Pedagogická asistentka z Jarovnic: Nemám ráda, když mě někdo chválí jen proto, že jsem Romka

Kdysi měla pocit, že život k ní není fér, protože si musela všechno vydřít. „Pak jsem si ale uvědomila, oproti kolika lidem jsem zase já privilegovaná a můj hněv se proměnil ve vděčnost. Nebudu však lhát, než jsem začala takhle přemýšlet, byl to proces.“

V rozhovoru mimo jiné vysvětluje, proč život v osadě automaticky neznamená špatné životní podmínky, jak se stala pedagogickou asistentkou, ačkoli si to předtím neuměla představit a jak vypadal její první den v Bratislavě.

Jak vzpomínáte na dětství?

Bydlela jsem s babičkou a dědečkem v osadě v Jarovnicích. Byli jsme ale řádně začleněni do vesnice, nežili jsme někde na okraji ve špíně a odpadcích bez přístupu k vodě, jak si to mnozí zřejmě představují, když slyší slovo osada. Akorát vesnice byla vždy rozdělena na část, kde žili Romové a na část, kde žili Neromové.

A mé dětství? Nic mi nechybělo, dětství bylo krásné. Bude to znít jako klišé, ale hned za domem jsme měli pole a les, kde jsme se každý den vyblbli a večer padli unavení do postele. Navíc prarodiče měli u domu zahradu, kde pěstovali maliny a jahody, které jsme obvykle nedočkavě otrhali ještě nezralé a pak nás bolelo břicho. (Smích)

Myslíte, že musíte zdůrazňovat, že osada, kde jste vyrůstala, není na okraji vesnice a nežijete ve špíně?

Ano. Když se na Slovensku řekne osada, většina majority si představí polorozpadlé chatrče, hromady odpadků a žádnou vodu. Bohužel máme i takové osady a je jich víc, než by jich mělo být, ale nelze všechno a všechny házet do jednoho pytle.

My jsme například vodu měli, akorát jsme neměli bojler, takže jsme si ji museli ohřívat. Ale i to je velký pokrok, moje máma vyrůstala v horších podmínkách a moji prarodiče v ještě horších. Mění se to k lepšímu.

Po nějaké době jsme se přestěhovali do novějšího bydlení, kde jsme až doteď. Na začátku jsme byly tři sestry, dnes jsou už obě mámy. Já jsem sdílela pokoj s prostřední sestrou, tento pokoj je nyní jen můj. Naše nejmladší sestra spala s prarodiči, protože se bála.

U Romů je však základem veškerého dění kuchyně – ať už v novějších nebo starších domech. Tam se všichni setkávají, vaří, jedí, dívají se spolu na televizi, odpočívají. Kuchyně je prostě srdce domu.

Proč jste bydleli s prarodiči?

Bylo to jejich rozhodnutí, protože mámě jsem se narodila v šestnácti letech a ještě se o mě neuměla pořádně postarat. Prarodiče chtěli více dětí, nebylo to však možné ze zdravotních důvodů. A tak když jsem se narodila, dohodli se s mámou, že mě budou vychovávat. Myslím si, že to bylo dobré rozhodnutí – pro mě i pro mámu. Bydlím s nimi dodnes a považuji je za své rodiče.

Jaká byla jejich výchova?

Velmi přísná, oba jsou dost konzervativní. Lesk na rty, malovátka, vyžehlené vlasy nebo krátká sukně byly například tabu. Vždy jsem musela být do určité hodiny doma a na diskotéky či randění jsem si také musela počkat.

Na druhé straně, prarodiče by mi dali i to poslední a díky nim mi nic nechybělo. Vím, že to nemysleli ve špatném, jen mě chtěli vychovávat stejným způsobem, jak to zažili oni.

Jste v kontaktu i s mámou?

Jsme v kontaktu, máme dobrý vztah, ale neřekla bych, že jsme máma a dcera. Jsme spíše dvě kamarádky.

O jakém povolání jste jako dítě snila?

Hodně jsem četla a vždy jsem si při tom představovala, že jsem hlavní postava knihy, kolem které se točí celý děj – princezna, superhrdinka nebo divoška. Neměla jsem ale specifické pracovní ambice nebo sny, to přišlo až na střední škole.

V jakém smyslu?

Na střední školu jsem chodila do Prešova, 25 kilometrů od Jarovnic. Tehdy jsem byla poprvé mimo naši vesnici, takže jsem se cítila jako ve velkoměstě.

