Příběh Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera: Osvětimský útěk, který zachránil 200 tisíc Židů před smrtí
Symbolem vyvražďování Židů za druhé světové války se stal koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim, kde bylo zmařeno 1,1 milionu lidských životů, převážně Židů. Několika málo vězňům se z Osvětimi podařilo uniknout, nejznámějším byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolfa Vrby), kteří jako jedni z prvních informovali svět o prožitých hrůzách. Po útěku sepsali v Žilině koncem dubna 1944 zprávu, která napomohla k odhalení nacistických zločinů a vedla podle historiků k záchraně až 200 tisíc maďarských Židů před holokaustem. Vrba, který se narodil 11. září 1924, s Wetzlerem utekli z osvětimského pekla začátkem dubna 1944. Podle odborníků šlo o jeden z nejvýraznějších zápisů československých občanů do světové historie.
Rodák z Topoľčan Vrba byl v 15 letech podle antisemitských zákonů Slovenského státu vyloučen ze střední školy a pracoval jako dělník. Pokusil se o útěk za hranice, ale v červnu 1942 byl zatčen a deportován přes sběrný tábor Nováky a koncentrační tábor Majdanek do Osvětimi. O šest let starší Wetzler (narozen v květnu 1918 v Trnavě) pracoval také jako dělník a v dubnu 1942 byl přes sběrný tábor v Seredi poslán též do Osvětimi. Zde oba strávili do útěku téměř dva roky.
V první polovině roku 1944 přestávala nacistům pro jejich hrůzné záměry vyhovovat kapacita tábora v Osvětimi-Březince, a proto se rozhodli pro stavbu další části tábora zvané Mexiko. Tam měli dorazit maďarští Židé, jejichž transporty se právě chystaly. Na stavbu, která nebyla tak dobře střežena, jako vnitřní tábor, se používaly díly z prken, mezi kterými si Wetzler a Vrba vytvořili 7. dubna 1944 úkryt. V malém prostoru, který kvůli psům posypali tabákem namočeným v benzinu, strávili tři dny, než skončil proces hledání v rámci tábora. A 10. dubna se vypravili na dvoutýdenní strastiplnou cestu na Slovensko.
Za pomoci několika lidí v Polsku i na Slovensku se jim podařilo dostat do Žiliny, kde se setkali se zástupci Červeného kříže a židovské rady. V dubnu 1944 nadiktovali zděšeným židovským představitelům v Žilině 32 stran výpovědí, které se staly známé jako Vrbova-Wetzlerova zpráva. Zpráva jako první detailně popsala fungování tábora, včetně způsobu vraždění pomocí plynu, odhadu počtu obětí či organizace tábora a zpaměti načrtnutého plánku. Její součástí byl také popis největší hromadné popravy československých občanů – zplynování 3792 židovských mužů, žen a dětí z terezínského rodinného tábora v noci z 8. na 9. března 1944.
Vrbova-Wetzlerova zpráva byla posléze doplněna po útěku dalších dvou židovských vězňů z Osvětimi v květnu 1944, Arnošta Rosina a Czeslawa Mordowicze, čímž vznikly známé Osvětimské protokoly.
Zpočátku vyvolávala Vrbova-Wetzlerova zpráva mezi zástupci židovské obce nedůvěru. “Jejich mozky nebyly připraveny, aby vstřebaly myšlenku na masové vraždění v osvětimském měřítku,” napsal Vrba později ve své knize Utekl jsem z Osvětimi. Později byla ale zpráva označena za věrohodnou, zveřejněna byla ale až po po zahájení masových deportací maďarských Židů do Osvětimi 15. května 1944 (celkem tam odjelo na 437 000 osob).
Přesto přispěla podle izraelského historika a pražského rodáka Jehudy Bauera “ke konečné záchraně většiny z 200.000 budapešťských Židů”. Podle Bauera pomohla k zastavení deportací ze dvou důvodů. Za prvé měla zásadní vliv na rozhodnutí maďarského admirála Miklóse Horthyho zastavit 9. července 1944 deportace, což po něm žádali mimo jiné papež Pius XII., americký prezident Franklin Roosevelt či švédský král Gustav V. Za druhé vyvolala u nacistů falešný dojem, že spojenci odpoví na deportace bombardováním, a ne jen prostým vyjádřením nesouhlasu s nimi.
Po válce se Vrba, který se po sepsání zprávy dal na Slovensku k partyzánům, stal významným vědcem v oboru biochemie a farmakologie. V roce 1958 odešel z Československa do Izraele, Británie, USA a Kanady. Kromě slavné knihy Utekl jsem z Osvětimi napsal řadu odborných knih a článků z oboru a několik článků a studií o holokaustu. Významně se podílel na výrobě pěti filmů o holokaustu, mimo jiné i na slavném dokumentu Clauda Lanzmanna Šoa. Zemřel ve Vancouveru v březnu 2006 ve věku 81. let.
Wetzler po válce působil jako novinář, dělník, úředník a pracoval také v cestovní kanceláři. V roce 1970 odešel do invalidního důchodu. V roce 1964 napsal pod pseudonymem Jozef Lánik knihu o svém útěku Čo Dante nevidel, nikdy se mu ale nedostalo takové pozornosti a popularity jako Vrbovi. Zemřel v Bratislavě v únoru 1988. V lednu 2007 posmrtně obdržel od slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče Kříž Milana Rastislava Štefánika I. třídy. Vrbovi Gašparovič udělil nejvyšší slovenské státní vyznamenání, Řád bílého dvoukříže I. třídy.
Osudy Vrby a Wetzlera se inspiroval třeba v roce 2018 režisér Milan Cieslar, který natočil podle literární předlohy Arnošta Lustiga film Colette. A podle románu Wetzlera natočil v roce 2020 slovenský režisér Peter Bebjak film Zpráva.
