Romové v Makedonii

Skoro ve všech studiích jsou Romové popisování jako kočovný kmen roztroušený po celé Evropě, který se z Indie do byzantské říše dostal už v 10. století (podle některých pramenů snad i dříve). Setrvali tam téměř tři století. Pod tlakem osmanských Turků se stěhovali na sever a severozápad. Delší dobu se zdrželi pravděpodobně i v Řecku, o čemž svědčí mnoho řeckých slov v romštině. V 15. století byli pravděpodobně rozptýleni už téměř po celé Evropě. V byzantské říši zapadli Romové díky snědší vizáži tamních obyvatel lépe než v Evropě. Moc se neodlišovali od Arménů, Řeků, Arabů a Byzantinci si na ně zvykli. Naopak světlovlasí Evropané se těch tmavších lidí, kteří se živili akrobacií, krocením hadů, tancem, hádáním z rukou apod., báli. Cařihradský patriarcha dokonce nařídil svým podřízeným, aby varovali křesťanský lid před Romy nacházejícími se na území byzantské říše, Makedonie, Srbska a Bulharska, aby je nepouštěli do svých domů, neb se věnují hádání a šarlatánství.

Romové žili v Makedonii a zvláště v okolí Skopje již před příchodem Turků ve 14. století. Množství pramenů o životě tehdejších Romů na tomto území je však bohužel omezené. Podle záznamů Romů v Rimeliji (část Balkánského poloostrova v době osmanské říše) v letech 1522–1523 žilo v této části říše 14 294 domácností. Žili v tzv. džematech nebo maalech (ghetta, skupiny, části měst). Většinou se živili jako kováři. Vyráběli podkovy, zemědělské náčiní a starali se o koně. Znalosti řemesla se podobně jako mezi jinými Romy předávaly z otce na syna.

Na Balkáně měli Romové v dobách osmanské říše většinou lepší postavení než jejich soukmenovci v ostatních částech Evropy. Turci je respektovali, protože byli dobrými řemeslníky, hlavně v době války, kdy vyráběli zbraně. Měli garantované právo na svobodný rozvoj, stát se jim nevměšoval do jejich jazyka, zvyků a osobních vztahů, ale vše muselo být v souladu se zákonem. Z jiných pramenů je zase znát, že Romové v jihoslovanských zemích byli i přes veškerá práva částečně diskriminováni. Nebyli však v tomto ohledu zdaleka jediní. V převážně muslimské osmanské říši muselo například nemuslimské obyvatelstvo platit daň za existenci každého dospělého jedince. Romové odváděli daně též, ovšem všichni bez rozdílu vyznání. Daně od „nemuslimů“ se vybíraly k vojenským účelům, peníze od Romů šly do kapes vysoce postavených.
Romové, kteří žili na území dnešní Makedonie a jejího okolí, se dělili do skupin označovaných zejména podle původu nebo profese, jíž se věnovali. Dodnes tam žijí potomci těchto skupin. Představme si krátce alespoň některé z nich.

Čergari – nejchudší část obyvatelstva, která mnohdy neměla ani ty nejnutnější prostředky k živobytí. Živili se žebrotou, sběrem apod.

Barutčii (barut = střelný prach) – často se stěhovali. Z vesnice Rukumija, odkud je Bulhaři v době 1. světové války vystěhovali, se vrátili zpět do Skopje, hlavně do oblasti dnešní Šutky.

Topanlii – označení pro Romy s muslimským vyznáním, kteří se označují za potomky Romů z dob tureckých.

Kovači (kovář, podkovář) a Bugurdžii – skupiny manuálně zručných dělníků, které ostatní považovali za dobré a pracovité.

Džambazi (koňský handlíř) – často (hlavně podle práce) měnili místo bydliště. Vždy je živil obchod. Dříve prodávali koně, dnes kupují a prodávají různé předměty. Mnohdy jsou to bohatí lidé, kteří vlastní dílny. Žijí v Šutce a v Topaaně.

Madžuri nebo Muchadžuri – skupiny Romů, které se do Makedonie dostaly v druhé polovině 19. století ze srbských měst Niše, Leskovce nebo Vranje.

Rešetari (sítař), Mečkari (medvědář) – žili v okolí Topaany a původně pocházejí z východního Srbska. Rešetari se živili výrobou sít, Mečkari krotitelstvím divokých zvířat a dalšími komediantskými profesemi. I když v minulosti příslušníci těchto skupin na území Makedonie bezpochyby žili, dnes tam již prakticky nejsou.

