo ve vztah, začali jsme spolu bydlet. Její otec byl pro mě jako druhý otec, ale zpočátku si na dceru dával velký pozor. Důkladně zkoumal, jestli to s ní myslím opravdu vážně. Jejich osada byla dost uzavřená, málokoho takového mezi sebe pustili. Musel jsem ho přesvědčit, že ji opravdu miluji. Ze začátku byl tak přísný, že jsem tam nemohl ani přespat. Vždycky mi ukázal, že už je čas a že mi jede autobus. Až jednou se mi stalo, že mi autobus ujel, protože hodně pršelo, tak se nade mnou slitoval a nechal mě u nich přespat a od té doby jsem tam zůstal.

Jaký byl váš život v romské osadě?

Otec mé přítelkyně byl jakýmsi nepsaným vajdou té osady. Všichni si ho velmi vážili, a když k němu přišla návštěva, byl to on, kdo ukazoval, že i ve skromných podmínkách se dá žít slušně a čistě. Jsem moc rád, že jsem měl možnost ho poznat, protože měl přirozenou inteligenci – byl moudrý, životem prověřený. Tam jsem se vlastně naučil, co znamená romství.

Od něj jsem se naučil dovednostem, které jsem jako městský kluk znal jen teoreticky – například jak naštípat dříví, rozdělat oheň a podobné věci potřebné k životu. V osadě jsme neměli elektřinu, kterou většina lidí považuje za samozřejmost. Ale zažil jsem tam něco mnohem vzácnějšího – večerní vyprávění příběhů při svíčkách nebo televizi napojenou na baterku z auta. Nebo se zapálil oheň v sudu na dvoře a všichni jsme si u něj povídali a bavili se. Tam jsem na vlastní kůži zjistil, že toho ke štěstí zase tolik nepotřebujeme, a od té doby si mnohem víc vážím všeho, co mám.

Během tohoto období jsem zjistil, kdo jsou moji skuteční přátelé. Když mě viděli, jak jezdím na kole s vozíkem a vezu si nákup, protože jsem tehdy ještě neměl auto, dali mi najevo, jak jsme podle nich dopadl. Předtím mě brali tak, že jsem chytrý student a pracovitý člověk, a najednou jsem byl v jejich očích na dně. Já jsem to tak nebral, alespoň jsem zjistil, kdo jsou moji skuteční přátelé a jak falešní lidé dokážou být.

Posílilo mě to, hodně jsem se tam naučila a rozhodně se za to nestydím. Život v romské osadě mě naučil pokoře, udělal ze mě lepšího člověka a mohu říct, že to bylo jedno z nejkrásnějších období mého života.

Je mi velmi líto, že prarodiče mé dcery již nežijí. Když zemřel otec mé bývalé přítelkyně, který byl v osadě vajdou, začalo to tam upadat. Z doslechu vím, že se to tam hodně změnilo a chybí tam člověk, který to celé držel.

Zůstal jste s dcerou sám, když jí byly pouhé dva roky. Jak jste to zvládl?

Bojoval jsem za Agátu, i když si myslím, že je důležité, aby se o dítě starali oba rodiče. Její matka mi začala bránit ve styku s dcerou a nestarala se o ni tak, jak by potřebovala. Soud mi přidělil hodiny navíc, které jsem s ní mohl trávit, ale já jsem v té době neměl ani na autobus, takže jsem za ní chodila pěšky, což bylo dvacet kilometrů tam a dvacet kilometrů zpátky. Často mi ji její matka ani nedala, takže jsem chodil zbytečně. Ale dělal jsem všechno pro to, abych s ní strávil co nejvíc času. Soudce také pochopil, že mi na dceři opravdu záleží, a nakonec jsem ji dostal do péče.

Svou dceru jste začal učit hrát šachy už jako předškolák, jak jste se k nim dostal vy?

Šachy mě naučil hrát můj bratranec v Kremnici, když mi bylo asi 23 let. Nikdy předtím jsem si nemyslel, že se šachům budu věnovat. Tehdy jsem šachy považoval za hru hlupáků, kdy dva lidé sedí naproti sobě a nemluví spolu, jen zírají na šachovnici. Naučil mě základy šachů a nikdy, ani jednou mě nenechal vyhrát. Protože jsem však byl soutěživý, vždycky jsem s ním šel hrát s tím, že ho musím porazit. Když se mi to přeci jen po mnoha prohrách podařilo, bylo to doslova vydřené vítězství, moje první velká výhra. To mě nakoplo a tehdy jsem se do šachů opravdu zamiloval.

