Romovia.sme.sk: Romka si práci na Liptově nenašla, dnes má vlastní obchod
Roky žila na ubytovnách v Česku, po návratu domů Na Slovensko začala
podnikat. Již druhý rok vede obchod s obnošeným oblečením v Liptovském Hrádku.
Její příběh zpracoval
server Romovia.sme.sk.
Jana Ferencová pracovala s manželem tři roky v České republice, svůj obchod
už třikrát stěhovala, ale vzdát se svého snu odmítá. "Chtěli jsme s manželem
uživit své děti, proto jsme se vydali hledat práci do Čech. Zde jsme si ji
nemohli najít," říká.
Sedmačtyřicetiletá Jana pochází z devíti dětí. Její otec pracoval také podnikal,
aby uživil rodinu. Když onemocněl, našel nejstarším dcerám práci v Bratislavě,
kde ulízely půdy. "Naši rodiče byli pro nás vzorem a totéž chceme být i my pro
naše děti," tvrdí majitelka obchodu, která má jen základní vzdělání. "Nebylo to
snadné, ale podařilo se," dodává.
Za hranicemi se jim postupně začalo dařit, dokonce uvažovali i o přestěhování.
"Před třemi lety jsme dělali v Praze. Manžel si tam na živnost vedl stavební
partu. Majitel ubytovny v Hloubětíně, kde jsme bydleli, mi nabídl, abych u něj
pracovala jako uklízečka, "říká.
Pro Janu to byl zlomový moment v životě. Rok na ubytovně uklízela, ale pak
přišel její manžel o práci na stavbách. I jemu nabídl šéf ubytovny práci
údržbáře. Matka tří dětí však nechtěla, aby její nejmladší syn žil na ubytovně.
"Desetiletí chlapci tam kouřili trávu. Kdyby alespoň cigarety, ale marihuanu?
Bála jsem se hlavně o svého třináctiletého syna Dalibora, který už tehdy měl
dost problémů sám se sebou, "obávala se.
Konečné rozhodnutí tak bylo jasné – vrátí se na Slovensko. "Doma jsem si začala
všude posílat žádosti a životopisy, ale odmítali mě," rekapituluje uklízečka.
Získat práci se základním vzděláním bylo pro ni nemožné. "Nejsem sice vyučená,
ale jsem šikovná a je na mě spolehnutí. Kolikrát to bylo tak, že měli volná
místa, ale pak mě, Romku, uviděli a řekli pouze, že mi zavolají později," říká.
První rok po návratu do Liptovského Hrádku živili rodinu fušky na stavbách. Jana
pracovala s chlapy při míchačce, po roce to vzdali, protože ze mzdy nedokázali
pokrýt účty. "Ptala jsem se i místních čínských obchodníků, zda nepotřebují
výpomoc. Nepotřebovali," oprašuje pocity zklamání. Zoufalá žena tak chodila od
dveří ke dveřím a hledala nějaké zaměstnání. Věděla, že bez práce by za dva
měsíce utratila i peníze, které si vydělali v Česku.
Jednoho dne si však řekla dost. Začala každé úterý nakupovat deky a ložní prádlo
a s malým ziskem je prodávala místním Romům. Manžel i syn její dělali šoféra,
ona vyjednávala s Romy. Na internetu si našla sklady oblečení v Žarnovici, v
Banské Bystrici, chodili prohlížet zboží, dohadovat podmínky také ceny s
dodavateli.
"Samozřejmě, jsem si vypočítala, za kolik nakupuji od dodavatelů, za jakou
částku to mám prodat, zda se mi to vyplatí." Trvalo jí tři měsíce než si našla
dodavatele, se kterým se dohodla. Další problémy však přišli s pronájmem. Volné
prostory nenašla u soukromníků v Liptovském Mikuláši ani v Liptovském Hrádku.
"Bylo to jako při hledání práce, všude mi řekli, že zavolají a to bylo všechno,"
říká o svých prvních podnikatelských zkušenostech. Poslední šanci viděla v
Bytovém podniku v Liptovském Hrádku. Zkušenost ji naučila, že má mluvit už jen s
kompetentními, a tak šla přímo za ředitelem. "Říkám: pane řediteli, vždyť vám
nezáleží na barvě pleti, ale na penězích. Když máte volné prostory, tak to
využijte, kde je problém?"
Rázná strategie její vyšla a bytový podnik její pronajal prostory pro obchod se
zkušební lhůtou na šest měsíců as platbou na tři měsíce předem.
