Ondrej Ficeri: Košické sídliště Luník IX nebylo socialistickým experimentem, už od počátku v sobě neslo znaky rasového ghetta

Tento výklad vzniku snad nejznámějšího sídliště na Slovensku se dá běžně dohledat i na různých internetových stránkách i v tištěných zdrojích, kde je nezřídka prezentovaný jako fakt. Ficeri ve své publikaci tento narativ pečlivě konfrontuje s dostupnými faktickými informacemi v archivních materiálech. Příběh Luníku IX tak na jejich základě vypráví znovu – v kontextu vysvětluje, za jakých okolností vznikl, proč už od začátku nesl atributy romského ghetta a o čem oblíbená „legenda“ vypovídá. 

Líbivý příběh

Vědeckými teoriemi podložené tvrzení, které Ficeri v knize předkládá, totiž že Luník IX v sobě už ve svém zárodku nesl znaky romského ghetta, však samozřejmě stojí v protikladu k obvykle tradované a líbivější verzi o tom, že sídliště vzniklo jako výsledek altruistického vztahu politických autorit režimu státního socialismu vůči romské menšině, o jejíž integraci do majoritní společnosti se pokoušely. 

Narativ samotný pak Ficeri přibližuje jako sérii charakteristik s událostí a zápletkou: Luník IX byl vybudovaný jako nejmodernější vzorové košické sídliště s nadstandardním vybavením, byl vybudovaný v atraktivním přírodním prostředí blízko lesa, mělo jít o prominentní socialistické sídliště, na kterém socialistický režim ověřoval experiment soužití „nepřizpůsobivých“ Romů s rodinami státních zaměstnanců ozbrojených složek. Mělo jít také o uplatnění soužití majority s minoritou na základě koncepce ABC, tedy A – armáda (vojáci), B – bezpečnost (policisté) a C – Cigáni, přičemž však nepřizpůsobivost Romů vedla k vystěhování složek A a B. Podstatná je i část, která říká, že Romové způsobili destrukci sídliště a jsou zodpovědní za jeho stav.

Ficeri skutečnost, že domy na sídlišti zničili tamější obyvatelé, nezpochybňuje, klade ale otázku, jaká část z nich, kteří konkrétní lidé za zničením stáli, a zdůrazňuje, že je neetické a nespravedlivé uplatňovat vinu na celou skupinu obyvatel. Ostatní tvrzení ale na základě archivního materiálu, který analyzoval, vyhodnocuje jako nepravdivé. 

„Proto platí, že tento narativ je ve své komplexnosti potřeba identifikovat jako fámu, resp. urbánní legendu či urbánní mýtus,“ říká Ficeri s tím, že přestože je fáma něčím neověřeným, může svým příjemcům poskytovat interpretaci, která jim dává smysl, uspokojuje lidské emoce a nese v sobě i politický náboj, protože utvrzuje morální standardy.

Původce legendy o Luníku IX se Ficerimu identifikovat nepodařilo – ani to ostatně nemělo být cílem jeho výzkumu. Přesto však říká, že je s určitostí možné tvrdit, že vzešla z řad místních politických elit, protože obsahuje některé rysy a skutečnosti, které nemohlo nezainteresované obyvatelstvo tušit. „Ostatně, v bývalém sovětském bloku elity režimu státního socialismu častokrát používaly konspirační myšlení k udržení své moci a posilování její legitimity,“ podotýká. 

Tábor

Romové patřili k obyvatelům Košic dlouho předtím, než vznikl Luník IX. První zmínka o městské části Tábor, ve které bydlela původní romská komunita, pochází podle Ficeriho už z roku 1686. Šlo o klasickou řadovou zástavbu, sociálně značně hierarchizovanou: blíže k centru města bydlela „cigánská šlechta“ – například rodina vajdy, primáši, kapelníci a hudebníci, opačným směrem od centra se objevovaly i provizorní stavby a chatrče.

