Prezidentka Zuzana Čaputová si připomněla oběti romského holocaustu v Dubnici nad Váhom: Romský holocaust se skládal ze statisíců lidských tragédií po celé Evropě
V pátek 23. února 2024 se v Dubnici nad Váhom konala vzpomínková akce na oběti romského holocaustu. V pošmourném počasí zazněla slova úcty k obětem a naděje, že se pronásledování Romů nebude opakovat. Občanské sdružení In Minority pořádá vzpomínkové akce již téměř 20 let, ale letos poprvé se jich zúčastnila i prezidentka Slovenské republiky Zuzana Čaputová.
“Zločiny proti lidskosti byly páchány i na samém konci druhé světové války, kdy porážka nacistického Německa byla jen otázkou času. A často s ještě větší krutostí…. Romský holocaust se skládal ze statisíců lidských tragédií po celé Evropě. Mnohé z nich zůstaly příliš dlouho nepoznány a nerozpoznány. Proto je důležité připomenout, že Slovenský stát převzal rétoriku nacistického Německa a prohlásil Romy, stejně jako Židy, za rasové nepřátele,” řekla ve svém projevu prezidentka Slovenské republiky.
“Využíval předsudků přítomných ve společnosti, aby Romy očerňoval jako asociály, zbavoval je jejich práv, šikanoval je a nakonec mnohé z nich odvezl do pracovních táborů, včetně toho v Dubnici. A přestože od porážky nacismu uplynulo téměř 80 let, verbální a bohužel i fyzické projevy etnické nesnášenlivosti stále nezmizely. Nesnášenlivosti, která byla také základem romského holocaustu. Je třeba využít každé příležitosti k obraně lidské důstojnosti a respektu k právům a svobodám každého člověka bez rozdílu,” dodala Zuzana Čaputová.
Přestože Pováží nepatřilo a nepatří k regionům s vysokou koncentrací romského obyvatelstva, v Ilavě a Dubnici nad Váhom byly za války zřízeny pracovní jednotky, do kterých byli zařazeni romští muži.
V Dubnici nad Váhom byla pracovní jednotka zřízena v září 1942 a více než polovinu zařazených mužů tvořili Romové. Ti se podíleli na zemních pracích při výstavbě hydrocentrály a regulaci řeky Váh.
Na jaře 1943 byla podobná jednotka zřízena v Ilavě. Oběžníky nařizující zařazení odvedených mužů upozorňovaly, že “by měli být vybíráni Cikáni, kteří jsou již na první pohled zdraví a schopní pracovat na těžkých zemních pracích, ve věku od 18 do 40 let”.
Obě jednotky působily až do roku 1944. V listopadu 1944 byl na místě pracovní jednotky v Dubnici nad Váhom zřízen “cikánský záchytný tábor”. Byl zřízen Ministerstvem národní obrany a byl to v podstatě koncentrační tábor, z něhož se počítalo s transporty do vyhlazovacích koncentračních táborů v zahraničí.
Během jednoho měsíce zde bylo soustředěno více než 700 romských mužů, žen a dětí. Podmínky v táboře byly velmi špatné: zima, hlad, špatné hygienické podmínky a nedostatek lékařské péče způsobily, že se v táboře rozšířil tyfus. Kvůli tomu byla v táboře vyhlášena karanténa a deportace se nekonaly. V
Více než 40 nemocných zemřelo přímo v táboře a 26 nemocných bylo brutálně zavražděno. Dne 23. února 1945 bylo pod záminkou převozu do nemocnice naloženo na nákladní auto 6 nemocných žen, 20 mužů, z nichž jednomu bylo sotva 15-16 let, a odvezeno do areálu místní zbrojovky. Tam byli zastřeleni a vhozeni do společného hrobu.
Na místě hřbitova v areálu zbrojovky krátce po skončení války instalovali dělníci kříž z dělových nábojnic a v roce 2007 zde byl z iniciativy občanského sdružení In Minorita instalován také památník se jmény zavražděných. U památníku se opakovaně konají vzpomínkové akce v den výročí tragických událostí.
FOTOGALERIE