Škola mě bavila, viděla jsem, že mi to pálí. Změnila jsem i partu. Moji kamarádi z Jarovnic si chtěli zakládat rodiny a ženit se, já jsem cítila, že se chci někam posunout a cestovat. Nová parta na střední škole mě začala tahat na výlety a já byla úplně mimo z toho, že i takhle se dá žít.

Tehdy jsem si řekla: „Moje milá, pohádky jdou stranou, musíš začít vydělávat, pokud se chceš někam posunout a takhle žít.“ Kapesné od prarodičů mi už nestačilo a vím, že víc mi dávat nemohli. Nakonec, i oni byli také jednou z mých motivací pro změnu – chtěla jsem jim začít přispívat na domácnost.

Co byla vaše první brigáda?

O prvních letních středoškolských prázdninách jsem přemluvila kamarádku, abychom šli do Bratislavy. Myslela jsem si, že tam určitě něco najdeme. Nevím, proč jsem byla tak naivní, nebo vlastně – ještěže jsem byla tak naivní!

Takže jsme se jako dvě hrdinky ocitly v hlavním městě. Neměly jsme ani šajnu o tom, jak funguje MHD – nikdy předtím jsme nebyly odkázané jen na sebe. Našly jsme si ubytování na koleji. Mimochodem, když zmiňujeme kolej, tak ty byly v horším stavu než některé osady. (Smích)

Začaly jsme si tedy hledat práci přes agentury. Dělaly jsme opravdu leccos – vykládaly jsme zboží, prodávaly za pultem, dělaly jsme barmanky i servírky. Pamatuji si, že moje první výplata byla tehdy 700 eur, což byly na tu dobu obrovské peníze.

Stovku jsem hned poslala našim, aby se šli někam slavnostně najíst. Nevěděla jsem, co od radosti dělat a samozřejmě jsem to všechno utratila rychleji, než bylo potřeba. Ale poučila jsem se a domů jsem se vrátila s naspořenými penězi.

Takto jste pokračovala i další léta?

Ano, od té doby jsem pracovala každé léto a kromě toho jsem dostávala prospěchové stipendium, takže jsem se vedle práce hodně učila. Myslím si, že takto jsem se naučila dobře hospodařit s financemi a pomáhalo mi to nastavovat si cíle.

Například, vždy jsem chtěla mít vlastní auto, abych se nemusela spoléhat na autobusy. Šetřila jsem si stovku ke stovce a takto jsem si vydělala nejprve na autoškolu, později i na ojeté auto. Dalším milníkem bylo začít cvičit, moci si každý měsíc dovolit permanentku a přitom také pomáhat prarodičům, kteří se dostali do špatné finanční situace.

Co je pro vás takovým milníkem v současnosti?

Vysoká škola. Ta je vlastně dlouhodobým cílem už od deváté třídy, kdy mi jedna paní učitelka řekla, že se ještě nesetkala s tím, aby nějaký Rom z Jarovnic šel na univerzitu. Řekla to i přesto, že jsem byla jednou z nejlepších žákyň v ročníku.

Zarazilo mě to tehdy. Podívala jsem se na ni a řekla, že já tedy mám v plánu jít na vysokou školu, jen ještě nevím, na jakou. Vysmála se mi a dělala si ze mě legraci před celou třídou, takže se mi smály i ostatní děti. Naštěstí mě to až tak nijak nepoznamenalo, spíš jsem si během hodiny sama pro sebe zahundrala, že nevadí, na univerzitu stejně půjdu.

A také jste šla.

Ano ale bohužel i naštěstí externí formou.

Proč bohužel a proč naštěstí?

Nesouhlasím s výrokem, že vzdělání je zcela zadarmo a volně dostupné pro každého. Jak už jsem zmínila, moji prarodiče se ocitli v horší ekonomické situaci a proto jsem cítila potřebu pomáhat jim ještě více. Samozřejmě, sama mám také vlastní výdaje a chtěla jsem být finančně nezávislá.

Takže externí forma to je “bohužel” proto, protože bych ráda chodila do školy prezenčně, měla vztah se spolužáky, prodloužila si studentský život a oddálila bych „dospělácké povinnosti“.

Zároveň je externí forma i mým štěstím, protože se mi podařilo splnit si to, co jsem si umínila – jsem studentka univerzity i když jsem Romka z Jarovnic.

Bylo to pro vás obtížné rozhodnutí?

Nebylo to pro mě těžké, protože jsem odmalička zvyklá na to, že nemám všechno naservírované na zlatém podnose. Když něco chci, musím se o to postarat sama.