Ficeri se v publikaci zabývá historií Tábora poměrně podrobně. Pro účely tohoto článku se však posuneme až na přelom 40. a 50. let, kdy docházelo k dalšímu stěhování Romů do Košic z venkova a celého regionu východního a jihovýchodního Slovenska – intenzivní socialistická industrializace nabízela množství pracovních příležitostí především ve stavebnictví. Pro představu Ficeri cituje zdroj, který uvádí, že v roce 1956 žilo v Československu zhruba 130 000 Romů, z toho na Slovensku 114 000, z toho na východním Slovensku v Prešovském a Košickém kraji 51 000 – tedy zhruba polovina všech Romů žijících na Slovensku. Tak enormní počty lidí také přirozeně potřebovaly někde bydlet. 

Romští obyvatelé Tábora se z něj do města začali podle pramenů, ze kterých Ficeri čerpal, stěhovat už během druhé světové války – v prvních poválečných letech se pak rozrůstala především romská osada u tehdejší Zahradnické ulice, některým rodinám se podařilo usídlit i ve zchátralých historických budovách v centru Košic. Z části Tábor pak v březnu 1948 vystěhovával Romy „nezapojené do pracovního procesu“ i Okresní sekretariát, přičemž státní úřady jako absolutně nevyhovující označily hygienické podmínky bydlení v Táboře (čtvrť neměla vodovod ani kanalizaci) už v roce 1939.

Ficeri poukazuje na to, že nepříznivými bytovými podmínkami většiny romských rodin se košické úřady začaly výrazněji zaobírat až od roku 1958 – po přijetí usnesení ÚV KSČ „O práci mezi cigánským obyvatelstvem v ČSR“ a po přijetí zákona č. 74 z 11. listopadu 1958 Sb. z. „O trvalém usídlení kočujících osob“.

„Podle intencí těchto romských politik měly místní úřady zabezpečit romským rodinám důstojné ubytování a zaměstnání. Koncentrace romských rodin v nevyhovujících lokalitách měly být zlikvidované, přičemž romské rodiny měly být rozptýlené mezi majoritní obyvatelstvo a kulturně-etnicky i společensky asimilované,“ přibližuje Ficeri. 

Vyřešení bytového problému

Situaci romských obyvatel Tábora i těch, kteří se z něj stěhovali do jiných lokalit v Košicích, a snahy úřadů se s ní vypořádat v období mezi lety 1958 až 1965 přibližuje autor rovněž důkladně a věnuje jí celou kapitolu nazvanou „Vnitroměstský rozptyl“. V následující kapitole nazvané „Usnesení ÚV KSČ, které za základ asimilace cikánů vytýčilo rozptyl, je v podmínkách Košic neúčinné“ pečlivě shrnuje dalších pět let, ve kterých došlo k přenesení koordinace a implementace romských politik z regionální úrovně na ústřední orgány státní správy – popisuje jednotlivé koncepce a záměry, jejich následné změny i důvody zamítnutí či stagnace. 

V další „pětiletce“, konkrétně v roce 1972, vládní usnesení selhání těchto romských politik reflektovala a režim zrušil asimilační program splynutí romského etnika s majoritou, aby ho nahradil programem kulturně-sociální integrace. 

V roce 1975, píše Ficeri, místní politické elity konstatovaly, že politika rozptylu v Košicích situaci etnorasového soužití mezi ne-Romy a Romy dovedla do stavu latentního etnického konfliktu a místní úřady otevřeně deklarovaly neschopnost značné části Romů akulturovat se v novém prostředí, přičemž tato nonkonformita vedla ke gradujícím projevům esencializujícího anticiganismu v postojích ne-Romů vůči Romům.

„Za dané situace se na jedné straně místní politické elity rozhodly řešit bytovou otázku romských rodin v koncentraci, jako se to navrhovalo už v 60. letech, ale na druhé straně měla být tato koncentrace odsunutá na okraj města, tedy do segregované lokality,“ přibližuje. Od toho si politici slibovali vyřešení disciplinace romských obyvatel (ideologicky byla vyžadovaná prostřednictvím romských politik v části „převýchova“ – politici argumentovali přesvědčením, že nedokáží působit na velký počet rozptýlených osob) a eliminace interskupinových kontaktů (zvyšující se etnorasové napětí vyhodnotili jako narušení sociálního smíru, což mělo potenciál degradovat legitimitu vládní moci, navíc politici pocházeli z majority, a tak v první řadě hájili její zájmy). 

