Narodila jsem se v odpadcích, říká dívka bez jména

Sídliště utrpení, lítosti a bezradnosti je to první, co uvidíte při vjezdu
vlakem do Bělehradu. Zápach hořících pneumatik donutí člověka podívat se z kupé
ven.

Pod železničním mostem v moderní a živé metropoli Balkánu se nachází skládka,
v níž bydlí lidé: Romové, které vyhnaly etnické čistky prováděné Albánci v
Kosovu a také vojenské útoky jednotek NATO v této jihosrbské provincii v roce
1999. V Bělehradu jich žije 500, uteklo jich ale tehdy padesát tisíc.

V tunách smetí jsou rozpoznat chýše. Střecha z kapoty od auta, stěny z
matrací od postele a okapy z vaniček od jogurtů. V některých se svítí jen díky
tomu, že parta chlapců došla do autoservisu poprosit o nabití autobaterie,
kterou na jejich smetiště kdosi odhodil. Když má rodina štěstí a objeví na
skládce televizor a přidá k němu kus drátu, dokáže chytit místní vysílání.

„Narodila jsem se tam vzadu,“ ukazuje asi šestiletá holčička svůj srub z
matrací a papíru, na němž je číslo 16 z posledního sčítání chatrčí bělehradskou
radnicí v roce 2007.

Šest set slumů

Dívka nemá jméno ani rodné číslo, stejně jako dalších padesát dětí v tomto
největším bělehradském slumu.
„Dej peníze nebo vypadni,“ křičí.

Jen v metropoli Srbska je přes 150 nelegálně postavených přístřešků z
odpadků, v celé zemi pak 600 romských „sídlišť“. Chybí kanalizace, jedinou
hygienou je studna vzdálená přes čtyři pruhy rušné magistrály. Pere se v ní
prádlo a ve téže vodě pak i děti.

„Bohatí cizinci na nás troubí, někteří schválně přidávají plyn a chtějí nás
přejet,“ stěžuje si asi třicetiletý muž přezdívaný Miki podle špinavé růžové
mikiny se známou dětskou kreslenou postavičkou.

K tomu všemu neexistuje týden, kdy by do chudinské „čtvrti“ srbští pravicoví
radikálové nehodili Molotovův koktejl nebo slum nezapálili. „Bijí ženy i děti.
Když přijede policie, je to ještě horší. Skinhedy nikdo nepotrestá a odnesou to
oběti,“ tvrdí předák romské strany a poslanec Srdjan Šain.

Snaží se romským uprchlíkům z Kosova zajistit aspoň důstojný přístřešek nad
hlavou. Zvlášť nyní, kdy se chystá oprava mostu, pod kterým bydlí, a je nutné je
vystěhovat.

„Všichni vidí, že ti lidé žijí ve strašlivých podmínkách, litují je, ale
nikdo nechce vedle Romů žít, chovají se k nim stejně jako k nenáviděným
Albáncům,“ říká Šain.

Tady žít nebudete

Ukazuje to i kyrilicí napsaný nápis na náměstí Slavije: „Cikáni, tady žít
nebudete!“ Tamní skinheadi tak reagovali na záměr bělehradské radnice
přestěhovat sem některé uprchlíky.

Mnohé romské děti z odpadkových sídlišť trpí hladem a nemocemi. „Tohle jsem
našla, nemáš taky kousek?“ ukazuje mi sušenku nalezenou ve smetí šestiletá
dívka. Podobný oběd má každý den.

Podle zprávy OSN a jejího programu UNDAP je 80 procent Romů v Srbsku bez
práce, bez dokladů, jen čtyři procenta mají středoškolské vzdělání a půl milionu
je ohroženo hladem a nemocemi. Živí je sběr kovů a papíru, který schválně
namáčejí vodou, aby víc vážil.

„Evropa tohle přece nemůže chtít,“ dodává Miki.