Akorát jsem nejprve cítila drobnou křivdu, že musím při každém kroku přemýšlet o tom, zda se mi něco vyplatí nebo nevyplatí a zda si to můžu dovolit. Pokud si něco kupuji, vím, že pak nemůžu mít něco jiného, ale pak vidím, že někdo jiný má všechno jen tak lehce.

K osmnáctým narozeninám dostane auto, kapesné dostává jako já výplatu, během roku jede na pět dovolených, lyžování a ještě si to nezapomene zdokumentovat na sociální sítě a prezentovat to způsobem, jako by to byl běžný standard každého z nás.

Nebo když si spolužačky povídaly o tom, kterou voňavku si koupí na Vánoce, “vyguglila” jsem si značky a zjistila, že všechny stojí přes sto eur. Když jsem si představila, co všechno bych za těch sto eur mohla mít…

To mě strašně štve. Kdysi jsem měla deprese z toho, jaký umí být život nefér – někomu všechno padá do klína a já si všechno, co mám, musím odmakat. Pak jsem si ale uvědomila, oproti kolika lidem jsem zase já privilegovaná a můj hněv se proměnil ve vděčnost. Nebudu ale lhát, než jsem začala takhle přemýšlet, byl to proces.

Asi nemáte ráda věty typu: Když se chce, tak to jde nebo Jak si to člověk zařídí, takové to má?

Ach ano, tyto citáty z motivačních stránek na sociálních sítích mám nejraději. (Smích)

V něčem jsou ale pravdivé, ve velké míře to stojí na člověku samotném. My z menšin nebo z horších sociálních poměrů možná bojujeme ještě o něco více. Pro nás je i čtyřiceti erurové stipendium na základní škole dost. A ze stejného důvodu i vedle práce na plný úvazek a škole stále beru jednodenní brigády, jako například počítání hlasů ve volební komisi.

Vím totiž, že bych se měla mnohem hůře, kdybych to nedělala, protože není šance, že by prarodiče dokázali všechno pokrýt sami a už se nechci ani uskromňovat. Jsem hrdá, na to, čeho jsem zatím dosáhla.

Podobné motivační řeči ale vypouštím, pokud přicházejí od lidí, kteří v životě ničeho nedosáhli sami a rádi se předvádějí tím, co mají jejich rodiče. Více mě ale umí rozzlobit jiné věci.

Jaké?

Když mě někdo chválí jen proto, že jsem Romka. Například řeči typu, jak je úžasné, že jako Romka chodím na vysokou školu, nebo že jsem jiná než ostatní Romové. Toto by někdo řekl neromské dívce? Samozřejmě, že ne.

To mi připomíná reakce některých našinců po příchodu lidí z Ukrajiny.

Přesně něco takového! Protože někteří z nich přijeli ve značkovém oblečení a mají dobré auto. Asi se měli před útěkem vyválet v blátě a vyměnit džíp za ojetého Favorita.

Po zvážení všech pro a proti jste se tedy rozhodla pro externí studium?

Ano. Řekla jsem si, že po střední škole si dám rok pauzu, budu pracovat a potom se přihlásím na univerzitu. Mezitím jsem se rozmýšlela, který obor budu studovat, protože jsem přemýšlela nad několika.

Nejprve mě vzali do banky, což tehdy bylo moje vysněné zaměstnání – chodila bych do práce v kostýmcích a košilích a cítila bych se velmi důležitě. (Smích). Ale přišla pandemie as ní i hromadné propouštění, které se dotklo i mě – na místo jsem ani nenastoupila.

Potom mi nabídli pozici pedagogické asistentky u nás ve škole v Jarovnicích, což přinášelo několik výhod – stabilní příjem, jistotu práce na delší období i to, že jsem nemusela daleko dojíždět. Ze začátku jsem to neviděla reálně, neboť k dětem jsem předtím neměla žádný vztah.

No asi si vás docela získaly, protože jste ve škole do teď.

Ze začátku to bylo obtížné, protože jsem k dětem opravdu neměla žádný vztah. Přesvědčovala jsem se, že musím vydržet a najdu si něco jiného. Postupem času jsem pookřála, ale stále jsem přemýšlela nad tím, co půjdu studovat. Zlom přišel na konci školního roku, když mi moji žáci vyrobili srdíčko, do kterého napsali, že za všechno děkují a objímali mě. Tehdy se ve mně něco pohnulo. Říkala jsem si, že možná to s těmi dětmi není až tak špatné, jak jsem čekala. Další školní rok jsem tedy nastoupila znovu.

A ještě jste se také rozhodla vystudovat pedagogiku.