Když jsem pracoval v Hrochoti, kde jsem bydlel, přemýšleli jsme s kolegou, jaké kroužky bychom mohli pro děti vymyslet. Můj asistent navrhl, abychom udělali šachový kroužek, ale já jsem nevěřil, že by mohl mít úspěch. Nakonec mě překvapilo, jak velký zájem o šachy byl. Děti začaly do kroužku chodit a chtěly se naučit hrát.

Cítil jste od začátku, že Agátka má na šachy talent?

Zpočátku ji hodně bavil fotbal a byla v něm dobrá. Byla taková šikovná. Chvíli jsem si myslel, že by mohla být jednou z prvních dívek, které hrají fotbal závodně. Často se pohybovala mezi kluky a měla také takové klučičí chování. Jednou si mě zavolala učitelka a stěžovala si, že bije kluky. Tak mě požádala, abych ji přestal učit bojová umění. Tehdy jsem Agátě vysvětlil, že může soupeře porazit i jinak než rukama – například na šachovnici.

Začalo jí to zajímat, a tak jsem ji naučil základy, abych zjistil, zda hře rozumí. Tehdy jí bylo asi pět let. Když porazila svého prvního soupeře – jednoho z mých svěřenců, který byl mnohem starší než ona – zalíbilo se jí to ještě víc a chtěla se dál zlepšovat. Od té doby vždycky chtěla hrát, nikdy ji nikdo nemusel nutit, právě naopak. Pro ni není žádný trest, když jí zakážu mobil nebo tablet. Trestem by bylo, kdybych jí zakázal hrát šachy.

Říkáte, že vaše dcera je šikovná, ale ona vyniká i v jiných oblastech. Co ji kromě šachů ještě baví?

Máme spoustu úsměvných příběhů. Například jsem dostala poznámku od paní učitelky, že se jí dcera na začátku hodiny zeptala, jestli může sníst banán. Paní učitelka řekla, že ne, a na konci hodiny se Agáta zeptala, jestli může slupku vyhodit. Nebo jsem dostal zprávu ze školy, že moje dcera je prý v hodině nepřítomná. Nejdřív jsem nechápal, co to znamená, ale pak jsem pochopil, že Agáta sní – duchem je někde jinde.

To vše souvisí s tím, že ji kromě šachů baví i mnoho dalších věcí. Má talent na kreslení, ale také na zpěv. Dokonce začala psát básně, z čehož mám velkou radost, protože to má po mně. Její básně jsou spolu s mými uveřejněny v mé poslední sbírce básní, za kterou vděčím sdružení Rolik – Romskému literárnímu klubu, jehož jsem dlouholetým členem. Jsem také pyšný na to, že Agátka byla vyhlášena jako oceňovaná autorka vlastní poezie. V celostátní soutěži pro základní a střední školy se v silné konkurenci umístila na druhém místě.

Je ve věku, kdy se děti již začínají bouřit a projevuje se u nich puberta. Jak takové situace s dcerou zvládáte?

Puberta je věk, kdy si děti myslí, že vědí všechno. Je těžké být otcem, matkou a ještě předtím trenérem v jednom. Plně si uvědomuji, že rodičovství je asi nejkrásnější, ale zároveň nejnáročnější úkol v životě. Často vycházíme z toho, jak jsme to měli v dětství my. Buď opakujeme, co jsme dělali rádi, nebo víme, jak to dělat nechceme. A protože jsem vyrůstal v úplné rodině, o to víc si uvědomuji, že musím jít své dceři příkladem. Myslím, že otec by měl být pro svou dceru vzorem toho, jak by se měl muž chovat k ženě. Zároveň se ji snažím naučit vnímat, že je krásná, ale nejen navenek, ale že by měla být krásná i uvnitř.

Protože nemá mámu nablízku, snažím se s ní mluvit otevřeně o všem, například i o její první menstruaci, sexu, klucích, učím ji, aby nebyla naivní a tak dále. Spolu s tím zažíváme spoustu hezkých situací. Jsem první člověk, pro kterého dělala módní přehlídku, konzultuje se mnou nejen oblékání a chce slyšet můj názor, toho si hodně vážím. Je ale hodně tvrdohlavá, to je někdy těžké – zvlášť proto, že je po mně, jsem úplně stejný. Agáta je ale tvrdohlavá zdravě, je lepší verzí mě, což mě těší.

Jak vznikl nápad založit šachový klub?