K hledání a nalezení vhodné lokality pro „vyřešení bytového problému romských rodin v koncentrované segregaci“ přispěla administrativní reforma z roku 1969, díky které bylo město Košice vyčleněné jako samostatný okres z okresu Košice-venkov a bylo přímo podřízené Východoslovenskému krajskému národnímu výboru. Košice se také měly proměnit v industriální velkoměsto a jejich intravilán se značně rozšířil. V roce 1972 Útvar hlavního architekta vytipoval pro účely náhrady Tábora v rozšířeném intravilánu lokalitu na jih od obce Myslava, kde stála menší romská osada – a na které se později postavilo sídliště Luník IX.

Sídliště ABC

K výstavbě Luníku IX ale také nevedla přímočará cesta – původně mělo jít o čtvrť rodinných domů s kompletní občanskou a technickou vybaveností, projekt se však znovu přepracovával, neboť, jak píše Ficeri, město nejspíše neinformovalo projektanty o tom, že chce v nové čtvrti ubytovat „obyvatele Tábora, kteří patřili do třetí, případně druhé kategorie typologie romských rodin podle stupně akulturace“. Vedle finančního hlediska došlo i na potíže s technickými normami na straně dodavatele stavby, až se i vzhledem k tomu, že město potřebovalo řešit bydlení i pro obyvatele historického centra, dospělo k rozhodnutí změnit původní koncepci čtvrti rodinných domů na panelové sídliště. 

Podle průvodní zprávy projektové dokumentace si také „charakter obyvatelstva“ vyžadoval naddimenzování školských zařízení a objektů občanské vybavenosti. „Nejvíce je zájem v rámci obvodu sídliště zabezpečit všechny základní životní i kulturně společenské potřeby za účelem cílevědomé převýchovy a vyloučení nežádoucího rozptylu cikánského obyvatelstva po okolních sídlištích,“ uvádí zpráva. 

Název Luník IX dostalo sídliště 22. 12. 1975 s tím, že jde o kontinuitu ve výstavbě sídlišť Luník I až VIII. Ficeri podotýká, že Luník IX však nikdy nebyl součástí projektových plánů Nového města – Terasy a od nejbližšího Luníku VIII je urbanisticky oddělený. 

K tradovanému vysvětlení označení Luníku IX jako „sídliště A-B-C – armáda, bezpečnost, Cikáni“ Ficeri říká: „Tato rozšířená legenda je negovaná hned v podnázvu projektového úkolu, který explicitně vymezuje čtvrť jako „obytnou skupinu pro občany cikánského původu“. Údajná koncepce A-B-C není rozpracovaná a vůbec není zmiňovaná ani v dalších projektech, koncepcích nebo analýzách, ani na městské, ani na krajské nebo vládní úrovni. Spoluautor projektového úkolu architekt Milan Motýľ také popřel, že by toto označení mělo znamenat „armáda – bezpečnost – Cikáni“. Podle architekta se první tři písmena abecedy na označení tohoto prvotního obytného souboru použila z důvodu, že další výstavba v západním sektoru města měla pokračovat. 

Součástí mýtu o Luníku IX bylo mimo jiné i tvrzení o jeho nadstandardnosti, což Ficeri kromě faktických informací vyvrací zejména poukázáním na blízkou celoměstskou skládku komunálního odpadu. 

Výstavba sídliště však ještě neměla zelenou – Ministerstvo výstavby a techniky SSR projekt v roce 1976 na základě stanoviska Komise vlády pro otázky cikánských obyvatel, která trvala na zásadě rozptylu, „pavlačovou“ variantu Luníku IX stoplo. Košický městský národní výbor však rozběhnuté projektování nepozastavil, ale její parametry změnil tak, aby šlo o běžné sídliště bez speciálního určení. Ficeri se podrobně věnuje i proměnám plánovaných koncepcí a počtů přestěhovávání obyvatel, které se měnily až do roku 1980, kdy se dokončovaly první byty na Luníku IX. 