No právě, kdo by to byl čekal? Když jsem na konci roku viděla, že žáci, kteří měli problém přečíst větu, začali číst knihy, nebo že vícero „pětkařů“ se v některých předmětech „vyšplhali“ na “dvojkaře”, byla jsem naměkko.

To byl moment, kdy jsem si řekla, že nikdo z nich nemůže skončit s pětkami a přihlásila jsem se na externí studium pedagogiky na Prešovské univerzitě. V první řadě se však změnila moje motivace. Už jí jsou děti – určitě ne plat. Myslím si ale, že lidé pracující ve školství si zaslouží mnohem vyšší mzdy.

Jaká je náplň práce pedagogické asistentky? Jak vypadá váš běžný den?

Náplní mé práce je pomáhat žákům, kteří potřebují nějakým způsobem podpořit. Buď kvůli tomu, že mají například poruchu pozornosti, jsou dyslektici, dysgrafici, jejich prvním jazykem není slovenština nebo jim učení obecně jde z nějakého důvodu obtížnější. Pracuji s nimi individuálně, aby stíhali se zbytkem třídy. Aby se před ostatními nestyděli číst, psát nebo počítat.

Řídím se podle rozvrhu a toho, co má v plánu třídní učitelka. S ní si domluvím učební látku i to, na co se v hodině nejvíce soustředit. Radím se i s psycholožkou, zvláště když není jasné nebo specifikováno, zda a jakou poruchu žák nebo žákyně má.

Před každou hodinou si dělám přípravu, vyrábím si vlastní pomůcky a materiály. Momentálně pracuji s pěti žáky, kteří potřebují speciální přístup.

Je něco, co jste se naopak naučila od dětí vy?

Naučila jsem se „neposuzovat knihu podle obalu“, a také, že jsme si všichni rovni. Oni totiž neřeší, kdo má lepší oblečení a modernější školní tašku. Ani si nezávidí krásnější sponky ve vlasech. A ještě jsem se naučila těšit se z maličkostí – například, když žáci poprvé napíšou bez chyby své jméno a příjmení nebo dostanou jedničku z písemky.

I lidé na Slovensku by se mohli inspirovat neposuzováním knihy podle obalu. Na Romy a obecně na lidi, kteří jsou odlišní, se totiž díváme jako na hrozbu.

Jednou jsem na autobusovém nádraží v Sabinově potkala černocha a lidé na něm mohli oči nechat. Ještě si i šeptali, co tady asi dělá a jestli je nenapadne.

Jindy jsme zase šli s dětmi z centra mládeže, kde občas vypomáhám, na výlet do Tater. Cestovali jsme vlakem, ale všichni nemohli sedět u sebe, takže některé děti seděly u neznámých cestujících. Ti se odtahovali, ucpávali si nos a vyměňovali si znechucené pohledy.

Zdůrazňuji ale, že dětem nic nebylo. Byly čisté, umyté a chovaly se dobře. Mnoho z nich neřeklo ani slůvko, protože byly v úžasu z toho, že jsou poprvé ve vlaku a mimo Jarovnice.

Bylo mi to velmi líto. Zcela zbytečně je to poznamenalo do budoucna. V této zemi máme obrovský problém s jinakostí.

Chcete při povolání pedagogické asistentky zůstat i nadále?

Myslím, že ano. Ale předtím bych ráda jela na delší pobyt do zahraničí a zdokonalila si angličtinu, protože bez ní se v současnosti neobejdu. Chci využít alespoň dva pobyty v zahraničí v rámci programu Erasmus+ a poznat lidi z jiných zemí a jejich kulturu. Rovněž chci sama na vlastní pěst projet Evropu a pak možná i jiné části světa. Když toho dosáhnu, budu připravena usadit se a znovu se naplno věnovat dětem ve škole.

A nedávno jsem se zapojila do projektu Mediální inkubátor, který dává prostor Romům ze Slovenska a Česka, aby se mohli vyjádřit k menšinovým tématům. Obvykle se k tomu vyjadřuje zejména majorita a ne vždy úplně korektně.

Dostala jsem se k tomu naprostou náhodou přes inzerát producentky Magdy Kmeťkové, který mi přeposlal přítel. Napsala jsem jí a okamžitě jsem obdržela zpětnou vazbu, že by jim spolupráce udělala radost.

Díky projektu se učím vést rozhovory, natáčet, stříhat, pracovat s technikou a mnoho jiného. A zjistila jsem, že mě baví i moderovat a psát příběhy. V tom chci určitě pokračovat, byl to i jeden z důvodů, proč jsem se zúčastnila i Akademie menšinové žurnalistiky portálu Romano fórum.