V rámci komunitní práce, kterou jsem v té době vykonával, k nám přicházely romské i neromské děti. Některé z nich měly problémy s učením ve škole, jiné měly problémy s policií. V jednu chvíli ale začaly stagnovat a já se snažil zjistit, proč se to děje. Ukázalo se, že se jim ostatní děti posmívají, že se nikam nedostanou, že se marně snaží. To mě naštvalo, a tehdy přišel nápad vysvětlit těmto dětem šachy. Řekl jsem jim, že když se naučí hrát šachy, nikdo jim už nikdy neřekne, že jsou hloupí. Tato myšlenka je tak zaujala, že to zabralo. Začaly chodit do mých kroužků jen proto, aby si z nich ostatní přestali dělat legraci.
Kluci ze šachového klubu v Banské Bystrici nám dali název Hrochoťští jezdci (podle vesnice Hrochoť u Banské Bystrice, pozn. red.), protože jsme jim připomínali příběh z filmu Jezdci z Bronxu. Jsem velmi pyšný na to, že většina z těchto dětí vystudovala střední školu, je úspěšná a pracuje, což by bez šachů asi dopadlo úplně jinak.

Později jsem oslovila ŠK Junior v Banské Bystrici, protože jsme nějakou dobu trénovali pouze u mě doma, což bylo s malými dětmi velmi náročné. Můj dobrý kamarád, trenér a mentor v jedné osobě Zdenko Gregor nás ochotně vzal pod svá křídla. Nemuseli jsme nic platit a děti s ním mohly trénovat zdarma. Hodně nám se vším pomáhal. Nebyli jsme tedy samostatným klubem, ale spíše součástí jiného klubu, ale zůstal nám název Hrochoťští jezdci, pod kterým nás všichni znali. Tehdy jsem se seznámil se šachy na profesionální úrovni a později jsem získal i trenérskou licenci.

Kde nyní hrajete a trénujete?

Když Agátka začala hrát závodně a byla velmi úspěšná, nastal kolem ní velký boom. Lidé ji poznávali na ulici, dostávala přezdívky jako “romský gambit”. V té době jsme se přestěhovali do Poltára, protože jsem si tam našel přítelkyni a dcera tam začala chodit do školy. Ředitel školy byl nadšený, že k nim Agáta chodí, a oslovil mě, jestli bych tam nechtěl učit šachy. Tak jsem založil nový šachový klub MZK Poltár, jehož je pan ředitel zakládajícím členem, já jsem tam jako hlavní trenér a dcera mi pomáhá s dětmi. Kromě trénování se starám o organizaci soutěží – od přihlašování a kontaktování rodičů až po samotnou dopravu nebo zajištění ubytování.

Za tři roky, co tam působíme, jsme s dětmi získali velmi pěkná umístění. Také rodiče vidí, že se jejich děti posunuly dál a dosahují výsledků nejen ve škole, ale i v šachových soutěžích. Fungujeme tam na přátelské až rodinné bázi. Například když jezdíme na turnaje, kam nemohou jet všichni rodiče, tak se střídáme. Vždycky se najde jeden z dospělých, který dohlíží na všechny děti, a ostatní vědí, že se na sebe můžeme spolehnout.

Jak vzpomínáte na své první turnaje? Neměli lidé předsudky, když přišli hrát Romové?

Samozřejmě existovaly, a myslím, že stále existují, předsudky. Na šachové soutěže jezdí většinou děti z dobře situovaných rodin. Když jsme jeli s dětmi na jeden z prvních turnajů a nevěděli jsme, jak to chodí, bylo nás tam asi deset. Pořadatel byl příjemný, i nás přivítal. Tehdy jsme ještě nejeli hrát, byli jsme se tam jen podívat, jak turnaj vypadá. Přišli jsme slušně, samozřejmě potichu, ale nešlo si nevšimnout, jak se na nás v tu chvíli všichni dívali. Dokonce i děti si toho všimly. Bylo nepříjemné vidět, jak si lidé automaticky schovávají kabelky a osobní věci, když vidí Romy.

Když jsem byl s Agátou na mistrovství Slovenska, to byla její první velká soutěž a lidé nás ještě neznali. Moje dcera si hrála s malou holčičkou, které pak zmizela šála. Rodič si pak automaticky myslel, že jí ho Agáta vzala. Nechoval se hezky, chytil ji za ruku a začal jí obviňovat. Šála se nakonec samozřejmě našla někde, kde holčičce spadla. Byla to hrozná situace, musel jsem to vydýchat, abych tam nevybuchl. Rodič se potom i omlouval, ale každý viděl, že to není upřímné.

Pokud jde o mě, cítím to také. Jako jediný Rom na Slovensku jsem získal trenérskou licenci podle zákona o sportu, dělal jsem zkoušky na Univerzitě Mateja Bela – obecnou část – a pak jsme dělali další zkoušky v šachové oblasti. Všechno jsem poctivě zvládl, ale lidé o mně pravidelně pochybovali. Mysleli si, že to neumím, byli přesvědčeni, že jsem si to uplatil a podobně.