Po kolaudaci v červnu 1981 se do bytů nastěhovala první vlna nájemníků v srpnu, druhá vlna pak v prosinci. „Ve výsledné bilanci bylo na Luník IX umístěných 240 romských rodin, tj. 1187 Romů, z toho z Tábora 64 rodin s 315 osobami; a z historického jádra města 140 rodin s 872 osobami,“ píše Ficeri. Podle úřadů bylo podle něj potřeba řešit bytovou otázku ještě alespoň 158 romských rodin – Luník IX tedy v roce 1981 vyřešil „romskou otázku“ v Košicích jen na 56 %.

Romské rodiny vystěhované v těchto dvou vlnách dostaly téměř 40 % bytového fondu na Luníku IX. Byly umístěny do 14 sekcí, vyčleněno pro ně bylo sedm ze šestnácti bytových domů. Během dalších měsíců se však do bytů stěhovali i další příbuzní a počet Romů na Luníku IX se tak zvýšil na 1600 a tvořili více než 50 % obyvatel sídliště. 

V kapitole „1982: Kauza Luník IX – hašení symptomů anómie“ Ficeri popisuje problémy, které se na sídlišti začaly u některých obyvatel objevovat poměrně záhy: ničení interiérů i společných prostor, neplacení nájemného, přeplněnost bytů, žádosti o vystěhování jak ze strany neromských sousedů, tak i „akulturovaných“ Romů, nárůst trestné činnosti mladistvých, případy nedostatečné péče o děti, stížnosti na zápach z blízké skládky, stížnosti, které napadaly nadměrné soustřeďování Romů na Luníku IX jako takové, a další. Došlo i na medializaci, která podle Ficeriho značně přispěla k anticiganistickým projevům u členů majority.

„Ve sledované televizní relaci se mnozí hosté vyjádřili v tom směru, že akulturační program socialistického režimu je neúčinný, protože Romové – zevšeobecňujíc celou etnorasovou skupinu – se nechtějí přizpůsobit a že “sídliště Luník IX je negativním příkladem jejich postoje”, doplňuje Ficeri. 

Kauza Luník IX

V publikaci se Ficeri podrobně zabývá mimo jiné i vývojem situace nejen na Luníku IX, ale mapuje i řešení s umísťováním dalších romských rodin z jiných košických lokalit do roku 1989 i po něm. 

Jak shrnuje v závěru, „košické elity nejenže nebyly za svoje rozporuplné konání nucené vyvodit zodpovědnost, ale využily ‚kauzu Luník IX‘ ve svůj prospěch: ‚v roce 1984 dokázaly přesvědčit autority státní, že vládní politika rozptylu a přidělování standardního bytového fondu neintegrovaným Romům je kontraproduktivní finančně i celospolečensky v důsledku narůstajícího napětí v interskupinové koexistenci mezi Romy a NeRomy‘.“ Což vedlo ke změně bytové politiky ve vztahu k neintegrovaným romským rodinám – pro ty se začaly budovat bytové domy v segregovaných lokalitách s nízkým standardem. Ještě na sklonku režimu státního socialismu šlo tedy podle Ficeriho o legalizaci reprodukce rasového prostoru.

„Rezonoval by Luník IX ve vědomí obyvatel Slovenska tak jako dnes, kdyby tato původně romská čtvrť byla postavená z nízkostandarních domků, jako původně košické politické elity zamýšlely? Pravděpodobně ne,“ píše Ficeri. Na užívání bytů první kategorie, do kterých byly místo toho romské rodiny nastěhovány, však většina z nich nebyla připravená – o tyto byty ani nežádala, nemohla si je dovolit a ani si nepřála v nich bydlet.

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Předplatné si můžete objednat na webu časopisu.