Německá protiimigrantská strana AfD se radikalizuje, část členů se pokouší sesadit šéfa
V protiimigrační Alternativě pro Německo (AfD) se v posledních týdnech prohlubuje střet mezi konzervativním a národoveckým křídlem strany. Jeho prozatímním vrcholem byla výzva více než 100 politiků AfD kritizující “kult osobnosti” kolem šéfa strany v Durynsku Björna Höckeho, který je znám řadou radikálních výroků, a následující rozhodnutí nevyslat předsedu celoněmecké AfD Jörga Meuthena z konzervativního křídla jako delegáta na listopadový stranický sjezd.
AfD vznikla v roce 2013 jako strana kritizující euro a stále užší integraci Evropské unie, i v důsledku migrační krize z roku 2015 ale těžiště svého zájmu posunula k přistěhovalectví a kritice uprchlické politiky německé kancléřky Angely Merkelové (CDU). V souvislosti s tím se podle řady pozorovatelů – například novinářky Melanie Amannové z magazínu Der Spiegel – strana v posledních letech posunula výrazně doprava.
Toho si všímá i německá kontrarozvědka, která letos oznámila, že přezkoumá, jestli má tuto nejsilnější opoziční stranu začít sledovat jako celek. V několika spolkových zemích už sleduje mládežnické organizace AfD a také její konkrétní politiky kvůli aktivitám, které by mohly jít proti svobodnému demokratickému řádu země.
Symbolem posunu AfD až k pravicovému radikalismu je sedmačtyřicetiletý šéf durynské AfD a také předseda zdejší parlamentní frakce strany Höcke, který například v minulosti památník holokaustu v centru Berlína označil za “památník hanby” nebo hovořil o “hloupé politice překonávání (minulosti)”. Za to mu jednu dobu hrozilo dokonce vyloučení ze strany.
Dnes už se ale o ničem takovém dávno nemluví. Vnitrostranická podpora politika, který se rád nechává slavit svými příznivci, naopak stoupá. A to tak, že by brzy mohl být nebezpečný i současnému vedení strany, v němž stále převažují přívrženci druhého křídla. To, jak moc některým Höcke vadí, je dobře patrné z výzvy, kterou tento měsíc podepsala více než stovka politiků AfD, včetně trojice jejích místopředsedů.
V prohlášení Höckeho kritizují za to, že přehnaně vystavuje na odiv kult osobnosti, že narušuje vnitrostranickou solidaritu a rozděluje svou kritikou. Když Höcke jako hlavní představitel pravicově-národoveckého křídla vznáší požadavek mluvit za celou stranu, vzbuzuje to podle kritiků podezření, že mu jde mnohem spíše o jeho křídlo, než o celou stranu. “AfD není a nebude žádnou stranou Björna Höckeho!” stálo také ve výzvě.
I když ji sám nepodepsal, vyjádřil pro ni pochopení i předseda celoněmecké AfD Meuthen. O víkendu dal také najevo souhlas s těmi politiky AfD, kteří mají za to, že když je Höcke nespokojený s vedením strany, měl by do jejího čela sám kandidovat.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Když Meuthenova domovská stranická buňka v Bádensku-Württembersku rozhodovala, koho na podzim vyšle jako delegáta na stranický sjezd, vyslovila se proti tomuto osmapadesátiletému politikovi, který tak na sjezdu paradoxně nebude mít hlasovací právo, přestože je šéfem celé strany. Rozhodnutí bylo podle hlasů ze strany trestem pro Meuthena právě za kritiku Höckeho.
Spory obou křídel se ale neomezují jen na celoněmeckou úroveň, patrné jsou i v některých zemských uskupeních. Například AfD v severoněmeckém Šlesvicku-Holštýnsku vede stoupenkyně národoveckého křídla Doris von Saynová-Wittgensteinová, kterou se celostranické vedení právě snaží vyloučit ze strany. V nejlidnatější spolkové zemi Severním Porýní-Vestfálsku se zase kvůli sporům úplně rozložilo tamní vedení AfD.
Kdo nakonec v souboji o vliv zvítězí, by měl naznačit právě listopadový sjezd. Pravicově-národovecké křídlo by do něj mohlo jít posíleno úspěchy v trojici voleb ve východoněmeckých spolkových zemích, které se uskuteční v září a říjnu. Právě na východě Německa je AfD i její pravicové křídlo výrazně silnější, než na západě země. Odhaduje se, že Höckeho uskupení zde má podporu více než 40 procent příznivců protestní strany.