Zúčastnil jste se nějakých dalších specifických turnajů?

Loni, když byl Den úcty ke starším lidem, jsem uspořádal amatérský šachový turnaj, který se konal mezi důchodci v domově sociálních služeb. Byl jsem velmi překvapen, jak byl úspěšný. Dědečkové a babičky byli tak rádi, že se na ně děti přišly podívat, že si s nimi mohli zahrát. Dokonce byli tak nadšení, že mi nabídli, abych je přišel také trénovat.

Myslím, že jsem tím otevřel jedno z tabuizovaných témat. Snažím se vzdělávat a ukázat, že šachy nejsou jen pro určitou skupinu lidí. Můžeme také odbourat předsudky, které se týkají starších lidí – mnozí je odepisují a říkají, že jim to už nemyslí. Ale proč by se staří lidé nemohli naučit hrát šachy?

Šachy jsou o mysli a duši, rád je přirovnávám k umění. Své svěřence také učím, že šachy jsou jako otevření pomyslných dveří k něčemu novému, protože každá partie je jiná a něčím nová. Pokud se naučí snít o výhře, představovat si, jaký tah udělají, a jdou si za tím, podaří se jim to.

Máte šachový sen, který byste si rádi splnili?

Pokud člověk nemá sny a předsevzetí, nemůže se vyvíjet. Když jsem začínal se šachy, měli jsme s parťákem sen, že se chceme setkat s mistrem světa v šachu. Tehdy mi to připadalo jako naprostá hloupost, něco nepředstavitelného. Ale sny se mají plnit. A nám se skutečně splnily. S ruským šachovým velmistrem Anatolijem Karpovem jsme se setkali dokonce dvakrát. Jednou v Bratislavě a podruhé v Banské Štiavnici, kde s ním i Agátka dokonce hrála a skončilo to remízou.

Jako redaktor jsem s ním vedl rozhovor a on mi řekl, že nezná žádného Roma, který by hrál šachy nebo se jim věnoval. Romských šachistů je spousta, ale ne všichni se ke svému původu hlásí. My jsme na to naopak byli vždy hrdí a dodnes se nebráním označení, že jsme Romové.

Můj další sen souvisí s psaním a poezií, které se věnuji. Moc rád bych vydal knihu, která by mladším dětem představila šachy, ale jiným, zajímavým způsobem – například prostřednictvím veršů. Rád bych tuto knihu vydal v romštině. Pokud mám správné informace, byla by to první kniha na toto téma v romštině na světě. Doufám, že se mi podaří získat finanční prostředky nebo najít sponzora, aby se mi tento sen splnil.

Jak jste se dostal k psaní a redakční práci?

Ještě na základní škole vyšel můj první článek v romských novinách Romano nevo ľil – Romský nový list. Tam si mě všimla tehdejší šéfredaktorka a spisovatelka Danka Šilanová a ujala se nejen mé novinářské práce, ale i mé poezie. Dala mi tu nejlepší školu, jakou jsem mohl dostat – všechny základy žurnalistiky. Je také jedním z lidí, kteří mě naučili, co je to romství a proč bych měl být hrdý na svůj původ. Pak jsem dostal nabídku na spolupráci i od Kristiny Mojžišové, kterou jsem samozřejmě přijal, a jsem rád, že se mohu realizovat i tímto způsobem. Pracuji pro romský magazín rádia Regina východ, kam dělám příspěvky. a kromě toho se věnuji fotografování. V minulosti jsem také získal cenu za dokumentární žurnalistiku v kategorii investigativní žurnalistika. Díky této práci, zkušenostem a kontaktům se mi podařilo dostat do médií více informací o šachu.

Co byste si přál pro svou dceru do budoucna?

Asi to, co si pro své dítě přeje každý milující rodič. Aby se měla v životě dobře, aby byly co nejméně zklamaná. Určitě jí přeji, aby byla úspěšná v tom, co dělá a co ji naplňuje, aby věděla, za čím jde, ale zároveň aby zůstala stejným a dobrým člověkem. Aby si ve všech směrech nastavila laťku, kterou vždycky dokáže překonat. Aby nezůstávala na stejné úrovni, ale aby se posouvala dál, a to nejen v šachu, ale v životě celkově.

A za sebe bych si přál, aby se o mě dokázala postarat, až budu starší, jako se teď starám já o svého tátu. Když jsem se jí na to nedávno zeptal, odpověděla mi svým zvláštním způsobem, že by mě dala do domova sociálních služeb. Zdůvodnila to tím, že by se tam o mě postaraly pěkné sestřičky.