Postupme ale do dob nedávné historie. Romům v Makedonii byl v roce 1991 novou ústavou přiznán status národnosti. Podle statistických údajů žije v této dvoumilionové zemi 52 tisíc Romů. Skutečné počty jsou však pravděpodobně vyšší. I tak jsou ale Romové v Makedonii po Albáncích druhou největší národnostní menšinou. Podle badatele Trajka Petrovského (přednáší ve Skopje a v Bělehradě romštinu, sepsal makedonsko-romský slovník) je jen v hlavním makedonském městě Skopje až padesát tisíc Romů, kteří obývají zejména obrovskou příměstskou kolonii známou pod jménem Šutka. V celé Makedonii žije podle Petrovského až 180 tisíc Romů. Další města s větším počtem Romů jsou Bitola, Prilep, Kumanovo, Kriva Palanka, Stip, Veles a známé Kocani, ze kterého pochází řada vynikajících hudebníků, např. slavná skupina Kocani orkestar. Ve městech Skopje, Kumanovo, Štip, Vinica, Tetovo a Kriva Palanka mluví makedonští Romové převážně romsky, kdežto v Bitole, Gostivaru, Ohridu, Gevgeliji a Prilepu makedonsky. Momentálně je v Makedonii také mnoho uprchlíků z válkou dlouho zmítaného Kosova (Ashkalii, Gjupci a Maljoci), kteří byli v Kosovu deklarováni jako Albánci, ale na území Makedonie se hlásí ke svému romskému původu.

Už od počátku makedonské parlamentní demokracie je v Makedonii aktivních více politických stran majících ve svých řadách Romy. Ve volbách v 2006 zvítězila koaliční strana VMRO-DPMNE, v rámci které se do parlamentu dostaly také hnutí a strany Integrace Romů, Svaz Romů a Strana demokratických sil Romů. Někteří Romové díky tomu zastávají vysoké politické funkce. Ajduvan Mamudov, Rom z Bitole, zastává např. funkci náměstka ministerstva práce a sociálních věcí. Podle makedonské novinářky Snežany Lupevské má na počtu Romů angažovaných v politice zásluhu Faik Abdi, který je dnes již v penzi, ale svým zájmem o politiku inspiroval mnohé další. V roce 1991 byl za stranu Emancipace Romů jediným politikem romské národnosti v parlamentu. V roce 1997 se k podobnému kroku rozhodl i jeho kmotr Amdi Bajram, který založil Svaz Romů a dostal se také do parlamentu. V dubnu 2005 Amdi Bajram kandidoval do funkce starosty Šuta Orizari (Šutky). Před oficiálním jmenováním byl ovšem zatčen a posléze odsouzen za zpronevěru 700 tisíc eur. Nutno poznamenat, že míra korupce a finančních machinací v politice je v Makedonii obecně na ještě vyšší úrovni než v našich podmínkách.

Jelikož nejslavnějším místem, charakteristickým pro Romy v Makedonii, je největší romská kolonie Šutka, nemůžeme tuto obec nechat bez povšimnutí. Založení obce se datuje rokem 1963, kdy zasáhlo hlavní město Skopje velké zemětřesení. V tomto období se na periférii hlavního města začali stěhovat katastrofou postižení občané, mezi nimiž bylo také mnoho Romů. Zatímco postupem let se ostatní obyvatelstvo stěhovalo zpět do opravených nebo nových domů, Romové zůstávali. V současné době je podle oficiálních statistik v Šuto Orizari 19 tisíc obyvatel. Neoficiálně přes 30 tisíc. Z 80 % tam žijí Romové a zbytek jsou Makedonci, Turci, Albánci a Srbové. Šutka momentálně nabízí přístřeší dalším třem tisícům Romům, kteří uprchli během válečných let z Kosova.

V Šutce jsou dvě základní školy – Bratrů Ramize a Hamida a škola 26. července. Kapacita těchto dvou škol je 5 tisíc žáků, což je na počet obyvatel obce velmi málo a vzdělanostní úroveň je tam také proto velmi nízká. Jednou z mnoha priorit a plánů starosty Erduana Iseniho je tedy další základní škola a popřípadě i střední škola. Vyučujícím jazykem na existujících školách je makedonština, ale romština je jedním z volitelných předmětů. Ačkoli se Šutka nachází v blízkosti ekonomicky a průmyslově rozvinutého hlavního města, je jedním z nejchudších předměstí v Makedonii. Kapacita volných pracovních míst je téměř nulová a nezaměstnanost v ní dosahuje až 90 %. Šutka se ovšem naopak může pochlubit dvěma televizemi (Sutel a BTR), které vysílají romsky, vydávají se tam nezávislé romské noviny, časopisy pro ženy a děti. Vysílání v romštině má i makedonská státní televize.

Kdo má zájem se o atmosféře a životě Romů v Makedonii dozvědět více, nechť zhlédne film Kniha rekordů Šutky od srbského režiséra Alexandra Maniče
(více zde…). Film je především cestou za neuvěřitelnými disciplínami, osudy a hlavně rekordy, na které nenarazíte nikde jinde na světě. V rozbujelém společenství se najde místo pro vyznavače nejrůznějších náboženství, sportů nebo svérázných hudebních stylů. Šutka tak zrcadlí mnohé aspekty životního stylu, který je více či méně vlastní mnoha Romům nejen na Balkáně. I proto tvůrci filmu tvrdí: Šutku nehledejte na mapě – je to stav mysli.